O chytrých semaforech
V socíku jsem prožil celé své dětství a mládí. Když pominu raná léta svého života, stále mi zůstává přes devatenáct let od mé dospělosti do listopadového převratu. Zmiňuji tento fakt proto, že jsem v minulém režimu prožil dosti dlouhou dobu, abych ji mohl soudit. A navíc – osm let z tohoto časového úseku jsem byl rodičem, což je další důležitá okolnost.
Možná se pečlivému čtenáři mých stránek zdá, že se k té uplynulé epoše vracím příliš často. Nebudu s tímto názorem polemizovat, podle mého soudu máme prožitek této doby všichni navždy otisknuti ve své paměti, takže formuje i naše následné postoje a životní kroky. Tedy – za předpokladu, že jsme neztratili paměť. Já tedy rozhodně ne!
Co mi tak děsně vadilo na socíku? To, že někdo nade mnou rozhodoval - o tom, jak mám žít a dokonce, co si mám myslet. To je pro mě zcela neakceptovatelné!!! Plus ta každodenní lež, o tom, jak se naši „pracující“ mají stále lépe, díky „vymoženostem socialismu“. Pak jsem na přelomu 60. a 70. let slyšel od svého strejdy, který jezdíval na práci do Bayreuthu, že před německými továrnami jsou rozsáhlá parkoviště pro auta zaměstnanců – tady ta propaganda zcela zřetelně drhla! Protože naše dělnictvo se sice občas zmohlo na nějakou levnější káru, ale že by s ní v masovém měřítku jezdili denně do práce, to bylo učiněné sci-fi. Musela jim stačit jízdní kola, případně laciné motorky.
Nejvíce mě ale ničily nedostatky v oblasti duševní. Bolševici kdysi vytýčili princip „každému podle jeho potřeb“. Takže - já jsem měl trvalou potřebu tzv. západní kultury. Hlavně se to projevovalo v oblasti rocku. Zodpovědně prohlašuji, že socialistický režim moje potřeby vůbec neuspokojoval! Dokonce mi ještě kladl překážky. Nesnáším, když někdo říká, „že má hudbu jako kulisu“ - fuj! Pro mě muzika (ta moje, ovšem!) představuje něco tak důležitého, jako je například olej ve spalovacím motoru. Nasávám ji denně, ale podle velice specializovaného výběru. Žádnej bolševickej šíbr Janeček se svojí squadrou ,ani jemu podobní se ke mně nesmí ani přiblížit!!! A když se tak stane například při návštěvě nějakého obchodu, v hrůze prchám, a proklínám ty producenty sraček do sedmého kolena. Tak já žiju.
Obdobné to bylo za bolševiků i v dalších sektorech kultury – hlavně s filmy a knihami. To samé v oblasti cestování. – ale o tom zase jindy. Listopadový převrat, a následné nastolení nových poměrů, jsem tedy vítal s nezměrnou radostí, a s přesvědčením, že už se nic podobného prostě NEMŮŽE opakovat. Byl to hluboký omyl! Zase se pomalu ponořujeme do bahna příkazů a zákazů. Zase už nad námi bdí Ideopolicie v podobě různých dobroserů a dalších levičáků, kteří VŽDYCKY vědí všechno nejlépe. Ale co je horší, násilím vnucují své úchylné názory všem!
K šíření svých nesmyslů pak zneužívají nejvyspělejší současné technologie, takže idea Velkého Bratra se nám plíživě ale bohužel už znatelně zhmotňuje přímo před očima. Webové kamery, záznamy z mobilních telefonů, platební a věrnostní karty – a kdo ví, co všechno ještě. Jistě, pokud je člověk z hlediska „výtěžnosti“ nezajímavý, může být celkem v klidu. Ale běda, pokud by zamířil někam vzhůru – například v podnikání, nebo v politické činnosti. Okamžitě se vystavuje riziku, že jeho život bude rozpracován do nejmenších detailů, a všechna možná slabší místa budou použita proti němu. O tom se minulým mocipánům s jejich diluviálním vybavením a postupy ani nezdálo!
