Mezinárodní otázka

Pro pořádek předesílám, že jsem na svoji národnost hrdý. Tedy – rozhodně si nemyslím, že bychom my Češi byli lepší lidské bytosti než ostatní. Ale upřímně nesnáším defétistické řeči o tom, co jsme to za děsný národ! Moje cestovatelské úsilí mě umožňuje srovnávat – v rámci evropského kontinentu. A rozdíly mezi námi a „domorodci“ skutečně existují! Ale jsou jen v rovině jakýchsi milých detailů.

Ve středu 17. listopadu jsme měli státní svátek. Jak jsme si již v nové době zvykli, supermarkety měly přesto otevřeno, takže jsem si koupil svoje oblíbené čerstvé ranní pečivo. Dnes se už nad tím nepozastavuji, považuji to za samozřejmou výsadu našeho systému. Avšak zarazila mě jiná věc. Od osmé hodiny ranní jakási pověřená firma prováděla prořezávání keřů podél ulice. Samozřejmě motorovou pilou. Chápu, že se to udělat občas musí, ale právě v tento den? V přízemí pod námi zase - se všemi doprovodnými zvukovými efekty - pokračovala rekonstrukce bytu. A tak jsme o deváté rádi opustili domov, a zamířili na sever do Saska. Navštěvovali jsme ho rádi již za nebožtíka Honeckera. Konfrontace tehdejší socialistické reality u nás a tam přinášela zajímavé poznatky. Nejinak tomu je i v současnosti.

Rozhodli jsme se navštívit oblíbené lázně Toskana Therme v Bad Schandau. Abychom se ale neoddávali jen lenošení v tomto bohulibém zařízení, měli jsme v úmyslu absolvovat před tím menší výšlap někde v Saském Švýcarsku. Počasí bylo ovšem „listopadové“ do té míry, že jsme místo do přírody zamířili do Pirny. Známe to město dost podrobně, takže to měla být jen taková malá vzpomínková procházka.

Již při příjezdu do města nás ale cosi znepokojilo. Parkoviště před supermarkety zela prázdnotou, nákupní vozíky vzorně naštosovány, obchody uvnitř ztemnělé. Teprve nyní jsem si uvědomil nezvyklou prázdnotu komunikací. Aut minimálně, pěšáci téměř žádní. Netušil jsem, že Germáni mají 17. listopadu také „Ruhetag“. Ale ten rozdíl mezi cvrkotem doma a klidem v Německu byl skutečně propastný! Procházeli jsme totálně vylidněným a ztichlým městem. Nikde ani stopa po nějaké činnosti. Takhle běžně vypadají ulice před procitnutím někdy okolo čtvrté ráno….. Představovali jsme si, jaká zběsilá činnost naopak probíhá u nás doma. Co všechno je potřeba v den mimořádného volna stihnout!

A tady? Kam se všichni Ti Sasíci poděli? Nevím, ale mnoho z nich zamířilo do „našich“ oblíbených lázní. Frontu u vstupu jsme zde ještě nikdy nezažili. Museli jsme čekat, až příslušný počet návštěvníků odejde, abychom byli vpuštěni dovnitř, vstříc vodním radovánkám. Moje žena, věrná svému naturelu, začala ovšem propadat malomyslnosti. Co když se tam nedostaneme? Utěšoval jsem ji, a tvrdil s jistotou, že Germáni v duchu svých zásad přece MUSÍ jít na oběd! Vzpomínali jsme na obdobné fronty před dederónskými restauracemi v době „odběru jídla“. Tehdy nám to ve srovnání s Českem připadalo nepochopitelné, až exotické. Nyní jsme byli součástí obdobného procesu. Nakonec jsme tam stáli jen něco málo přes půl hodiny. Pak už měla naše návštěva obvyklý průběh. Lázně byly nezvykle plné, ale ne přecpané. Potomci Teutonů jsou rozumní do té míry, že si dokážou ohlídat takovou základní věc – aby si lidé navzájem nepřekáželi.

Užívali jsme si do sytosti nabízených služeb, a během nich nás pobavila další „mezinárodní“ odlišnost. Potili jsme se v Bylinkové sauně. Nechtěli jsme ten proces odfláknout, a tak se v té místnůstce okolo nás vystřídala řada dvojic i jednotlivců – Čechů i Němců. Těla měli všichni standardní, odlišovala je ale jiná věc! Zatímco jedni si hned po vstupu do sauny nenuceně sedali na volná místa, druzí – bez výjimky – si vybrané místo nejprve pečlivě omyli pro ten účel připravenou vodou z hadice. Bavili jsme se tím dost dlouho, a se zájmem očekávali, jakou řeč vzápětí uslyšíme. Je zřejmé, kdo byl kdo. Nemyslím si, že bychom my Češi byli kdovíjaká čuňata – podle mého je nám ale vlastní jistá ležérnost. A aby bylo jasno – my dva jsme seděli na svých osuškách!

Postupem času jsme zatoužili po větším klidu. Ubezpečoval jsem manželku, že místní občané – vesměs s dětmi – opustí lázně v šest večer. Nevím, kde jsem nabral tu jistotu, ale opravdu to tak proběhlo. Pak už zbyli převážně Češi, kteří si chtěli do sytosti užít za svých dvacet euro…. Ale po sedmé začali houfně odcházet i oni. Patrně chtěli stihnout večerní „hodnotný“ TV program“. Zůstali jsme v lázních skoro do zavírací hodiny. V klidu a téměř sami jsme si užívali vířivek a vodních masáží, které na různých místech s neústupnou pravidelností aktivoval skrytý procesor. Bylo to mystické – místy až monstrózní. Dokonalý obří stroj, neúnavně a poctivě sloužící hrstce posledních vytrvalých návštěvníků. Takže – jak se praví v pohádkách – nakonec zase jednou všechno dobře dopadlo!

P.S. Kamarádka, žijící v Německu mi poskytla toto vysvětlení: Třetí listopadovou středu je jen v jedné spolkové zemi svátek, a to v protestantském Sasku. Dříve to bylo všude, ale tento den pak po sjednocení, stejně jako pár dalších svátků, padl na oltář vlasti. Je to Buß - und Bettag, což je vlastně postní den (pokání), poslední příležitost před Vánoci dat si věci s Bohem do pořádku.

Já už jen dodávám, že ten Honecker společně s Ulbrichtem musejí ve svých hrobech neuvěřitelně rotovat, takovou to dalo práci, a vše je ztraceno…….



listopad 2010