Návštěva velechrámu
Celý život jsem prožil v Praze. Onehdy jsem po delší době procházel pražské centrum. Obvykle v něm nemám nic na práci, navštěvuji jej poměrně zřídka a moje exkurze mají téměř sváteční charakter. Když jsem vyřídil svoji záležitost, která mě do středu města přivedla, zatoužil jsem po "dechu metropole". Kroky mě zanesly na Náměstí republiky a já jsem dostal okamžitou inspiraci, kterou jsem vzápětí uvedl v čin. Poprvé jsem vstoupil do „Velechrámu konzumu“. Proboha - ne že bych tam chtěl něco nakupovat! Spíše jsem se pokradmu rozhlížel, jestli na mě není vidět, že neholduji "světu značek"! Měl jsem totiž na sobě: jeans od "Větví" (rozuměj Vietnamce), bundu-mikinu (sice novou, dokonce se značkou - ovšem jedné tiskařské firmy - reklamní to dárek od bývalého nápadníka naší dcery - zaměstnance zmíněného podniku), dále pak boty z pravé(!) kůže - bezvadné (ovšem ze "sekáče" ). K tomu čerstvě umyté vlasy s nezbytnou gumičkou vzadu. Zkrátka, jak praví klasik - vyjímal jsem se tam jak rynglová povidla na čerstvě vyleštěných parketách. Pokradmu jsem se rozhlížel, jestli odněkud nevystartuje nějaký vyhazovač, který by neomylně identifikoval, že jsem nepřišel za nákupy.
Ale interieru vládl ospalý klid, prozářený kvalitním osvětlením a odleskem skleněných ploch a leštěných kovových prvků. Nenuceně jsem obhlížel interier pod průhlednou záminkou "samostudia", abych něco okoukl, až budu řešit něco obdobného - jsem totiž architekt. Nééééé, to byl samozřejmě vtip. Mě si na takovouto práci nikdo nenajme! Už při první schůzce by nepochybně rozeznal, že není na správné adrese. A tak jsem procházel volným tempem všemi možnými úrovněmi a přemítal nad tím, kam až to naše civilizace dopracovala. Od strohých kamenných staveb, které poskytovaly jen nezbytné útočiště před nepohodou a nepřáteli (viz skromné torzo jakési středověké zdi v dolním patře).Uvažoval jsem nad tím, jestli skutečně potřebujeme tolik různých výrobků a došel jsem paradoxně k pozitivnímu závěru, že výroba těchto zbytečností zaměstnala (alespoň doufám!) nějaký počet lidí, kterým tím dopomohla k obživě. Obdobně - to samé platí i o vlastním architektonickém díle.
Vrcholem prohlídky pak byl průjezd eskalátorem skrze jakousi barvyměnící vaginu do nejhornějšího patra s gastronomickou nabídkou nejrůznějších zbytností. Já absolutně nemám nic proti - příkladně - sushi, ale trochu mě mrzí, že se nenajde nikdo, kdo by se pokusil prodávat v tomto paláci nějaká typická domácí jídla. Asi, že by nebyla dost nóbl do tohoto „světového“ prostředí....... Ale abych jen nekritizoval. Nejpozitivnějším dojmem na mě zapůsobilo množství pohledných žen - prodavaček i návštěvnic, které tomu studenému prostoru dodávalo dojem přece jen jakési živosti. Takovéto "sociální kontakty" si skutečně užívám. Neznamená to, že bych se na každou z těchto bytostí chtěl zrovna vrhnout, ale je to jako když si člověk prohlíží například v galerii vystavené umělecké exponáty - také je nemusí hned vlastnit, ale rád se potěší jejich existencí!
Vyšel jsem z velechrámu a můj zrak padl na "zázrak architektury" sedmdesátých let - obchodní dům Kotva. Kolik času uplynulo a co všechno se změnilo od těch dob! Jak jsme vyspěli od roku 1989, kdy jsem zde jednadvacet podzimních rán číhal na okamžik, kdy budou v prodeji kola značky Favorit! A co zažije návštěvník těchto míst za dalších třicet let?! Bude to všechno ještě funkční nebo dojde ke globální katastrofě, kterou kdekdo předpovídá?
