Zapomeňte na spravedlnost
Všechny tzv. pokrokové strany a hnutí se zaštiťují „sociální spravedlností“. Označení údajných viníků, nesplnitelné sliby, polopravdy a někdy i stoprocentní lži, to je jejich politický program v praxi. A především – masivní útok na negativní lidské vlastnosti, někdy přímo na pudy. Především na všudypřítomnou dřímající závist. Ledaskomu se to poslouchá dobře, ovšem zejména těm, kteří nepřemýšlejí.
To, že by se měli mít všichni stejně dobře, je totální nesmysl, a ve svém důsledku dokonce nebezpečná manipulace a lež. Není to možné už z principu, protože takový přístup je proti přírodě. V ní je to zařízeno logicky a správně – nejschopnější a nejsilnější mají nejvíc, ostatní se musí přizpůsobit. Proč by tomu u lidí mělo být jinak, nejsme snad již součástí od nepaměti vládnoucího přírodního systému?
Jaký smysl tedy má usilování o neuskutečnitelný „ideál“, který je samozřejmě rovněž nespravedlivý – vůči těm schopnějším a podnikavějším. Kteří navíc, pokud dostávají dostatečný prostor, vytvářejí možnosti pro další spoluobčany a přispívají k bohatnutí celé společnosti. Jistě, musí být stanoveny určité meze, to pochopí a akceptuje i ten největší „vydřiduch“. Zároveň však musí mantinely vymezovat dostatečný prostor k rozumnému podnikání, a nesmí svými mezemi limitovat lidskou aktivitu.
Ještě zpět k začátku. Svět není a ze své podstaty ani nemůže být spravedlivý. To je kategorie, zavedená lidmi. Lidé si nejsou a ani nemohou být rovni. Každý jedinec je od svého zrození determinován především zděděnými vlastnostmi a vlohami, dále rodinným a sociálním prostředím, a v neposlední řadě i místem narození a epochou, do které vstupuje svým příchodem na svět. Že jsou některé z těchto okolností nepříznivé a nevýhodné? To je holý fakt, který nelze napravovat hromadným způsobem. Záleží vždy na vůli a schopnostech jedince – zdali ho nepříznivý osud bude demotivovat, nebo v něm naopak vyvolá touhu vzepřít se a usilovat o zlepšení.
Jsou mezi námi ovšem profesionální pokrokáři, kteří se nikdy nesmíří s přirozeným chodem věcí, a neustále nám budou vnucovat své domnělé dobro. Je celkem jedno, jak sami sebe nazývají, jsou to vesměs kolektivistické fantasmagorie, manýry, které otravují život již přes dvě stě let. Všechna ta blouznění o rovnosti a bratrství, která slouží jen k nalákání voličů, jejichž hlasy tito manipulátoři nutně potřebují. Samozřejmě jen do té chvíle, než se uchopí moci a upevní své pozice. Pak jdou veškeré ideály stranou, a trochu paradoxně ale bohužel zcela pravidelně na to v konečném důsledku doplatí Ti chudší a méně schopní. Tak tomu bylo odjakživa, a tak tomu bude i v budoucnosti.
A ještě se při tom může stát, že Ti obyčejní lidé musí jásat, a velebit své vůdce – to jsem zažíval dlouhá léta za bolševiků. Vládnoucí strana si vybrala některé segmenty společnosti, které masivně dotovala z jednotného rozpočtu, a tyto „výhody a výdobytky socialismu“ pak presentovala jako svoji zásluhu. Příklad: tzv. bezplatné zdravotnictví. Je to ekonomický nesmysl, ale lidu dělnému se to takto vysvětlovalo. Nevím, jak velký vliv jsem měl na výchovu svých dětí, ale často jsem jim opakoval aby si uvědomili, že na světě není nic zadarmo. Každá činnost má své náklady, a to platí jak v rovině materiální, tak etické.
