Návrat do minulosti

Tak jsem si zase dopřál trochu rakouských Alp. Mám je nejraději v létě, a netoužím po jejich vrcholech – zcela mi vyhovuje pohled zespoda z „lidské perspektivy“. Moje první návštěva se datuje do roku 1983, kdy mě socialistická lidospráva absolutně nečekaně a bez protekce (!) přidělila devizový příslib (= určitý omezený příděl amerických dolarů). Pro budoucí pokolení zde musím poznamenat, že to byla nezbytná podmínka pro výlet za železnou oponu. Nezbytná, ovšem zdaleka ne dostačující. To se pak v práci sešla místní podniková organizace komunistické strany, aby rozhodla, zdali Horníčka (nestraníka…) pustí přes hranice na hnusný a proklínaný Západ. No, pustili mě i s manželkou, snad proto, že jsme doma nechali v péči mých rodičů „zástavu“ - naši ani ne dvouletou dceru.

Rakousko nás uchvátilo, tenkrát jsem si také poprvé čuchnul k Alpám. A na vlastní oči se přesvědčil, že jsou jaksi o polovinu blíže, než slovenské Tatry. A taky že jsou poněkud rozlehlejší a mnohotvárnější. Ale to není nic proti Slovensku, prosím! Když se pak bolševici odporoučeli od válu, stala se tato oblast nejoblíbenějším místem našich prázdninových výjezdů. A protože je moje žena vášnivý plavec, zakotvili jsme na několik let v Solné komoře, oblasti s úžasnými jezery ledovcového původu. Sice jsme později při svých letních pobytech „přesídlili“ do Itálie, ale Salzkammergut je naše láska na věky, a my se tam stále vracíme – i když třeba jen na pár dnů.

Tak jsme tento týden opět zkontrolovali Attersee a Mondsee, a poiksté jsme se přesvědčili na vlastní oči, že naše předchozí zážitky nebyly klam, a že tato oblast patří určitě k tomu nejlepšímu, co nabízí centrální Evropa. Poslal jsem mailem nějaké fotky svému dlouholetému příteli, a ten si posteskl nad ztracenou česko-rakouskou společnou minulostí. To je pravda, bylo to tak samozřejmé, a trvalo to tak dlouho, jak obě naše země byly doslova prorostlé lidskými, i hospodářskými vztahy. A přece jsme se rozešli – jazyková odlišnost byla zřejmě hlavní příčinou.

Nejsem žádný historik, a moje poznatky jsou spíše jako ostrovy v moři nevědomostí, ale v poslední době se často zamýšlím nad českou minulostí. Zejména mě oslovují známé národní stereotypy. Například – možná ale neprokázaná zrada, spáchaná na českém králi Přemyslu Otakaru II. na Moravském poli. Nebo bitva u Lipan jako domnělá národní tragédie, po níž ovšem následovalo století nebývalé prosperity. Marná vzpoura Chodů, spojená se střežením vnitřní (!) hranice země. Také si už přestávám myslet, že volba Habsburků byla nesmyslná až tragická. V tehdejším kontextu, kdy se Osmanská říše tlačila přes Balkán až k Vídni, to zřejmě nebyla až taková fantasmagorie. Atd, atd.

A jak to všechno souvisí s „naším“ Rakouskem? Navštívil jsem nedávno opět bojiště prusko-rakouské války v okolí Chlumu, nedaleko Hradce Králové. Jsou to samé otazníky, které přecházejí ve vykřičníky… Přes všechny známé věci ohledně modernější pruské výzbroje, a strategické výhrady ohledně třech pruských proudů, které vnikly téměř bez překážky ze severu do Čech, byla rakouská armáda velmi blízko vítězství. Byla to otázka snad jedné jediné hodiny, která rozhodla, že pruská posila dorazila včas, a rozhodla srážku v neprospěch Rakouska. Habsburský dům utrpěl nejen ekonomicky, ale i morálně. Kromě ztráty vedení v tzv. Německém spolku, územních ztrát, a krutých reparací, značně zeslábla loajalita slovanských národů vůči společnému státnímu celku. Vůdcové našeho národa si pak začali vážně klást otázku, jestli by nám nebylo lépe v samostatném státě. Vím, muselo uběhnout ještě půl století, ale podle mého soudu onen zlom nastal po nešťastném třetím červenci 1866. Od toho dne se Rakousko ocitlo ve vleku německé, resp. pruské politiky, a pánové Bismarck, Moltke a císař Vilém I. si to už následně „vošéfovali“.

Jezdíme tedy z Česka do Rakouska jen na návštěvu, ale můžeme děkovat nebesům, že je cesta směrem jižním opět volná. A že na nás Austriáci hledí občas skrze prsty, to mě nevadí ani neponižuje. Oni dobře vědí, že je ta otevřená hranice oboustranně prospěšná. Mám tak nějak „ve voku“ historické architektonické tvarosloví jižních Čech, a tak zřetelně vidím, jak se různé stavební prvky a postupy přelévají bez ohledu na zemské hranice. Kdysi to byla samozřejmost, a já doufám a věřím, že to zase samozřejmostí bude. Že tam zůstane jen nepatrný šev, který si příslušníci pozdějších generací ani pořádně neuvědomí. A možná někdy později ho ani nenajdou.

srpen 2015