Něco z Ameriky
Každou zimní sezonu sezónu zajdu párkrát na hokej. Jako divák, pochopitelně. V posledních letech jsem nucen navštěvovat Arénu ve Vysočanech, a hned vám prozradím, proč o tom mluvím jako o nedobrovolné volbě. Začínal jsem totiž v klukovských letech ještě na stařičké Štvanici. I když – je to paradox – protože v té době zimní stadion na zmíněném ostrově nebyl zdaleka tak starý! Vždyť od doby zastřešení ledové plochy u příležitosti mistrovství světa a od památného závěrečného zápasu s Kanadou, kdy útočník Vlach poslal puk do prázdné branky soupeře a zajistil tak našim hochům bronzové medaile, uplynulo teprve pět let. Moje první návštěva se datuje do podzimu roku 1964, kdy zde hrával jinonický klub Motorlet. Byl jsem tehdy se svým strejdou na zahajovacím zápase nové prvoligové sezony. Hrály zde Vítkovice a dřevěný stadion praskal ve švech. Drtivá část tribun byla určena ke stání a garantuji vám, že to žádnému z návštěvníků nevadilo. Od ledové plochy vanul chlad s příchutí čpavku a veškerý myslitelný „komfort“ představovalo zařízení místního křaplavého rozhlasu, ze kterého se divák dověděl základní informace o utkání a o přestávce si poslechl pár svěžích melodií. Navštěvoval jsem pak toto místo ještě několik let, i když můj oblíbený klub hrál již jen druhou ligu.
Uplynula řada let. Přiznávám – k nelibosti své ženy – že jsem sportovní fanda (ale ne proboha žádný fanatik!). Na desítky let u mě vyhrál fotbal a tak jsem na hokej začal opět chodit až se vznikem samostatné české extraligy začátkem 90. let. Sparťané promiňte, jsem Slávista! A tak moje kroky několikrát za sezonu zamířily do Edenu do „plechárny“ alias do „garáže“, jak se nelichotivě přezdívalo vršovickému zimáku. Kupodivu jsem zde nalezl prostředí velmi podobné tomu, které jsem znal ze Štvanice. Jen dřevo nahradila ocel a beton. Bylo mi tam dobře, když jsem se tísnil tělo na tělo, na tribuně k stání. Také chlad, zejména v období vrcholné zimy, byl stejně citelný, jak jsem ho znával z mládí. Ale ten pocit sounáležitosti s oblíbeným klubem byl navlas stejný.
A zase uběhla řada let. Praha se mezitím dočkala „nejmodernější polyfunkční haly ve střední Evropě“, a tak hrdinný kapitán z Nagana – Vladimír Růžička – trenér a spolumajitel hokejové Slavie rozhodl o stěhování klubu do Vysočan. Teď by se mi chtělo zvolat: „Proč, Vláďo?“ nebo „Cos nám to udělal!“.
Když byla aréna dostavěna, byl jsem přirozeně zvědavý na tu „novou kulturu“, která k nám přišla až ze vzdálené Ameriky. Předem podotýkám, že jsem se psychicky připravoval na změnu, která jaksi „nutně“ musela přijít. Vždyť – postaru se nedá žít! - to nám říkali už za bolševiků na základní škole.
Když jsem pak měl po první návštěvě shrnout své pocity, nejpřiléhavější přirovnání znělo – je to něco úplně jiného, než na co jsem byl zvyklý dříve. Aby nebylo mýlky – hala je i podle mého mínění famózní! Bez ironie! Ostatní pocity ale mohu shrnout do jediného slova – katastrofa. Přitom uznávám, že to někomu může vyhovovat. Mě ne.
Prvním „nedorozuměním“ je fakt, že se při utkání sedí. Pohodlné je to dost, avšak má to i své stinné stránky. Díky tomu, že každý má díky očíslovaným sedadlům garantováno svoje místo, dochází zde k courání diváků. A to nejen těsně po zahájení utkání, to bych ještě pochopil. Někteří jednotlivci odcházejí a vrací se doslova uprostřed zápasu. Napomáhá jim k tomu také fakt, že při hře se nezhasíná hlediště! To už má na svědomí asi nějaký zvrhlík, který zřejmě nikdy nesledoval se zájmem žádnou hru – ani divadelní. On i hokej je svým způsobem divadlo a platí zde podobné zákonitosti. Jediným významným rozdílem je fakt, že je to hra s otevřeným koncem. Specielní kapitolou jsou dětští návštěvníci. Pracovně jim budu říkat haranti. Tyto malé postavičky často nevydrží pozorně sledovat dění na ledě a tak se baví po svém, nejlépe honěním se mezi sedadly a v uličkách. A když máte tu smůlu, že se to odehrává ve vaší těsné blízkosti, ručím vám za to, že z hokeje nebudete mít nic. Existuje sice teoretická možnost tyto malé trapiče napomenout, ale to se nikdo neodváží, neboť by to mohlo mít „zhoubný vliv na vývoj jejich osobnosti“.
