Doba betonová
Obdržel jsem pozvánku od své Alma Mater – totiž fakulty architektury ČVUT - na slavnostní otevření nové budovy. Protože součástí mé povahy je jistá dávka romantismu a nostalgie po starých časech, rozhodl jsem se tohoto setkání zúčastnit. Na pozvánce stálo, že součástí akce budou vyvěšené seznamy všech absolventů od roku 1945. Těšil jsem se tedy, že jistě uvidím – mimo jiné - řadu tváří, se kterými jsem sdílel společných šest let studia. Abych nenapínal, těch tváří našeho absolventského ročníku 1978 jsem potkal z 81 jen pět, ale o tom nakonec psát nechci.
Nejvíce mě přirozeně zajímala stavba, jejíž růst jsem pozoroval z povzdálí v uplynulých letech. Také se mi už dříve dotazoval jeden známý, který tam byl již přede mnou na jakési exkurzi, že je zvědav na můj názor. Tak snad abych se do toho hned pustil. Především – toto není kritika stavby, ale jen popis mých osobních pocitů. Na ty snad ještě mám právo, ne? Člověk si totiž musí dávat pozor, v době zavedené politické korektnosti. Aby nedejbože někomu nešlápl na kuří oko… Také prosím každého, kdo by mě snad podezříval ze závisti – vzhledem k tomu, že jsem takto velkou budovu ve své praxi nenavrhoval – já opravdu nemám schopnost závidět!
Přišel jsem domů ze setkání poměrně pozdě, a tak jsem šel rovnou spát. Ve snu jsem se setkal s mladým fiktivním studentem, a jakýmsi řízením se mi dostal do rukou jeho dopis matce. Zde přináším jeho obsah.
Milá maminko!
Hlásím se Ti zase z Prahy. Jsem tady už pár měsíců, a tak jsem se již seznámil s vnitřním městem. O pražských pamětihodnostech Ti ale psát nebudu, dnes mám na srdci jiné téma. Naše škola totiž dokončila a otevřela novou budovu fakulty architektury. Chci se tímto s Tebou podělit o své dojmy.
Naše nová budova je velká – jistě musela stát spoustu peněz. Ale o ty přece nejde, jde o její charakter, aby se nám v ní dobře žilo a studovalo. Aby svým prostředím a výrazem formovala budoucí tvůrce našeho životního prostoru. A v tomto směru jsem opravdu nadšen! Jen si to představ. Kulturák u nás v Zadním Postrkově má taky pár částí z monolitického betonu, ale s naší školou se naprosto nedá srovnat. Víš, tolik betonu v dokončené stavbě jsem dosud nikdy neviděl! A tolik šedivé barvy na jednom místě také ne! Všude, kam oko pohlédne, vidíš krásné, dokonale ploché betonové stěny.
Ne každý je ale z této stavby nadšen. Nějaký postarší „takyarchitekt“ mi při slavnostním otevření říkal jakýsi ubohý stařičký bonmot. Že prý se za jeho mládí za socialismu vyjadřovali cizinci ze Západu o Československu jako o „zemi, kde došly barvy“. Chudák, nepochopil, že nejkrásnějším barevným akordem je šedá v šedé! Pravda, na několika místech jsou provedeny nátěry v různých odstínech červeně – hlavně tak jsou zvýrazněny nejdůležitější místa na chodbách – zejména WC, ale v drtivé míře převažuje krásný šedý betonový povrch.
Mám takový sen. Až vystuduji, a budu skutečným architektem, prosadím, aby každý dům v Česku, bez ohledu na jeho určení, měl alespoň jednu celobetonovou místnost. Dovedeš si představit tu krásu? Ale nemyslím tím třeba jenom garáž, musí se jednat o plnohodnotný obytný prostor. Například ložnici. Aby lidé i v těch nejodlehlejších koutech naší vlasti konečně pochopili, a vzali za své ušlechtilou krásu ničím nepopracovaného surového materiálu.
Říkalas mi vždycky, že člověk má žít v pravdě, a já se tím budu řídit celý svůj profesní život. Žádné lživé římsy, žádné prolhané klenby, žádné falešné a neupřímné sloupy s ozdobnými hlavicemi (fuj!), žádné struktury, omítky a barevné nátěry! Pro mě existuje jen ušlechtilá pravda otisků překližek posuvného bednění. To je moje životní cesta!
Jen jedno mi na naší nové školní budově chybí. Škoda, že tvůrci nepoužili alespoň v části moderní vlnitý plech, pak by byl výsledný architektonický účinek zcela dokonalý! Víš, když se ty vodorovné vlny pokryjí prachem, a občasné deště tu špínu rozmývají po fasádě, vznikají tím zcela nevšední obrazce. To Ti je taková krása, až srdce usedá!
Pro dnešek se s Tebou, milá maminko, loučím. Jsem šťastný, že žiji v tak krásné době, která se snad už navždy vypořádala s balastem zdobnosti, který v temné minulosti napáchal mezi lidmi tolik zla.
