Jak daleko je od jednoho génia ke druhému?

Významné narozeniny lze oslavit různým způsobem. Přiznávám, že si na nějaké jásání nepotrpím – snad je to důsledek průběhu „slavných výročí“, kterých jsem si v mládí za vlády jediné lidostrany užil až nad hlavu. Jistě, je pozitivní, když se člověk ve zdraví dožije kulatého jubilea, ale já jsem z toho nedělal nikdy vědu. Poslední narozeniny přesto zůstanou v mé mysli zafixovány tak pevně, jako by jejich datum bylo vytesáno do žuly. Může za to můj přítel, se kterým se znám již přes třicet let. Tento člověk mě léta mořil s nápadem navštívit fotbalové utkání anglické Premier League. Namítal jsem stále, že je to mimo mé finanční možnosti, přesněji řečeno, že za zábavu tohoto typu tolik peněz nevydám. Místo toho jsem navrhoval navštívit nějaký fotbal v Německu – například v mnichovské Alianz Areně, která je takříkajíc za humny. Ale kamarád si stál na svém s poukazem, že Anglie se nedá ničím nahradit. Záležitost tedy zůstávala v rovině nesplněných přání a spekulací. Až do letošního ledna. Tehdy mi přítel sdělil, že má pro mě dárek k mým blížícím se šedesátinám. Řekl mi zároveň, že ho můžu odmítnout – ale odmítejte něco, co si vlastně přejete! Oznámil mi, že zakoupil lístky na ligový fotbalový zápas Liverpool FC – Chelsea FC, a k tomu leteckou dopravu a ubytování po dvě noci v Liverpoolu. Neváhal jsem ani okamžik, kamarád se totiž trefil do toho nestředovatějšího středu, jaký se nabízel. Neexistuje pro mě na celém širém fotbalovém světě nic posvátnějšího, než stadion na Anfield Road! Neptejte se mě proč, zkrátka je to tak. Liverpool je ovšem synonymum ještě pro něco jiného, pro Beatles. A to je pro nás, staré šedivé rockery, ikona ze všech ikon ta nejikonovatější. TADY, při ústí řeky Mersey do moře, to všechno začalo. Jistěže těch kořenů, nebo pramenů, ze kterých se zrodil rock, bylo více, ale lze si představit vývoj tohoto žánru bez existence nejslavnější beatové sestavy všech dob? Pro nás, kteří jsme vyrůstali v šedesátých letech, jistě ne! A tak těšení se na pravý anglický fotbal bylo povýšeno ještě o další neskutečnou úroveň.

Pokud mi čas dovolil, věnoval jsem se celé týdny studiu dokumentů k této nevšední akci. Vygooglil jsem všechny možné informace, mapy a fotografie, a bylo toho takové množství, že by nějaký šťoura mohl zpochybnit realizaci samotného výletu. Ale jsem v této věci dost tvrdohlavý, protože představa, že by nám uniklo něco podstatného, by pro mne byla velice bolestná. Pak se tedy čas naplnil, a my jsme jednoho květnového dopoledne šťastně přistáli na letišti v Manchesteru. Bylo to moje první setkání se Spojeným královstvím. Pro přítele ne, on jest světoběžníkem. Vyrostl jsem v pražských Holešovicích u přístavu, a tak je mi prostředí průmyslových měst blízké. Já ho nikomu nevnucuji, a rozhodně se nevyvyšuji nad člověka, který se narodil příkladně „na samotě u lesa“. Ale průmyslové okrsky, různé periferní městské oblasti, do toho dopravní stavby – to je krajina mého dětství. A na staleté až tisícileté památkové soubory při cestování, mám Itálii. V tomto smyslu mě tedy Manchester ani sousední Salford nemohl zklamat, a já jsem byl hned na začátku výpravy plně uspokojen ve svých očekáváních po všem anglickém.

Pak jsme se už vlakem přesunuli do Liverpoolu. Byli jsme upozorněni znalci, že „tam nic není“, abychom se na to připravili. Takové hodnocení ale může pronést jen člověk, který nehledá, a tudíž ani nenachází. Já trvám na tom, že Liverpool má CHARAKTER! A to je jistě na každém lidském sídle to nejpodstatnější. Především - je to námořní přístav, už tento samotný fakt je pro nás suchozemce vzrušující. Co na tom, že jeho sláva je trochu zašlá…. Právě stopy poněkud zapomenuté dřívější prosperity jsou pro město to nejcharakterističtější. Řeka je vlastně úzký mořský záliv, a hladina Irského moře, vzdálená cca 8 km, je na dohled z městského nábřeží. To je lemováno stavbami spojenými s námořním obchodem – skladovými i reprezentačními. V centru je pak jistě nejnavštěvovanější adresou Mathew Street, kde v místním Cavern Clubu začínali svoji kariéru The Beatles. Tato klikatá ulička je zaplněna komerčními atraktivitami, těžícími ze slávy liverpoolských ikon – ale proč ne? Všichni návštěvníci – i my – se toho odlesku chtějí alespoň dotknout. I po 42 letech od zániku Beatles.
Takže - pokud nehledáte ve městě „katedrálu ze 13. století“ nebo „ucelený soubor historických domů“ z vrcholného středověku, je vše v pořádku. Pravda, Liverpool má na návrší nad přístavními doky také mohutnou katedrálu z načervenalého pískovce, ovšem vybudovanou až ve 20. století. Stavba je to impozantní, a podle mého soudu i krásná. Od ní, směrem ke středu města vedou ulice s poněkud předměstským měřítkem, které ale svým zachovalým charakterem zástavby 19. – 20. století plně nahrazují poněkud rozpačitý dojem ze zmodernizovaného centra.

