O Litomyšli
Naše venkovské stavení se nachází ve východních Čechách, jen sedmnáct kilometrů od staroslavné Litomyšle. Vždycky, když lákám naše přátele k návštěvě, používám toto město jako návnadu. To místo je tak známé, že se málokdy stane, že by ho dotyční neznali. Ale od jejich poslední návštěvy tohoto mimořádného celku mnohdy uplynuly desítky let a to už člověk mívá pocit, že objevuje nikdy neviděné.
Minulý víkend jsme se ženou takto zase nalákali naše dlouholeté přátele – manželskou dvojici v našich letech - a návštěva Litomyšle se měla stát vrcholem našeho společného víkendového programu. A tak se také stalo. Navíc bylo neskutečně nádherné počasí, takže všechny estetické vjemy byly vystupňovány na nejvyšší možnou mez.
Navštívil jsem to město nesčíslněkrát a tak při provázení „cizinců“ používám osvědčené schéma procházky, která má určitou logiku stupňování architektonicko-urbanistických pohledů. Důležité je již výchozí místo a trasa pokračuje přes postupné odhalování stále nových prostorů, pohledů a záběrů až po nezbytné vyvrcholení na zámeckém návrší a v klášterních zahradách. Rád pozoruji reakce svých hostů a se zadostiučiněním sleduji jejich stupňující se obdiv a nadšení. Ano, jen kulturní barbar nebo totální ignorant zůstane chladný při pohledu na ty estetické orgie.
Jsem architekt. Už třicet let se živím navrhováním staveb. A čím jsem starší, tím více si vážím tradiční architektury. Nemusí to být ani vrcholná stavba – jakou je bezesporu například právě litomyšlský zámek. Dokonce ne ani honosný měšťanský dům na náměstí. Stačí jen, když stavba nepopírá tradici a ve svém rejstříku používá to nejlepší a nejprověřenější, k čemu se lidé za staletého vývoje staveb dobrali. Klasické proporce, tvarosloví, materiály a detaily. Ve svých úvahách se často obírám následujícím paradoxem.
Myslím na studenty architektury, kteří se při svém studiu seznamují s historickým vývojem stavitelství. A to nejen studováním odborné literatury ale zejména osobními návštěvami architektonicky zajímavých a cenných míst. Soudím, že se mezi nimi těžko najde cynik, který by při procházce zachovaným historickým centrem nepocítil „kladné citové reakce“. Potom skončí jejich studium a následuje praxe. A najednou, jakoby vše bylo zapomenuto. Základním axiomem tvorby se stává „modernost“. Když zaslechnu nebo si přečtu slovní spojení „moderní budova z betonu, skla a oceli“, spolehlivě mi naskočí kopřivka. Ploché fasády, rastry, „barevná“ škála od světle šedé po tmavě šedou, „nelidské“ materiály, které neumějí přirozeně stárnout – ale nám to nevadí, vždyť je to jen konfekční výrobek, který bude za pár let stejně vyměněn za něco opět „modernějšího“!
Ano, nesnáším pojem „moderní“! Co se to nám jím chce naznačit? Že všechno to, co bylo vybudováno „včera“ je nemoderní a tedy překonané? Že generace našich předků, kteří zde žili, byli chudáci, kterým nebylo dáno poznat dobro „moderní“ civilizace? A - kde začíná hranice nemoderního? Je to stavba stará desítky let nebo stovky let? A - že všechno to tradiční a tisíckrát a milionkrát prověřené je nežádoucí? A - že kdo uznává tyto hodnoty, je zpátečník a „nepřítel všeho moderního“? Ale - znáte snad nějakého zvrhlíka, který by se šel dobrovolně procházet místo do historického centra, do tzv. moderní zástavby?
Cítím v tom všem nepokrytě prvky namyšleného levičáctví v nás – vše, čím lidstvo prošlo je najednou zastaralé a překonané. My (!) vám přinášíme dobro, podle kterého teď budete žít! A to by bylo, abyste s ním nebyli spokojeni!
Ale já nechci žít v takovém prostředí. Náš veskrze nemoderní venkovský dům, který jsme zdědili po předcích, je napěchován nemoderními předměty, kterým je často i přes sto let – a stále jsou funkční a krásné. Řečeno s básníkem – ty předměty mají duši, stejně jako celá po generace budovaná stavba. A - přátelé pozor – ty předměty jsou opravitelné, což je nesplnitelný požadavek pro širokou škálu dnešních výrobků včetně tzv. moderních staveb!
