Naše kořeny

Už Josef Švejk říkával, že má nejraději, „když je někdo přímo odněkud“. Jen zdánlivě na tom nezáleží. Místo svého zrození, stejně tak jako místo svého mládí jsme si zvolit nemohli. Okolnosti nás zkrátka umístili do konkrétního prostředí, které zůstane v našich životech vepsáno navždy. Z hlediska vnitřního pohledu nám „náš rodný kraj“ bude vždycky bližší, než vzdálené země – ale to nám nezabrání v myšlenkách na to, jaké by to bylo, přijít na svět někde úplně jinde, případně v jiné době. Náš život by byl zcela jistě determinován zcela odlišnými zeměpisnými podmínkami, sociálním začleněním a z toho vyplývajícími možnostmi dalšího vývoje a průběhu života.

Mě milosrdný osud umístil do Prahy, a i když jsem prvních sedmatřicet let prožil v pitomém socíku, nikdy jsem na své rodiště nezanevřel. Kolem nás bylo tolik pro mě nepřijatelných destinací, že jsem byl za tu Prahu skutečně vděčný. Stačilo pohledět nějakých tisíc km směrem na východ, a člověk měl pocit, že zázrakem unikl nějakému strašlivému nebezpečí. Připouštím, že lidem, narozeným ve zmíněném prostoru to tak připadat nemuselo, ale asi každá věc na světě se dá zrelativizovat, a já jsem tedy byl spokojen se svojí umístěnkou. Na „západ“ jsem pohlížel s jistou posvátnou úctou, bylo to pro mě místo jakéhosi ráje. Nedosažitelného, protože jsem v sobě nenalézal touhu ani schopnost emigrovat.

Můj vztah k rodné hroudě byl už tehdy velice silným poutem, a kazili mi ho jen ty bolševici. Leč – měl jsem v sobě naivní víru, že tak to přece nemůže být věčně - a ta se zcela překvapivě opravdu vyplnila! A nejenže skončila éra budování tzv. reálného socialismu, ale navíc jsme se dožili i (částečné) nápravy křivd, které napáchalo komunistické vedení země. Vyrostl jsem v domě, který postavil můj pradědeček, stavitel Josef Vaňha. Věděl jsem to od útlého dětství, ale byla to jen řadová informace, bez skutečného obsahu. Ten jsem si uvědomil až v hodně dospělém věku. Jako dítěti mi bylo ovšem záhadou, proč naše domovnice oslovuje moji babičku zásadně jako „paní domácí“. Vůbec jsem tomu nerozuměl! Domácí – jako že je tam doma? A proč není domácí taky například moje máma? No, byla to ze strany té ženské (členky uličního výboru) samozřejmě ironická schválnost, protože babička – dcera pana stavitele – už žádný majetek nevlastnila. Dokonce byla kvůli směšně nízké penzi závislá na dobrodiní svých dětí. A po tom všem jsme se stali neočekávaně a bez vlastních zásluh opět majiteli zmíněného domu.

Pražské Holešovice, to je můj jeden kořen. Jsem jedním z potomků, kteří zde žili prokazatelně již začátkem devatenáctého století – dál jsem se zatím nedopátral. Druhý kořen mám ve východních Čechách, ve Vysokém Mýtě a okolí. Tam obhospodařuji stavení po předcích. Strávil jsem v něm za svůj život tolik času, že to dává dohromady několik let života. Proto také prohlašuji, že jsem polovičním „Kujebákem“ (pro neznalé – tak se označují obyvatelé VM). Můj východočeský kořen je zemědělského původu, ale já v sobě nenacházím, a zcela jistě již nikdy nenajdu touhu, rýt se v zemi, a pěstovat cokoliv – i když se toho musím občas pasivně zúčastňovat.

Zato se ale rád projíždím krajem, a místy v bezprostředním okolí obou mých kořenů, kde žili prapředkové. Snažím se představit, jací to byli asi lidé – vždyť v sobě nosím jejich geny. Ale je to činnost marná, z předků zůstala jen jména bez konkrétního obsahu. A čím dále jdu proti proudu času, tím nezřetelnější jsou obrysy těchto lidí. Nejen že neznám jejich podobu, ale nevím zhola nic o jejich charakterových vlastnostech, ani životních příbězích a zkušenostech. Zůstalo po nich jen to jméno, a v lepším případě původ – statkář, chalupník, tesař, kolář, kovář, rychtář a starosta, familiant, dcera revírníka…. Nezodpověditelná otázka: jací to byli lidé, a po kom jsem vlastně podědil své vlastnosti a sklony. A co zbude po nás…? V první fázi vzpomínky našich mladších současníků, které později rychle vyblednou. A i když po sobě zanechávám nějaké hmatatelné dílo a své potomky, tak jsem si jist, že za dvě tři generace o mojí osobu nikdo ani nezavadí, v lepším případě se z ní stane jen jakási schematická kontura. Ale moje geny budou žít dále svým životem, a moji potomci se možná budou sami sebe ptát, tak jako já dávno před nimi: „po kom mám krucinál tuhle pitomou vlastnost…“?!

červen 2015