O Itálii

Když mi zcela nečekaně (a bez jakékoliv protekce!) v srpnu 1983 přidělil bolševik „devizový příslib“, mohl jsem si vybrat, kam v Evropě pojedu. Jediným kritériem bylo stihnout tu cestu za týden. Dobře si vybavuji podiv svého celoživotního parťáka v práci, když jsem „automaticky“ zavrhl cestu do Itálie. A to vtom nebyly žádné „vícenáklady“, neboť jsem v té době měl z titulu svého zaměstnání cestování po železnici zdarma. Ale mě v té době nešlo ani tak o návštěvu konkrétní země, jako spíše o to, vidět konečně na vlastní oči ten tajemný, a komunisty proklínaný „Západ“. A tak jsme se ženou vyjeli do Rakouska a Německa. Pamatuji si dobře, že mě ta exkurze uspokojila po všech stránkách. Protože jsem nenapravitelný idealista a optimista, věřil jsem, že Itálii budu moci navštívit někdy později.

Tato moje prostomyslná úvaha se kupodivu vyplnila již po sedmi letech, současně s pádem bolševického režimu. Dokonce jsem to stihl dvakrát ještě jako uživatel režijních výhod na železnici. Později jsem začal jezdit autem – dosud jsem stihl devatenáct návštěv této magické země.

Hned moje první cesta vedla do Benátek. Přijeli jsme tam vlakem s manželkou jednoho květnového odpoledne roku 1990. Dodnes uchovávám v mysli svůj první dojem, když jsme vyšli vstupními dveřmi nádraží Santa Lucia, a ocitli se na širokém schodišti před budovou, vedoucímu na nábřeží. Ostré slunce, šplouchání vody v Kanalu Grande, a tlumený hukot dieselových motorů nejrůznějších plavidel. Neměl jsem adresu žádného ubytovacího zařízení, a tak jsme se vydali nazdařbůh uličkami resp. po nábřežích čtvrti Santa Croce. Přiznávám, že jsem při tom vlekl tašku se „zásobami“. Asi po hodině bezúspěšného hledání vhodného (rozuměj levného) ubytovacího zařízení jsme se ocitli opět na výchozím místě – na nábřeží naproti nádraží. Zde jsem zaregistroval jakýsi zašlý hotýlek se vznešeným názvem Antiche Figure. Vešel jsem dovnitř a v krátkosti domluvil ubytování za 40000 lir na noc s upozorněním, že je to místnost bez koupelny, jen se studenou vodou v umyvadle. Naprosto mi to nevadilo. Hlavně jsem byl rád, že už se nemusím vléci s tou zpropadenou taškou, a zároveň jsem si bystře spočítal, že na dražší ubytování v přímo v městě na laguně bychom stejně neměli. „Padrone“ nám dal klíče, a po výstupu do druhého patra jsme se ocitli v jiném světě. Měli jsme pocit, že jsme se jakousi časovou smyčkou ocitli v nějakém Felliniho nebo Viscontiho filmu, odehrávajícím se mezi světovými válkami. Místnost svým zařízením totiž připomínala zašlou slávu doby „Duceho“ – kovové postele s drátěnkou, obstarožní nábytek, lehká zatuchlost vzduchu. Hlavní šok ale způsobila elektroinstalace – textilem opletené „šňůry“ elektrického vedení jsem znal z doby svého nejútlejšího dětství. Ovšem z okna, které bylo sice na boku budovy, jsme přece jen viděli kus „pravé“ Venezie s dopravním ruchem na hlavní vodní tepně. Strávili jsme zde tři noci a bylo to krásné. Poslouchali jsme ranní i večerní ruchy zvenku, a pozorovali běžný všední život obyvatel města.

Při prvních cestách po Itálii jsem se snažil navštívit ta nejznámější a nejdůležitější místa. Má to svoji neúprosnou logiku, že chce člověk nejdřív navštívit to nej, nej, co je k vidění. Těžko lze ignorovat Forum Romanum v Římě, Ponte Vecchio ve Florencii nebo Casa di Jullietta ve Veroně. Ale jak počet cest narůstal, postupně jsem se zklidňoval, a začal vybírat i méně známé cíle. Chtěl jsem teď napsat i méně atraktivní – ale to by byla velká chyba! Itálie totiž nabízí vysokou kvalitu i v odlehlých a mnohdy miniaturních sídlech. Stačí si jen vybrat pobytové místo, a pak se bez zábran pustit do průzkumu bližšího nebo i vzdálenějšího okolí. A čím je ta oblast „obyčejnější“, tím více pravé Itálie člověk nachází. Vůbec mi nevadí, když při procházce nějakým takovým městečkem nepotkám jediného zatoulaného turistu, a když já sám jsem předmětem zkoumavých pohledů místních obyvatel. Což při mém zevnějšku není nic zase až tak zvláštního. Alespoň mají místní matrony a staříci nějaké téma k diskuzi!

Jsem si vědom toho, že obdobné zážitky mohu zažívat v celém evropském Středomoří, ale Itálie má pro našince jednu nespornou výhodu – je nejsnadněji dostupná. Stačí jen přejet Alpy, a zemský ráj je na dosah. Právě při průjezdu tímto horstvem člověk vnímá, jak neúprosně je náš kontinent rozdělen na dvě v podstatě nesourodé poloviny (o východu Evropy nemluvě….). Také si uvědomuje tisíciletý vývoj našeho kontinentu, který navždy ovlivnila Říše Římská. A to přesto, že od jejího zániku uplynulo již patnáct století. Ale i následná doba vygenerovala další společenské a umělecké vrcholy, a ovlivnila navěky celý svět. Jsem přesvědčen, že se ta slavná historie odráží i v sebevědomí obyvatel. Oni zkrátka nemusí nikomu vysvětlovat, kde leží jejich země, a co všechno v historii pro lidstvo znamenala. A vůbec není důležité, že ve světě nyní hrají prim jiné země, jiné velmoci. Italové tuto skutečnost nonšalantně přehlížejí, neboť ví své. Kolik géniů zde spatřilo světlo světa, a kolik jejich následovatelů absolvovalo studijní pobyty pod italským sluncem!

Moje pobyty jsou sice charakteru převážně rekreačního, ale i při omezeném časovém rozsahu dokonale vstřebávám všechnu tu nádheru, kterou Itálie nabízí. Ostatně – právě z tohoto důvodu volím pokaždé jiné místo pobytu, a návraty na oblíbená místa tak zůstávají v menšině. O Itálii bych mohl hovořit a psát pořád – ale kdo by o to stál? A tak se alespoň snažím zachytit nezachytitelné ve svých obrazech. Snad mě alespoň nějaký čas přežijí.



prosinec 2012