A teď konečně k těm semaforům... Je to pro mě neveselé poznání, když si vzpomenu, že za profláknutého socíku něco fungovalo lépe. Například semafory. Dobře si uvědomuji, že to nebyla zásluha tehdejšího režimu, ale přesto... Semaforů nám neúměrně přibývá, a to i na místech, kde by se řidiči snadno „domluvili“. Nebo jsme snad už zrušili značku Dej přednost v jízdě, a pravidlo pravé ruky? Ale co je nejhorší, semafory jsou zapnuty nepřetržitě. S nostalgií vzpomínám na dobu, kdy je v jedenáct večer někdo centrálně vypnul. Když pak řidič projížděl v noci skrze Prahu, tak na hlavních trasách měl stále přednost. Město se dalo projet bez překračování rychlosti za slabou půlhodinku. Ne tak dneska! Tzv. „chytré semafory“ vás zastaví, kdykoliv z postranní ulice vyjede nějaký osamělý lůzr. Někdy stačí pár vteřin deficitu ke křižovatce, a celý hlavní tah stojí. Zcela paradoxně – toho nešťastníka, který se zařadil na hlavní, očekává tento proces hned na další křižovatce.
Jel jsem nedávno z Proseka navštívit kamaráda na Starém Městě. Stál jsem devětkrát, přestože byla neděle ráno, a provoz na ulici byl minimální. Tak komu, nebo čemu to slouží?! Podle mého soudu je to jen nesmyslná buzerace. A to nemluvím o křižovatkových kamerách, které střeží důsledné dodržování pravidel. Dovolil jsem se onehdy při odbočování, vecpat se do křižovatky ve chvíli, kdy blikla červená. Bylo to naprosto bezpečné, ale dostal jsem flastr, který jsem pochopitelně zaplatil. Je to tak snadné, učinit z lidí ovce... Kdyby nám fungovalo všechno tak skvěle, jako vybírání pokut v automobilovém provozu!
Březen 2016
Možná se pečlivému čtenáři mých stránek zdá, že se k té uplynulé epoše vracím příliš často. Nebudu s tímto názorem polemizovat, podle mého soudu máme prožitek této doby všichni navždy otisknuti ve své paměti, takže formuje i naše následné postoje a životní kroky. Tedy – za předpokladu, že jsme neztratili paměť. Já tedy rozhodně ne!
Co mi tak děsně vadilo na socíku? To, že někdo nade mnou rozhodoval - o tom, jak mám žít a dokonce, co si mám myslet. To je pro mě zcela neakceptovatelné!!! Plus ta každodenní lež, o tom, jak se naši „pracující“ mají stále lépe, díky „vymoženostem socialismu“. Pak jsem na přelomu 60. a 70. let slyšel od svého strejdy, který jezdíval na práci do Bayreuthu, že před německými továrnami jsou rozsáhlá parkoviště pro auta zaměstnanců – tady ta propaganda zcela zřetelně drhla! Protože naše dělnictvo se sice občas zmohlo na nějakou levnější káru, ale že by s ní v masovém měřítku jezdili denně do práce, to bylo učiněné sci-fi. Musela jim stačit jízdní kola, případně laciné motorky.
Nejvíce mě ale ničily nedostatky v oblasti duševní. Bolševici kdysi vytýčili princip „každému podle jeho potřeb“. Takže - já jsem měl trvalou potřebu tzv. západní kultury. Hlavně se to projevovalo v oblasti rocku. Zodpovědně prohlašuji, že socialistický režim moje potřeby vůbec neuspokojoval! Dokonce mi ještě kladl překážky. Nesnáším, když někdo říká, „že má hudbu jako kulisu“ - fuj! Pro mě muzika (ta moje, ovšem!) představuje něco tak důležitého, jako je například olej ve spalovacím motoru. Nasávám ji denně, ale podle velice specializovaného výběru. Žádnej bolševickej šíbr Janeček se svojí squadrou ,ani jemu podobní se ke mně nesmí ani přiblížit!!! A když se tak stane například při návštěvě nějakého obchodu, v hrůze prchám, a proklínám ty producenty sraček do sedmého kolena. Tak já žiju.