Probudil jsem se do dalšího šedého dne, a znovu jsem si uvědomil, že skutečně žiji v době betonové. Co dodat na závěr? Snad jen: Beton…. beton…. beton…. Kachny…. kachny…. kachny….
březen 2011
Nejvíce mě přirozeně zajímala stavba, jejíž růst jsem pozoroval z povzdálí v uplynulých letech. Také se mi už dříve dotazoval jeden známý, který tam byl již přede mnou na jakési exkurzi, že je zvědav na můj názor. Tak snad abych se do toho hned pustil. Především – toto není kritika stavby, ale jen popis mých osobních pocitů. Na ty snad ještě mám právo, ne? Člověk si totiž musí dávat pozor, v době zavedené politické korektnosti. Aby nedejbože někomu nešlápl na kuří oko… Také prosím každého, kdo by mě snad podezříval ze závisti – vzhledem k tomu, že jsem takto velkou budovu ve své praxi nenavrhoval – já opravdu nemám schopnost závidět!
Přišel jsem domů ze setkání poměrně pozdě, a tak jsem šel rovnou spát. Ve snu jsem se setkal s mladým fiktivním studentem, a jakýmsi řízením se mi dostal do rukou jeho dopis matce. Zde přináším jeho obsah.
Milá maminko!
Hlásím se Ti zase z Prahy. Jsem tady už pár měsíců, a tak jsem se již seznámil s vnitřním městem. O pražských pamětihodnostech Ti ale psát nebudu, dnes mám na srdci jiné téma. Naše škola totiž dokončila a otevřela novou budovu fakulty architektury. Chci se tímto s Tebou podělit o své dojmy.
Naše nová budova je velká – jistě musela stát spoustu peněz. Ale o ty přece nejde, jde o její charakter, aby se nám v ní dobře žilo a studovalo. Aby svým prostředím a výrazem formovala budoucí tvůrce našeho životního prostoru. A v tomto směru jsem opravdu nadšen! Jen si to představ. Kulturák u nás v Zadním Postrkově má taky pár částí z monolitického betonu, ale s naší školou se naprosto nedá srovnat. Víš, tolik betonu v dokončené stavbě jsem dosud nikdy neviděl! A tolik šedivé barvy na jednom místě také ne! Všude, kam oko pohlédne, vidíš krásné, dokonale ploché betonové stěny.
Ne každý je ale z této stavby nadšen. Nějaký postarší „takyarchitekt“ mi při slavnostním otevření říkal jakýsi ubohý stařičký bonmot. Že prý se za jeho mládí za socialismu vyjadřovali cizinci ze Západu o Československu jako o „zemi, kde došly barvy“. Chudák, nepochopil, že nejkrásnějším barevným akordem je šedá v šedé! Pravda, na několika místech jsou provedeny nátěry v různých odstínech červeně – hlavně tak jsou zvýrazněny nejdůležitější místa na chodbách – zejména WC, ale v drtivé míře převažuje krásný šedý betonový povrch.
Mám takový sen. Až vystuduji, a budu skutečným architektem, prosadím, aby každý dům v Česku, bez ohledu na jeho určení, měl alespoň jednu celobetonovou místnost. Dovedeš si představit tu krásu? Ale nemyslím tím třeba jenom garáž, musí se jednat o plnohodnotný obytný prostor. Například ložnici. Aby lidé i v těch nejodlehlejších koutech naší vlasti konečně pochopili, a vzali za své ušlechtilou krásu ničím nepopracovaného surového materiálu.
Říkalas mi vždycky, že člověk má žít v pravdě, a já se tím budu řídit celý svůj profesní život. Žádné lživé římsy, žádné prolhané klenby, žádné falešné a neupřímné sloupy s ozdobnými hlavicemi (fuj!), žádné struktury, omítky a barevné nátěry! Pro mě existuje jen ušlechtilá pravda otisků překližek posuvného bednění. To je moje životní cesta!
Jen jedno mi na naší nové školní budově chybí. Škoda, že tvůrci nepoužili alespoň v části moderní vlnitý plech, pak by byl výsledný architektonický účinek zcela dokonalý! Víš, když se ty vodorovné vlny pokryjí prachem, a občasné deště tu špínu rozmývají po fasádě, vznikají tím zcela nevšední obrazce. To Ti je taková krása, až srdce usedá!
Pro dnešek se s Tebou, milá maminko, loučím. Jsem šťastný, že žiji v tak krásné době, která se snad už navždy vypořádala s balastem zdobnosti, který v temné minulosti napáchal mezi lidmi tolik zla.
Probudil jsem se do dalšího šedého dne, a znovu jsem si uvědomil, že skutečně žiji v době betonové. Co dodat na závěr? Snad jen: Beton…. beton…. beton…. Kachny…. kachny…. kachny….
březen 2011