Princip elektrického vláčku

Když jsem byl školákem, byl jsem premiant třídy. Kromě toho jsem byl poslušný, dochvilný, spolehlivý – zkrátka vzorný žák. Nečinilo mi to žádné problémy, bylo to všechno jaksi přirozené a samozřejmé. Nebyl jsem ale ani otloukánkem třídy, spolužáci respektovali moje schopnosti. Teprve v pozdějších letech jsem seznal a pochopil, že to bylo vzhledem k mým vrstevníkům nezasloužené – vyvíjel jsem totiž tehdy vzhledem k vysoké úrovni svých výsledků minimum námahy.

Na vysvědčení jsem míval pravidelně samé jedničky, a tak jsem se domníval, že bych si od rodičů zasloužil adekvátní odměnu za své „úsilí“. Tu představoval v mé mysli elektrický vláček. Modelové železnice jsem znal z pochůzek po Praze – naproti Prašné brány, v rohovém obchodě pasáže u Státní banky je prodávali. Byla to produkce z tehdejší DDR, ale na rozdíl od jiných socialistických výrobků to byly modely zcela věrné a dokonalé. Pokud se rodiče dopustili té nerozvážnosti, že jsme šli kolem, bylo velmi obtížné, odtrhnout mě od výkladní skříně. Zejména pokud byly mašinky v činnosti.

Věděl jsem, že pořizovací cena těchto hraček je značná, ale myslel jsem si, že bych si je za svoje školní úspěchy zasloužil. A navíc za to, že jsem se učil hrát na violoncello, a také v tom jsem vynikal. Leč – elektrický vláček zůstával stále v rovině snů a zbožných přání. Marně jsem ho očekával nejen na konci školního roku, ale také o Vánocích a narozeninách. Léta ubíhala, já vyrůstal z dětských let, a nakonec jsem už nebyl ani tím premiantem – ale to je zcela jiná kapitola. Mašinky zůstaly v rovině nesplněných snů.

To už jsem měl ovšem jiné touhy. Dosáhnout úspěchu u vyhlédnuté dívky, stát se malířem, procestovat svět. Jak vidíte, nic neobvyklého, ale splnění mých tužeb se nedařilo realizovat podle mých plánů, nebo se stále odkládalo.

Nejprve k těm dívkám. Jako adolescent jsem se bláhově domníval, že získám přízeň (víceméně) každé vyhlédnuté holky. Značně mě pak překvapilo a rozladilo, že se to opakovaně nedařilo. No jak jinak, byl jsem v té době dokonalý zelenáč. Těch „nezdolaných“ slečen bylo několik, je to už velmi dávno, ale v mé mysli mají stále určité místo. Napadá mě někdy, kam by se můj život ubíral, kdybych byl býval u některé z nich uspěl. Protože se to ale nestalo, zůstaly v mé mysli v pozici jistých bezchybných idolů.

Malířem jsem se také nestal. I když jsem k tomu měl při pobytu na střední výtvarné škole nakročeno. Ale jeden krok nestačil, od výtvarné akademie mě dělilo možná až několik let pokusů o přijetí, do toho by určitě přišla dvouletá vojenská prezenční služba. Zvolil jsem tedy cestu jednodušší, a vystudoval architekturu. Nebyla to špatná profese, ale ta malířská touha ve mně trčela celý život, jak zapíchnutá rybí kost v krku.

Cestování za socíku bylo teritoriálně velmi omezené, ale i tak jsem si ho užil, a když se pak otevřely hranice do celého světa, stačilo si jen vybrat, kam chci zamířit, a na co dosáhnu. A v tom je právě ten paradox – nejenže nelze vidět úplně všechno, ale nemám dokonce čas ani prostředky na to, navštívit všechna místa z okruhu mých největších tužeb. To znamená z Evropy.

Všechny ty nenaplněné tužby mají jeden společný znak – jsou zidealizované podle mých představ. Zkušenost může být značně šedivější. A také se říkává, že sny se zabíjejí tím, že se uskuteční. Jestliže se nám něco nesplní, zůstane to v rovině krásné touhy. Zatímco v opačném případě může někdy dojít i ke značně nepříjemnému vystřízlivění. Je přece tak krásné o něčem snít! Tak to bylo s elektrickým vláčkem, a tak je to i se vším ostatním. Dokonce jsem ve zralém věku dospěl k názoru, že je to vlastně dobře, pokud se nám některé z našich snů a tužeb nedaří zrealizovat. Můžeme dále snít, a představovat si, jaké by to bylo, kdyby…

červenec 2015