Císař Vilém versus Růžový palouček
Při svých cestách po Německu jsem navštívil řadu germánských památníků. Není tomu tak, že bych je přímo vyhledával, ale když už jsem jaksi na místě nebo poblíž, rád je zahrnuji do svého itineráře. Jistě není žádným objevem, že Německo je velká země, kterou obývá velký a sebevědomý národ. A tak i jejich památníky jsou velké a sebevědomé.
Například Kyffhäuser. Představte si horský hřbet – asi jako naše Pavlovské vrchy, ale zalesněný. A na jeho vrcholu místo televizního vysílače 80 m vysokou kamennou věž. Už zdálky vás to přitahuje, ale teprve nahoře si uvědomíte skutečný rozměr. Věž vyrůstá z jakési kamenné sluje, které vévodí mohutné sousoší trůnícího císaře Friedricha Barbarosy a jeho germánských bojovníků, drtících své nepřátele (ani se mi nechce domyslet, o koho se jedná…!). Nad ním „vyjíždí“ z věže osmimetrová bronzová plastika císaře Viléma I. na koni. Vrchol věže je vytvarován do formy císařské koruny, a slouží jako rozhledna. Jak jinak – vždyť jsme v Německu! Je to skutečně (bez ironie!) epochální dílo, jen s jeho ideovým obsahem měli soudruzi v čase DDR určité obtíže, a dokonce vážně uvažovali o jeho likvidaci. Naštěstí od toho záměru upustili, zřejmě pro neúnosnou finanční náročnost.
Pro nás mnohem známější je Wallhalla, jednak je blíže, a navíc se nachází nedaleko Regensburgu, který je poměrně často navštěvován českými turisty. Stavebně tento památník představuje repliku athénského Parthenonu, ovšem zasazený do středoevropského kontextu. Vypíná se na terénní terase nad Dunajem, a jeho bílá silueta září do vzdálenosti mnoha kilometrů. Správně by sice měla zářit barvami, ale my, za Alpami, si představujeme antické památky nebarevné – je to pro nás jaksi vznešenější. Vnitřek je ovšem pojednán dostatečně tvarově i pestře. Na rozdíl od Kyffhäuseru se nacházíme na místě kosmopolitnějším, i když plastiky a jména veleduchů umění, vědy i politiky jsou v převážné většině Germáni. Celkově je ovšem Wallhalla přes svůj mystický a mýtický obsah dílo optimistické, až veselé.
Zato památník na soutoku Mosely a Rýna v městě Koblenz je pěkné těžítko! Toto místo se nazývá Deutsches Eck (Německý roh), a významově by se snad dal srovnat s naším Vyšehradem – neboť podle staré legendy je zde ukryt poklad Nibelungů. A tak jsou zde jeho návštěvníci nečekaně tiší a zadumaní. Na štítech uvnitř jsou vytesány názvy německých historických území. Našince pak nepotěší, že ve skupině „ztracená území“ se nachází i Bohemia… Alternativně si lze představit, že bychom měli do vyšehradské skály vytesáno: Horní a Dolní Lužice, Kladsko, případně Korutany atd. A nechci ani pomyslet, co by si museli vytesat například Keltové nebo Římané! Na mě ale působila především těžkopádnost a ponurost architektury, která je v ostrém protikladu s Prosluněným Porýním. Úsek Rýna mezi městy Rüdesheim ( s 35 m vysokou plastikou – alegorií Germanie) a Koblenz, považuji za vůbec to nejkrásnější, a nejatraktivnější, co Německo nabízí. A máme zde i otisky naší historie, vždyť v Bacharachu se konala svatba Karla IV s Annou Falckou. A nad městečkem Rhens se nachází kamenný stolec, na kterém usedl zmíněný císař po své vítězné volbě.
Poslední místo, o kterém bych se chtěl zmínit je Kehlheim. Uvědomuji si, že to není standardní tip na dovolenou, ale já sjezdím na kole kdeco. A údolí řeky Altmühl je vážně překrásné! Vápencové skály , hrady, zámky, městečka. A nad místem, kde Altmühl ústí do Dunaje, se vypíná Befreiungshalle. Architektonicky je památník jakási předimenzovaná 59 m vysoká rotunda. Jejím ideovým obsahem je oslava nejdůležitějších míst, událostí a osob, spojených s bojem proti Napoleonovi. Vše přirozeně vytesáno do mramoru. Uvnitř i zvenku je zakomponována do stavby vyhlídková galerie. Z té vnější přehlédnete nejen blízké město, soutok obou řek, ale na vzdáleném obzoru i rafinerii v Ingolstadtu.
Končím konstatováním, že velikostně a významově srovnatelný památník „češství“ je asi jen Kafkův Jan Žižka s pověstným Zázvorkovým „méblákem“, zapřaženým za koně na Vítkově v Praze. Já bych za nejhezčí památník u nás označil Růžový palouček mezi Vysokým Mýtem a Litomyšlí. Místo, kde se údajně loučili pobělohorští exulanti s vlastí. Sice jsem se nedávno dočetl, že je to vymyšlená legenda, ale já tomu věřím, a nepotřebuji na podporu tohoto faktu ani kamenného, ani bronzového, ani předimenzovaného Komenského. A už vůbec ne s mečem v ruce!