Druhým negativním jevem je neskutečný rámus, který produkuje „kostka“ nad ledem. Každé přerušení hry je okamžitě vyplněno naplno „vyhulenými“ reproduktory. Když se pak člověk dočká přestávky, rámus pokračuje po celou dobu jejího trvání v podobě vysílaných reklam. Dnes už vím, že pokud si chci alespoň trochu odpočinout od toho nemilosrdného zvukového ataku, musím přestávky trávit v předsálí. Teď mě napadlo, jestli ten rámus nemá vlastně za účel nahnat lidi k bufetům, aby byla zajištěna „konzumace“!
Občerstvovací zařízení jsou také kapitola sama za sebe. Z nějakého, pro mne naprosto nepochopitelného důvodu, svými zplodinami zamořují vnitřek haly, takže je člověk nedobrovolně nucen inhalovat tyto pachy po celou dobu návštěvy. Copak zde vzduchotechnická zařízení nestála desítky milionů?
Ke koloritu zábavy v „americkém duchu“ patří také nejrůznější „veselé projekce“ nad ledem, které mají (asi???) „pobavit“ diváka. No, podle mě to logiku nemá. Jestliže jsem přišel na hokej, tak mě zajímá průběh zápasu, a nechci být rozptylován nejrůznějšími hovadinami, nesouvisejícími s hrou.
Obdobná stupidita mě dráždí v masmédiích, kde v podstatě člověk neuslyší mluvené slovo bez „podkreslení“ hudebním doprovodem. To mě neskutečně skličuje, stejně tak jako hudební produkce v obchodech. Kolikrát jsem už vyšel z krámu se slabomyslnou odrhovačkou, která mi vnikla do vědomí, nechtěla se mě pustit, a otrávila mi tak valnou část dne.
Ale zpět k hokeji. Příběh má nečekané rozuzlení, které dopisuji s odstupem dalších několika let. Je jaro roku 2012, a hokejová Slavia se letos po dlouhé řadě úspěchů neprobojovala do závěrečných bojů o titul. Místo toho účinkuje v soutěži o udržení v extralize – tzv. play-out. A z toho vyplývá ten nejlepší dárek, který nám, Slávistickým dinosaurům mohla dát.
Ne, neuhodil jsem se do hlavy! Ale – z ekonomických důvodů hraje Slavia svá domácí utkání ve staré hale v Edenu. Takže jako mávnutím kouzelného proutku jsme zpět v historických letech, kdy byl hokej ještě lidovou zábavou za padesát. Sice bez vznešené haly, ale také bez sky boxů se zbohatlíky, bez řvoucí kostky nad ledem, bez předraženého občerstvení, a hlavně bez snobů, kteří by neabsolvovali hokej na tribuně k stání. A to je pro mě ta nejlepší zpráva letošního sportovního jara!
Kéž by tak Pán Bůh a Vladimír Růžička ráčili dopustit, že bychom se do té vysočanské Hušákovštiny už nikdy nevrátili….!
březen 2012
Uplynula řada let. Přiznávám – k nelibosti své ženy – že jsem sportovní fanda (ale ne proboha žádný fanatik!). Na desítky let u mě vyhrál fotbal a tak jsem na hokej začal opět chodit až se vznikem samostatné české extraligy začátkem 90. let. Sparťané promiňte, jsem Slávista! A tak moje kroky několikrát za sezonu zamířily do Edenu do „plechárny“ alias do „garáže“, jak se nelichotivě přezdívalo vršovickému zimáku. Kupodivu jsem zde nalezl prostředí velmi podobné tomu, které jsem znal ze Štvanice. Jen dřevo nahradila ocel a beton. Bylo mi tam dobře, když jsem se tísnil tělo na tělo, na tribuně k stání. Také chlad, zejména v období vrcholné zimy, byl stejně citelný, jak jsem ho znával z mládí. Ale ten pocit sounáležitosti s oblíbeným klubem byl navlas stejný.
A zase uběhla řada let. Praha se mezitím dočkala „nejmodernější polyfunkční haly ve střední Evropě“, a tak hrdinný kapitán z Nagana – Vladimír Růžička – trenér a spolumajitel hokejové Slavie rozhodl o stěhování klubu do Vysočan. Teď by se mi chtělo zvolat: „Proč, Vláďo?“ nebo „Cos nám to udělal!“.
Když byla aréna dostavěna, byl jsem přirozeně zvědavý na tu „novou kulturu“, která k nám přišla až ze vzdálené Ameriky. Předem podotýkám, že jsem se psychicky připravoval na změnu, která jaksi „nutně“ musela přijít. Vždyť – postaru se nedá žít! - to nám říkali už za bolševiků na základní škole.