Obdobné to bylo za bolševiků i v dalších sektorech kultury – hlavně s filmy a knihami. To samé v oblasti cestování. – ale o tom zase jindy. Listopadový převrat, a následné nastolení nových poměrů, jsem tedy vítal s nezměrnou radostí, a s přesvědčením, že už se nic podobného prostě NEMŮŽE opakovat. Byl to hluboký omyl! Zase se pomalu ponořujeme do bahna příkazů a zákazů. Zase už nad námi bdí Ideopolicie v podobě různých dobroserů a dalších levičáků, kteří VŽDYCKY vědí všechno nejlépe. Ale co je horší, násilím vnucují své úchylné názory všem!
K šíření svých nesmyslů pak zneužívají nejvyspělejší současné technologie, takže idea Velkého Bratra se nám plíživě ale bohužel už znatelně zhmotňuje přímo před očima. Webové kamery, záznamy z mobilních telefonů, platební a věrnostní karty – a kdo ví, co všechno ještě. Jistě, pokud je člověk z hlediska „výtěžnosti“ nezajímavý, může být celkem v klidu. Ale běda, pokud by zamířil někam vzhůru – například v podnikání, nebo v politické činnosti. Okamžitě se vystavuje riziku, že jeho život bude rozpracován do nejmenších detailů, a všechna možná slabší místa budou použita proti němu. O tom se minulým mocipánům s jejich diluviálním vybavením a postupy ani nezdálo!
A teď konečně k těm semaforům... Je to pro mě neveselé poznání, když si vzpomenu, že za profláknutého socíku něco fungovalo lépe. Například semafory. Dobře si uvědomuji, že to nebyla zásluha tehdejšího režimu, ale přesto... Semaforů nám neúměrně přibývá, a to i na místech, kde by se řidiči snadno „domluvili“. Nebo jsme snad už zrušili značku Dej přednost v jízdě, a pravidlo pravé ruky? Ale co je nejhorší, semafory jsou zapnuty nepřetržitě. S nostalgií vzpomínám na dobu, kdy je v jedenáct večer někdo centrálně vypnul. Když pak řidič projížděl v noci skrze Prahu, tak na hlavních trasách měl stále přednost. Město se dalo projet bez překračování rychlosti za slabou půlhodinku. Ne tak dneska! Tzv. „chytré semafory“ vás zastaví, kdykoliv z postranní ulice vyjede nějaký osamělý lůzr. Někdy stačí pár vteřin deficitu ke křižovatce, a celý hlavní tah stojí. Zcela paradoxně – toho nešťastníka, který se zařadil na hlavní, očekává tento proces hned na další křižovatce.
Jel jsem nedávno z Proseka navštívit kamaráda na Starém Městě. Stál jsem devětkrát, přestože byla neděle ráno, a provoz na ulici byl minimální. Tak komu, nebo čemu to slouží?! Podle mého soudu je to jen nesmyslná buzerace. A to nemluvím o křižovatkových kamerách, které střeží důsledné dodržování pravidel. Dovolil jsem se onehdy při odbočování, vecpat se do křižovatky ve chvíli, kdy blikla červená. Bylo to naprosto bezpečné, ale dostal jsem flastr, který jsem pochopitelně zaplatil. Je to tak snadné, učinit z lidí ovce... Kdyby nám fungovalo všechno tak skvěle, jako vybírání pokut v automobilovém provozu!
Březen 2016