ZH na Východě

Člověk si někdy nemůže vybrat to co by chtěl. Tak jsem byl nucen nedobrovolně vykonat cestu na Ukrajinu. Moje žena tam odjela s přáteli z gymplu na poznávací zájezd. Bohužel hned druhý den po odjezdu, jsem byl nucen převézt jí ze zdravotních důvodů zpět domů. Naštěstí mám skvělého syna, který se mnou tuto hektickou cestu vykonal. Byl to výlet krátký, ale velice hodnotný. Není to tak, že bych si východní kraje ošklivil, ale při svém cestování dávám přednost jiným zemím, kde je možné předpokládat snadnější a jaksi hladší pobyt. Ale právě proto hodnotím tuto akci jako nesmírně přínosnou, zejména z hlediska srovnání s naší realitou.

My, kteří žijeme ve stabilizovaných poměrech západní civilizace kde v podstatě všechno funguje, si ani dostatečně neuvědomujeme, jaké hodnoty naše prostředí poskytuje. Naše životní standardy a celkovou kulturní a společenskou úroveň bereme jako samozřejmost, přičemž neustále kritizujeme drobné i větší nedostatky, které pochopitelně existují. Zároveň máme tendenci dívat se s jistým despektem na země a lidi, kteří žijí jinde a naše štěstí nesdílejí. Ale jsou to lidé jako my, jen vrtkavý osud si s nimi zahrál a umístil je do míst kde je vše chudší a životní podmínky jsou obtížnější.

Nejprve jsem byl zděšen z představy, že mám jet autem nechtěně devět set kilometrů od domova do míst, jejichž poznání bych lehce oželel. Zakrátko ale převládla zvědavost a jistý druh vzrušení, že uvidím něco úplně neznámého a jiného, než poznávám obvykle. Ocitl jsem se tedy jednoho srpnového nedělního rána v Mukačevu. První silný zážitek nastává již při výjezdu z prostoru definovaného Evropskou unií. Za poslední čtvrtstoletí jsem zcela odvykl podstupovat proces pasového a celního odbavení, nepočítám-li svých několik výletů mimo „Schengen“ do Anglie a USA. Tohle bylo ale něco zcela jiného. Při čekání před hraničními budkami se mi v mysli vracely vzpomínky a pocity, které jsme prožívali za minulého režimu, když jsme cestovali do „spřátelených zemí“. Odbavení na hranici mezi Maďarskem a Ukrajinou bylo důkladné a zdlouhavé ale rozhodně nemohu říci, že bych jím duševně nějak utrpěl.

To, že je člověk jinde, pozná okamžitě. Podstatně chatrnější silnice, chudší domovní zástavba i úprava okolního prostoru jsou jasně patrné. Znám to z občasných návštěv Polska, tohle je ale zase o ještě znatelnější stupeň níže. Nicméně, je to stále Evropa! Také jsem s vděčností zaznamenal, že se mi konečně hodí znalost azbuky, kterou jsem nedobrovolně získal kdysi ve škole. Ukrajinština je sice poněkud odlišná od ruštiny, ale ten rozdíl je malý, a tak se mi mé hluboko zasunuté znalosti „jazyka našich přátel“ konečně hodily. Když už jsem byl na místě, prošel jsem docela důkladně centrální část města a nafotil to nejzajímavější, co nabízelo.

Centrum Mukačeva nese jasný otisk doby, kdy bylo součástí Rakousko-uherské monarchie. Město se sice nacházelo na okraji tehdejšího státu ale přesto si s sebou nese stále jistý společensko-kulturní charakter tehdejší doby. Pozdější zástavba je bezesporu výrazově i stavebně chudší, naštěstí nedošlo k plošné devastaci městského prostoru, a tak je celkový dojem z Mukačeva příznivý. V centru je patrná snaha o kultivaci ulic a náměstí, a neuplatňujeme-li při srovnávání „německé měřítko“, je výsledný dojem celkově příznivý.

Atmosféra města byla poznamenána faktem, že se jednalo o den sváteční. V kostelech na Náměstí Fedorova, řeckokatolickém (?) i pravoslavném, probíhaly nedělní bohoslužby. Okolo obou svatostánků se nacházelo množství lidí ve svátečních oblecích, jelikož oba chrámy nestačily svojí vnitřní kapacitou. Někteří tedy absolvovali svoji nedělní mši ve venkovním prostoru, který byl z obou objektů ozvučen. Protože jsou oba kostely navzájem poměrně blízko, docházelo chvílemi k jakémusi zvukovému souboji, troufám si říci, že mi to přišlo poněkud úsměvné. Snad se na mě za toto hodnocení katolický ani pravoslavný Bůh nezlobí, i když pokud existuje, může být podle mého soudu vlastně pouze jeden. Je to „jen“ otázka výkladu a postoje věřících, a já stále doufám, že se kvůli tomu nepovedou další náboženské války. Množství účastníků mi připomnělo fakt, že u nás už něco takového nemáme. Celková religióznost na východě je nepochybně větší, a můžeme se přít o to, jestli nás naše „modernost a pokrokovost“ nevede špatným směrem.

Přestože byla neděle, celá řada obchodů měla otevřeno. V plném provozu byla také místní tržnice i sousední venkovní prodejní plochy. Nabídka zboží byla široká, nedokážu ovšem objektivně posoudit jak dalece je dostupná pro obyvatele města a okolí. Ale množství nakupujících bylo povzbuzující. Místní vozový park prošel jistou modernizací, počet starých aut z období socialistického režimu je ovšem stále velmi vysoký. Některá z nich by u nás technickou kontrolou zřejmě neprošla.

Návštěva Mukačeva byla krátká a jistě i povrchní. Přesto se mi do mysli stále vtírala myšlenka na to, jak se na nás dívají občané ze států západně od nás. Že nás mnozí z nich stále považují za jakési nedokonalé Evropany, a jak i my hledíme obdobně směrem východním od nás. Spočívá skutečná hodnota lidí a jejich životů v množství technických vymožeností, kterými disponují? Znamená vysoký životní standard automaticky vyšší kvalitu života? Podle mých životních poznatků tomu tak není. Jistěže bych nerad slevoval ze svého sociálního statutu a ze svých možností, ale parafrázováno slovy známé písně - „prachy jsou prostě fajn ale štěstí si za ně nekoupíš“.

Srpen 2017