Když jsem pak měl po první návštěvě shrnout své pocity, nejpřiléhavější přirovnání znělo – je to něco úplně jiného, než na co jsem byl zvyklý dříve. Aby nebylo mýlky – hala je i podle mého mínění famózní! Bez ironie! Ostatní pocity ale mohu shrnout do jediného slova – katastrofa. Přitom uznávám, že to někomu může vyhovovat. Mě ne.
Prvním „nedorozuměním“ je fakt, že se při utkání sedí. Pohodlné je to dost, avšak má to i své stinné stránky. Díky tomu, že každý má díky očíslovaným sedadlům garantováno svoje místo, dochází zde k courání diváků. A to nejen těsně po zahájení utkání, to bych ještě pochopil. Někteří jednotlivci odcházejí a vrací se doslova uprostřed zápasu. Napomáhá jim k tomu také fakt, že při hře se nezhasíná hlediště! To už má na svědomí asi nějaký zvrhlík, který zřejmě nikdy nesledoval se zájmem žádnou hru – ani divadelní. On i hokej je svým způsobem divadlo a platí zde podobné zákonitosti. Jediným významným rozdílem je fakt, že je to hra s otevřeným koncem. Specielní kapitolou jsou dětští návštěvníci. Pracovně jim budu říkat haranti. Tyto malé postavičky často nevydrží pozorně sledovat dění na ledě a tak se baví po svém, nejlépe honěním se mezi sedadly a v uličkách. A když máte tu smůlu, že se to odehrává ve vaší těsné blízkosti, ručím vám za to, že z hokeje nebudete mít nic. Existuje sice teoretická možnost tyto malé trapiče napomenout, ale to se nikdo neodváží, neboť by to mohlo mít „zhoubný vliv na vývoj jejich osobnosti“.
Druhým negativním jevem je neskutečný rámus, který produkuje „kostka“ nad ledem. Každé přerušení hry je okamžitě vyplněno naplno „vyhulenými“ reproduktory. Když se pak člověk dočká přestávky, rámus pokračuje po celou dobu jejího trvání v podobě vysílaných reklam. Dnes už vím, že pokud si chci alespoň trochu odpočinout od toho nemilosrdného zvukového ataku, musím přestávky trávit v předsálí. Teď mě napadlo, jestli ten rámus nemá vlastně za účel nahnat lidi k bufetům, aby byla zajištěna „konzumace“!
Občerstvovací zařízení jsou také kapitola sama za sebe. Z nějakého, pro mne naprosto nepochopitelného důvodu, svými zplodinami zamořují vnitřek haly, takže je člověk nedobrovolně nucen inhalovat tyto pachy po celou dobu návštěvy. Copak zde vzduchotechnická zařízení nestála desítky milionů?
Ke koloritu zábavy v „americkém duchu“ patří také nejrůznější „veselé projekce“ nad ledem, které mají (asi???) „pobavit“ diváka. No, podle mě to logiku nemá. Jestliže jsem přišel na hokej, tak mě zajímá průběh zápasu, a nechci být rozptylován nejrůznějšími hovadinami, nesouvisejícími s hrou.
Obdobná stupidita mě dráždí v masmédiích, kde v podstatě člověk neuslyší mluvené slovo bez „podkreslení“ hudebním doprovodem. To mě neskutečně skličuje, stejně tak jako hudební produkce v obchodech. Kolikrát jsem už vyšel z krámu se slabomyslnou odrhovačkou, která mi vnikla do vědomí, nechtěla se mě pustit, a otrávila mi tak valnou část dne.
Ale zpět k hokeji. Příběh má nečekané rozuzlení, které dopisuji s odstupem dalších několika let. Je jaro roku 2012, a hokejová Slavia se letos po dlouhé řadě úspěchů neprobojovala do závěrečných bojů o titul. Místo toho účinkuje v soutěži o udržení v extralize – tzv. play-out. A z toho vyplývá ten nejlepší dárek, který nám, Slávistickým dinosaurům mohla dát.
Ne, neuhodil jsem se do hlavy! Ale – z ekonomických důvodů hraje Slavia svá domácí utkání ve staré hale v Edenu. Takže jako mávnutím kouzelného proutku jsme zpět v historických letech, kdy byl hokej ještě lidovou zábavou za padesát. Sice bez vznešené haly, ale také bez sky boxů se zbohatlíky, bez řvoucí kostky nad ledem, bez předraženého občerstvení, a hlavně bez snobů, kteří by neabsolvovali hokej na tribuně k stání. A to je pro mě ta nejlepší zpráva letošního sportovního jara!
Kéž by tak Pán Bůh a Vladimír Růžička ráčili dopustit, že bychom se do té vysočanské Hušákovštiny už nikdy nevrátili….!
březen 2012