červen 2005
Například Kyffhäuser. Představte si horský hřbet – asi jako naše Pavlovské vrchy, ale zalesněný. A na jeho vrcholu místo televizního vysílače 80 m vysokou kamennou věž. Už zdálky vás to přitahuje, ale teprve nahoře si uvědomíte skutečný rozměr. Věž vyrůstá z jakési kamenné sluje, které vévodí mohutné sousoší trůnícího císaře Friedricha Barbarosy a jeho germánských bojovníků, drtících své nepřátele (ani se mi nechce domyslet, o koho se jedná…!). Nad ním „vyjíždí“ z věže osmimetrová bronzová plastika císaře Viléma I. na koni. Vrchol věže je vytvarován do formy císařské koruny, a slouží jako rozhledna. Jak jinak – vždyť jsme v Německu! Je to skutečně (bez ironie!) epochální dílo, jen s jeho ideovým obsahem měli soudruzi v čase DDR určité obtíže, a dokonce vážně uvažovali o jeho likvidaci. Naštěstí od toho záměru upustili, zřejmě pro neúnosnou finanční náročnost.
Pro nás mnohem známější je Wallhalla, jednak je blíže, a navíc se nachází nedaleko Regensburgu, který je poměrně často navštěvován českými turisty. Stavebně tento památník představuje repliku athénského Parthenonu, ovšem zasazený do středoevropského kontextu. Vypíná se na terénní terase nad Dunajem, a jeho bílá silueta září do vzdálenosti mnoha kilometrů. Správně by sice měla zářit barvami, ale my, za Alpami, si představujeme antické památky nebarevné – je to pro nás jaksi vznešenější. Vnitřek je ovšem pojednán dostatečně tvarově i pestře. Na rozdíl od Kyffhäuseru se nacházíme na místě kosmopolitnějším, i když plastiky a jména veleduchů umění, vědy i politiky jsou v převážné většině Germáni. Celkově je ovšem Wallhalla přes svůj mystický a mýtický obsah dílo optimistické, až veselé.
Zato památník na soutoku Mosely a Rýna v městě Koblenz je pěkné těžítko! Toto místo se nazývá Deutsches Eck (Německý roh), a významově by se snad dal srovnat s naším Vyšehradem – neboť podle staré legendy je zde ukryt poklad Nibelungů. A tak jsou zde jeho návštěvníci nečekaně tiší a zadumaní. Na štítech uvnitř jsou vytesány názvy německých historických území. Našince pak nepotěší, že ve skupině „ztracená území“ se nachází i Bohemia… Alternativně si lze představit, že bychom měli do vyšehradské skály vytesáno: Horní a Dolní Lužice, Kladsko, případně Korutany atd. A nechci ani pomyslet, co by si museli vytesat například Keltové nebo Římané! Na mě ale působila především těžkopádnost a ponurost architektury, která je v ostrém protikladu s Prosluněným Porýním. Úsek Rýna mezi městy Rüdesheim ( s 35 m vysokou plastikou – alegorií Germanie) a Koblenz, považuji za vůbec to nejkrásnější, a nejatraktivnější, co Německo nabízí. A máme zde i otisky naší historie, vždyť v Bacharachu se konala svatba Karla IV s Annou Falckou. A nad městečkem Rhens se nachází kamenný stolec, na kterém usedl zmíněný císař po své vítězné volbě.
Poslední místo, o kterém bych se chtěl zmínit je Kehlheim. Uvědomuji si, že to není standardní tip na dovolenou, ale já sjezdím na kole kdeco. A údolí řeky Altmühl je vážně překrásné! Vápencové skály , hrady, zámky, městečka. A nad místem, kde Altmühl ústí do Dunaje, se vypíná Befreiungshalle. Architektonicky je památník jakási předimenzovaná 59 m vysoká rotunda. Jejím ideovým obsahem je oslava nejdůležitějších míst, událostí a osob, spojených s bojem proti Napoleonovi. Vše přirozeně vytesáno do mramoru. Uvnitř i zvenku je zakomponována do stavby vyhlídková galerie. Z té vnější přehlédnete nejen blízké město, soutok obou řek, ale na vzdáleném obzoru i rafinerii v Ingolstadtu.
Končím konstatováním, že velikostně a významově srovnatelný památník „češství“ je asi jen Kafkův Jan Žižka s pověstným Zázvorkovým „méblákem“, zapřaženým za koně na Vítkově v Praze. Já bych za nejhezčí památník u nás označil Růžový palouček mezi Vysokým Mýtem a Litomyšlí. Místo, kde se údajně loučili pobělohorští exulanti s vlastí. Sice jsem se nedávno dočetl, že je to vymyšlená legenda, ale já tomu věřím, a nepotřebuji na podporu tohoto faktu ani kamenného, ani bronzového, ani předimenzovaného Komenského. A už vůbec ne s mečem v ruce!
červen 2005