Fotbalové stadiony obou městských rivalů – Evertonu i FC – se nacházejí na periferii daleko od centra. Asi tak, jako by pražská „S“ měla své svatostánky někde za kobyliskou vozovnou na okraji Chaber nebo Čimic. Úmyslně jsme cestu absolvovali pěšky, abychom vstřebali co nejvíce z městského intravilánu. Ale místní používají jistě jiný způsob dopravy, protože společně s námi se ke stadionu žádné davy nevalily. Bezprostřední okolí Anfield Road ovšem neslo všechny atributy nastávajícího utkání, tak jak je známe i z domova. Pozoroval jsem přicházející publikum, a v duchu jsem konstatoval, že některé vybrané „týpky“ bych rozhodně nechtěl potkat v osamělé zapadlé uličce. Ani za dne. Přece jen, člověk je chtě nechtě obětí představ, které si vytváří nejen na základě mediálních masáží. Po prohlídce okolí jsme se vydali do útrob stadionu. Pro mě osobně byl nejcennějším poznatkem fakt, že liverpoolský FC se dosud nezmohl na „moderní fotbalovou arénu“, jaké si v současnosti budují nejúspěšnější fotbalové kluby. Stavba je sice částečně zmodernizovaná, ale v jádru ještě původní. Dokonce byly v našem sektoru dřevěné sedačky! Podle jejich vzhledu jsem usoudil, že musejí pamatovat minimálně polovinu minulého století. Zkrátka, nádhera - historie zde ze všeho přímo odkapává!

Fotbalový zápas byl přirozeně vyprodán, 45 tisíc návštěvníků. Není to sice číslo ve světovém měřítku oslňující, i já pamatuji ve starém Edenu návštěvy 42 tisíc, tehdy ovšem převážně stojících diváků. Ale ta pozitivní atmosféra! Žádná nenávist, žádné urážky, žádné výlevy sprostoty primitivů, žádné dýmovnice, světlice a petardy. Nevím, jak to v Anglii dokázali, možná je to tím, že fotbal je pro tuto zemi věc posvátná, patrně v tom hraje roli i celková kultivovanost obyvatel, jejich národní sebevědomí a hrdost, absence mindráků - svých vlastních i širších národních. Odcházeli jsme z utkání s poznáním, že normální svět ještě existuje, i když ho bohužel doma někdy hledáme marně.

Závěrečný den našeho výletu jsme věnovali návštěvě „posvátných“ míst na předměstí Liverpoolu, spojených s historií Beatles. Byli jsme jak poutníci ve Svaté zemi. Příměstskou železnicí jsme dojeli do West Allertonu, kde jsme po menším pochodu a chvíli hledání nalezli ulici a dům, ve kterém prožil dětství Paul McCartney. Pak jsme se vydali na místo nejsvatější, místo, kde došlo 6. července 1957 k historickému setkání Paula s Johnem. Stalo se to u příležitosti jakési vesnické slavnosti, a já si představuji, že mladý Pavlík s otcem a bratrem šel tou samou trasou, co my. To znamená asi dva kilometry, cestou lemovanou stromy a kamennými zdmi, podél golfového hřiště, do sousedního Wooltonu. Zde, v místní „sokolovně“ pak došlo k té historické události, jak o tom návštěvníky informuje pamětní deska, umístěná na budově. Poutníka samozřejmě napadá otázka – co by se stalo, kdyby se Ti dva pozdější velikáni nesešli? Jak by vypadala hudební scéna bez jejich spojení? Nejen rock, ale celá památná léta šedesátá by vypadala jistě jinak. To jsou ovšem jen spekulativní otázky, na něž neexistuje žádná odpověď. Na hřbitově místního kostela jsme ještě vyhledali hrob Eleanor Rigby, bytosti, která inspirovala Paula k napsání jedné z nejznámějších písní Beatles. A nakonec jsme došli k domu, kde v péči tety Mimi prožil dětství John Lennon.


Pak už mi v hlavě hučelo jak v úle, zážitky ze tří dnů zcela zahltily moji mysl, a já jsem se už vlastně těšil na návrat domů. Liverpoolská mise byla završena.

P.S. V „Pravlasti mániček“ nejsou ale vůbec žádné!



květen 2012