Jenže – takové „vznešené vize“ se dobře poslouchají a snadno šíří. To jsou všechna ta „lidská práva“ a „nároky“, které hlásají pokrokáři mezi námi. Přirozeně ale existuje i druhá strana mince – a tou jsou lidské povinnosti a odpovědnost. Jenom dohromady tvoří společnost, ve které se dá slušně žít jak těm schopným a podnikavým, tak i ostatním, kterým tyto vlohy nebyly dány.
Osobně si myslím, že žádný „pokrok“ jako obecná lidská hodnota neexistuje. Můžeme hovořit o pokroku ve vědě, technických disciplinách, zdravotní péči a spoustě dalších měřitelně definovaných aktivitách. Ale lidské vztahy, bohatost osobního života a spokojenost se takto měřit nedají. Minulé epochy nemůžeme poměřovat současným pohledem – tedy domnívat se, že současný člověk je dokonalejší a šťastnější, než byl před několika sty nebo dokonce tisíci lety je nesmyslné.
Současný život ve vyspělé společnosti je jistě snadnější, ale zároveň také určitým způsobem chudší. Zejména, pokud je orientován zejména na spotřebu a s ní spojené požitky. Nemá smysl poměřovat krásu východu slunce nad Karibikem se stejným jevem například v Polabí, stejně jako člověka neučiní šťastnějším, pokud se z bodu A přesune do bodu B dražším a rychlejším autem. A určitě neplatí, že skutečnou lásku lze zažít jen v paláci naplněném přepychem.
Ale říkejte to člověku s neukotveným myšlením, který je neustále masírován médii a reklamou na „zaručeně nezbytné výrobky a činnosti, které učiní váš život ještě krásnějším a snadnějším“. A navíc kolem sebe vidí, že jiní mají to, na co se on za celý život nezmůže. Manipulátorovi potom jen stačí přijít, ukázat a „vysvětlit“. Z toho se pak rodí obecná závist a z ní třídní nenávist.
Občas něco napíšu a namaluji, ale v žádném případě mě ani nenapadne, poměřovat své pokusy s mistry pera a štětce. No a co?! Vždyť tak je to přece v pořádku, a já jsem se svým životem spokojen.
Červenec 2018
To, že by se měli mít všichni stejně dobře, je totální nesmysl, a ve svém důsledku dokonce nebezpečná manipulace a lež. Není to možné už z principu, protože takový přístup je proti přírodě. V ní je to zařízeno logicky a správně – nejschopnější a nejsilnější mají nejvíc, ostatní se musí přizpůsobit. Proč by tomu u lidí mělo být jinak, nejsme snad již součástí od nepaměti vládnoucího přírodního systému?
Jaký smysl tedy má usilování o neuskutečnitelný „ideál“, který je samozřejmě rovněž nespravedlivý – vůči těm schopnějším a podnikavějším. Kteří navíc, pokud dostávají dostatečný prostor, vytvářejí možnosti pro další spoluobčany a přispívají k bohatnutí celé společnosti. Jistě, musí být stanoveny určité meze, to pochopí a akceptuje i ten největší „vydřiduch“. Zároveň však musí mantinely vymezovat dostatečný prostor k rozumnému podnikání, a nesmí svými mezemi limitovat lidskou aktivitu.
Ještě zpět k začátku. Svět není a ze své podstaty ani nemůže být spravedlivý. To je kategorie, zavedená lidmi. Lidé si nejsou a ani nemohou být rovni. Každý jedinec je od svého zrození determinován především zděděnými vlastnostmi a vlohami, dále rodinným a sociálním prostředím, a v neposlední řadě i místem narození a epochou, do které vstupuje svým příchodem na svět. Že jsou některé z těchto okolností nepříznivé a nevýhodné? To je holý fakt, který nelze napravovat hromadným způsobem. Záleží vždy na vůli a schopnostech jedince – zdali ho nepříznivý osud bude demotivovat, nebo v něm naopak vyvolá touhu vzepřít se a usilovat o zlepšení.