V každém případě - jestli budu ještě naživu, tyto věci už se mě dotknou jen okrajově. Svěřil se mi zrovna včera jeden čtyřicetiletý kamarád, že ho ty hmotné věci už nemotivují jako dříve, a že v tom pociťuje osobní svobodu. Zlatá slova! Pro mě má taky odedávna větší význam projížďka na kole (třeba i v dešti), než pinožení se za drahým předmětem, který svoji exkluzivnost ztratí hned příští sezonu.
Tolik tedy zážitek z "Prahy".
leden 2008
Ale interieru vládl ospalý klid, prozářený kvalitním osvětlením a odleskem skleněných ploch a leštěných kovových prvků. Nenuceně jsem obhlížel interier pod průhlednou záminkou "samostudia", abych něco okoukl, až budu řešit něco obdobného - jsem totiž architekt. Nééééé, to byl samozřejmě vtip. Mě si na takovouto práci nikdo nenajme! Už při první schůzce by nepochybně rozeznal, že není na správné adrese. A tak jsem procházel volným tempem všemi možnými úrovněmi a přemítal nad tím, kam až to naše civilizace dopracovala. Od strohých kamenných staveb, které poskytovaly jen nezbytné útočiště před nepohodou a nepřáteli (viz skromné torzo jakési středověké zdi v dolním patře).Uvažoval jsem nad tím, jestli skutečně potřebujeme tolik různých výrobků a došel jsem paradoxně k pozitivnímu závěru, že výroba těchto zbytečností zaměstnala (alespoň doufám!) nějaký počet lidí, kterým tím dopomohla k obživě. Obdobně - to samé platí i o vlastním architektonickém díle.
Vrcholem prohlídky pak byl průjezd eskalátorem skrze jakousi barvyměnící vaginu do nejhornějšího patra s gastronomickou nabídkou nejrůznějších zbytností. Já absolutně nemám nic proti - příkladně - sushi, ale trochu mě mrzí, že se nenajde nikdo, kdo by se pokusil prodávat v tomto paláci nějaká typická domácí jídla. Asi, že by nebyla dost nóbl do tohoto „světového“ prostředí....... Ale abych jen nekritizoval. Nejpozitivnějším dojmem na mě zapůsobilo množství pohledných žen - prodavaček i návštěvnic, které tomu studenému prostoru dodávalo dojem přece jen jakési živosti. Takovéto "sociální kontakty" si skutečně užívám. Neznamená to, že bych se na každou z těchto bytostí chtěl zrovna vrhnout, ale je to jako když si člověk prohlíží například v galerii vystavené umělecké exponáty - také je nemusí hned vlastnit, ale rád se potěší jejich existencí!
Vyšel jsem z velechrámu a můj zrak padl na "zázrak architektury" sedmdesátých let - obchodní dům Kotva. Kolik času uplynulo a co všechno se změnilo od těch dob! Jak jsme vyspěli od roku 1989, kdy jsem zde jednadvacet podzimních rán číhal na okamžik, kdy budou v prodeji kola značky Favorit! A co zažije návštěvník těchto míst za dalších třicet let?! Bude to všechno ještě funkční nebo dojde ke globální katastrofě, kterou kdekdo předpovídá?
V každém případě - jestli budu ještě naživu, tyto věci už se mě dotknou jen okrajově. Svěřil se mi zrovna včera jeden čtyřicetiletý kamarád, že ho ty hmotné věci už nemotivují jako dříve, a že v tom pociťuje osobní svobodu. Zlatá slova! Pro mě má taky odedávna větší význam projížďka na kole (třeba i v dešti), než pinožení se za drahým předmětem, který svoji exkluzivnost ztratí hned příští sezonu.
Tolik tedy zážitek z "Prahy".
leden 2008