Ano, já vím, je potřeba vyrábět stále více, „zvyšovat produkci“ a „udržet tempo růstu“! Stále ještě věřím a doufám, že při tom „zvyšování úrovně“ úplně nezhloupneme a dokážeme se řídit zdravým rozumem. A to je zatím vše, co jsem vám chtěl sdělit o …...Litomyšli.
květen 2008
Minulý víkend jsme se ženou takto zase nalákali naše dlouholeté přátele – manželskou dvojici v našich letech - a návštěva Litomyšle se měla stát vrcholem našeho společného víkendového programu. A tak se také stalo. Navíc bylo neskutečně nádherné počasí, takže všechny estetické vjemy byly vystupňovány na nejvyšší možnou mez.
Navštívil jsem to město nesčíslněkrát a tak při provázení „cizinců“ používám osvědčené schéma procházky, která má určitou logiku stupňování architektonicko-urbanistických pohledů. Důležité je již výchozí místo a trasa pokračuje přes postupné odhalování stále nových prostorů, pohledů a záběrů až po nezbytné vyvrcholení na zámeckém návrší a v klášterních zahradách. Rád pozoruji reakce svých hostů a se zadostiučiněním sleduji jejich stupňující se obdiv a nadšení. Ano, jen kulturní barbar nebo totální ignorant zůstane chladný při pohledu na ty estetické orgie.
Jsem architekt. Už třicet let se živím navrhováním staveb. A čím jsem starší, tím více si vážím tradiční architektury. Nemusí to být ani vrcholná stavba – jakou je bezesporu například právě litomyšlský zámek. Dokonce ne ani honosný měšťanský dům na náměstí. Stačí jen, když stavba nepopírá tradici a ve svém rejstříku používá to nejlepší a nejprověřenější, k čemu se lidé za staletého vývoje staveb dobrali. Klasické proporce, tvarosloví, materiály a detaily. Ve svých úvahách se často obírám následujícím paradoxem.
Myslím na studenty architektury, kteří se při svém studiu seznamují s historickým vývojem stavitelství. A to nejen studováním odborné literatury ale zejména osobními návštěvami architektonicky zajímavých a cenných míst. Soudím, že se mezi nimi těžko najde cynik, který by při procházce zachovaným historickým centrem nepocítil „kladné citové reakce“. Potom skončí jejich studium a následuje praxe. A najednou, jakoby vše bylo zapomenuto. Základním axiomem tvorby se stává „modernost“. Když zaslechnu nebo si přečtu slovní spojení „moderní budova z betonu, skla a oceli“, spolehlivě mi naskočí kopřivka. Ploché fasády, rastry, „barevná“ škála od světle šedé po tmavě šedou, „nelidské“ materiály, které neumějí přirozeně stárnout – ale nám to nevadí, vždyť je to jen konfekční výrobek, který bude za pár let stejně vyměněn za něco opět „modernějšího“!
Ano, nesnáším pojem „moderní“! Co se to nám jím chce naznačit? Že všechno to, co bylo vybudováno „včera“ je nemoderní a tedy překonané? Že generace našich předků, kteří zde žili, byli chudáci, kterým nebylo dáno poznat dobro „moderní“ civilizace? A - kde začíná hranice nemoderního? Je to stavba stará desítky let nebo stovky let? A - že všechno to tradiční a tisíckrát a milionkrát prověřené je nežádoucí? A - že kdo uznává tyto hodnoty, je zpátečník a „nepřítel všeho moderního“? Ale - znáte snad nějakého zvrhlíka, který by se šel dobrovolně procházet místo do historického centra, do tzv. moderní zástavby?
Cítím v tom všem nepokrytě prvky namyšleného levičáctví v nás – vše, čím lidstvo prošlo je najednou zastaralé a překonané. My (!) vám přinášíme dobro, podle kterého teď budete žít! A to by bylo, abyste s ním nebyli spokojeni!
Ale já nechci žít v takovém prostředí. Náš veskrze nemoderní venkovský dům, který jsme zdědili po předcích, je napěchován nemoderními předměty, kterým je často i přes sto let – a stále jsou funkční a krásné. Řečeno s básníkem – ty předměty mají duši, stejně jako celá po generace budovaná stavba. A - přátelé pozor – ty předměty jsou opravitelné, což je nesplnitelný požadavek pro širokou škálu dnešních výrobků včetně tzv. moderních staveb!
Ano, já vím, je potřeba vyrábět stále více, „zvyšovat produkci“ a „udržet tempo růstu“! Stále ještě věřím a doufám, že při tom „zvyšování úrovně“ úplně nezhloupneme a dokážeme se řídit zdravým rozumem. A to je zatím vše, co jsem vám chtěl sdělit o …...Litomyšli.
květen 2008