Jsou mezi námi ovšem profesionální pokrokáři, kteří se nikdy nesmíří s přirozeným chodem věcí, a neustále nám budou vnucovat své domnělé dobro. Je celkem jedno, jak sami sebe nazývají, jsou to vesměs kolektivistické fantasmagorie, manýry, které otravují život již přes dvě stě let. Všechna ta blouznění o rovnosti a bratrství, která slouží jen k nalákání voličů, jejichž hlasy tito manipulátoři nutně potřebují. Samozřejmě jen do té chvíle, než se uchopí moci a upevní své pozice. Pak jdou veškeré ideály stranou, a trochu paradoxně ale bohužel zcela pravidelně na to v konečném důsledku doplatí Ti chudší a méně schopní. Tak tomu bylo odjakživa, a tak tomu bude i v budoucnosti.
A ještě se při tom může stát, že Ti obyčejní lidé musí jásat, a velebit své vůdce – to jsem zažíval dlouhá léta za bolševiků. Vládnoucí strana si vybrala některé segmenty společnosti, které masivně dotovala z jednotného rozpočtu, a tyto „výhody a výdobytky socialismu“ pak presentovala jako svoji zásluhu. Příklad: tzv. bezplatné zdravotnictví. Je to ekonomický nesmysl, ale lidu dělnému se to takto vysvětlovalo. Nevím, jak velký vliv jsem měl na výchovu svých dětí, ale často jsem jim opakoval aby si uvědomili, že na světě není nic zadarmo. Každá činnost má své náklady, a to platí jak v rovině materiální, tak etické.
Jenže – takové „vznešené vize“ se dobře poslouchají a snadno šíří. To jsou všechna ta „lidská práva“ a „nároky“, které hlásají pokrokáři mezi námi. Přirozeně ale existuje i druhá strana mince – a tou jsou lidské povinnosti a odpovědnost. Jenom dohromady tvoří společnost, ve které se dá slušně žít jak těm schopným a podnikavým, tak i ostatním, kterým tyto vlohy nebyly dány.
Osobně si myslím, že žádný „pokrok“ jako obecná lidská hodnota neexistuje. Můžeme hovořit o pokroku ve vědě, technických disciplinách, zdravotní péči a spoustě dalších měřitelně definovaných aktivitách. Ale lidské vztahy, bohatost osobního života a spokojenost se takto měřit nedají. Minulé epochy nemůžeme poměřovat současným pohledem – tedy domnívat se, že současný člověk je dokonalejší a šťastnější, než byl před několika sty nebo dokonce tisíci lety je nesmyslné.
Současný život ve vyspělé společnosti je jistě snadnější, ale zároveň také určitým způsobem chudší. Zejména, pokud je orientován zejména na spotřebu a s ní spojené požitky. Nemá smysl poměřovat krásu východu slunce nad Karibikem se stejným jevem například v Polabí, stejně jako člověka neučiní šťastnějším, pokud se z bodu A přesune do bodu B dražším a rychlejším autem. A určitě neplatí, že skutečnou lásku lze zažít jen v paláci naplněném přepychem.
Ale říkejte to člověku s neukotveným myšlením, který je neustále masírován médii a reklamou na „zaručeně nezbytné výrobky a činnosti, které učiní váš život ještě krásnějším a snadnějším“. A navíc kolem sebe vidí, že jiní mají to, na co se on za celý život nezmůže. Manipulátorovi potom jen stačí přijít, ukázat a „vysvětlit“. Z toho se pak rodí obecná závist a z ní třídní nenávist.
Občas něco napíšu a namaluji, ale v žádném případě mě ani nenapadne, poměřovat své pokusy s mistry pera a štětce. No a co?! Vždyť tak je to přece v pořádku, a já jsem se svým životem spokojen.
Červenec 2018