Milý příteli!
Mám své denní rituály, ze kterých jen nerad ustupuji. Dnes jsem tak ale musel učinit, neb jsem nenavázal spojení s Googlem, a tudíž jsem nemohl svoji mysl obohatit nejčerstvějšími aktualitami z politiky, sportu – ale hlavně z počasí… Vzal jsem si tedy k snídani poslední číslo časopisu D+Z/06.2012 a bez váhání jsem vyhledal text od Tebe. Probírám se rád Tvými názory a někdy také v duchu prožívám tiché vnitřní polemiky s Tebou. A tak jsem dospěl až do tohoto bodu – dále již nemohu mlčet!
Poslyš tedy názory jednoho člověka z Holešovic, který se jakýmsi řízením osudu stal architektem. Je to tak trochu životní omyl, já jsem přece vždycky chtěl být malířem – ale neúprosný osud mi nenadělil dostatečné sebevědomí a usilovnost, a tak jsem zvolil pohodlnější cestu. Co jsem ve svém oboru dokázal, není předmětem diskuze. Víme všichni, jak jsme závislí na stavebnících, kteří nám jsou ochotni naslouchat. Ale to mi nebrání po těch klopotných letech mít vlastní názor.
A teď už tedy přímo k věci. Podle mého soudu spočívá zásadní nedorozumění mezi odborníky (architekty) a veřejností v samotné definici principu „modernosti“. Zásadně nesouhlasím s tezí, že se vývoj architektury, resp. stavebnictví pohybuje stále vzhůru – to znamená ke stále dokonalejšímu výtvoru. A že tedy „moderní“ dům je završením tisíciletého vývoje stavitelství. To je podle mého soudu názor dokonale levicový, se kterým se nikdy nesmířím. A to přesto, že nám jej od útlého dětství vtloukali do hlavy. Jednou, jako čerstvý pionýr (pro mladší čtenáře – to bylo něco jako Hitlerjugend), jsem se chlubil rudým šátkem své babičce – narozené v roce 1900. Taktéž jsem vyzvedával přednosti socialistického zřízení. Leč milá stařenka odvětila, že nejlepší to bylo za První republiky. To mi dodalo, a proto jsem použil nejtěžší argument, který nám vtloukala do hlavy soudružka učitelka: Nyní se máme nejlépe proto, že si vládneme sami! Na to babička po kratším zamyšlení odvětila: Ale vůbec nejlepší to bylo za Rakouska…. Na to jsem už nedokázal odpovědět!
Proč to sem všechno míchám? Protože máme tendenci dívat se na život našich předků s jakousi samozřejmou přezíravostí. Jak ti chudáci vůbec mohli v těch ubohých poměrech žít! No, žilo se jim jistě různě, asi tak jako našim soukmenovcům nyní. Bohatí a úspěšní měli ze života jaksi více – pokud toho ovšem dokázali řádně využít a pokud jim osud nadělil dostatečné zdraví. Ale tak je tomu přece ve všech epochách!
Ale zpět k „architektuře“. Ty uvozovky jsou na místě. Podle mého mínění je zárodek dnešního nesouladu mezi tvůrci a lidem obecným ve vzniku samostatného povolání „architekt“ a jeho oddělení od obecného stavitelství. Když se ohlédneme do historie, žádné architekty tam nenalezneme. Autory významných staveb – pokud je známe – byli vždycky stavitelé. Ale čert nespal a způsobil oddělení architektury jako něčeho vyššího a vznešenějšího od toho bídného přízemního stavění. A nastal problém. Do té doby byly všechny stavby posuzovány podle jednotného hodnocení - užitnost, kvalita, krása. Nám se ale podařilo tu iracionální – totiž pocitovou – složku oddělit a co více, vyčlenit ji mimo obecný názorový proud. A abychom toho neměli dost, přispěchali jsme s nálepkami, kterými dehonestujeme lid obecný, pokud není ochotný a způsobilý přijímat (a platit!) naše úžasné vize.
Takže o tom, co je krásné nyní, rozhodují pomazaní architekti, přesněji řečeno nositelé tohoto titulu, kteří by v drtivé většině ty ponižované stavby z minulých dob nikdy nedali dohromady! Zažil jsem před mnoha lety v našem oboru něco, co mě vrátilo zpět na zem. Stalo se to někdy na počátku 80. let. Kamarád mě přizval na exkurzi do Architektonického archivu – tehdy ještě sídlil v pražské Invalidovně. Arch. Zd. Lukeš pro nás připravil průřezové ukázky z tvorby našich předních tvůrců z dob minulých. Byl jsem tehdy „mladý nadějný“ třicátník s pár lety praxe a se značným sebevědomím (maskovaným falešnou skromností). Dodnes v sobě nosím pocit vlastní nedostatečnosti, který se dostavil tváří v tvář vybraným návrhům našich velikánů. A kladl jsem si otázku: Co nás to v té škole učili? A kladu si ji dnes ještě více, když vidím všechny v současnosti oceňované a protěžované návrhy a realizace. To jsme se fakticky zbláznili, že sebou necháme takhle manipulovat? Kdyby ty věci byly alespoň úsporné a praktické, ale na první pohled z nich vyzařuje především demonstrace síly a ekonomického „úspěchu“. Kdo ty všechny „moderní paláce z betonu, skla a oceli“ bude živit, až nastane skutečný nedostatek energie?
Pro mě není uměním vytvořit po všech stránkách esteticky minimalistický dům a ještě to vydávat za ctnost! Na to fakticky nepotřebujeme to neskutečné množství „architektů“, které každoročně produkují naše odborné školy! Sakra, když jedu nezmodernizovanou krajinou – u nás i v cizině – tak zažiji takové množství kladných citových reakcí, na které se nezmůžou tisíce současných tvůrců za sto let, i kdyby se na hlavu postavili. A to drtivou většinu staveb realizovali anonymní stavitelé, vlastně „jen“ řemeslníci! Ovšem, měli k ruce jednu nespornou výhodu. Využívali staletých zkušeností předků a používali místní stavební postupy a materiály. Mělo to zkrátka svoji logiku. Dnes je to tak, že ubohý architekt, který se konečně dokodrcal po letech plahočení k vlastní samostatné realizaci, MUSÍ světu ukázat, co všechno v něm je! A bude to ukazovat bez ohledu na tradiční postupy, protože si zkrátka chce své peníze zasloužit.
A pak přijde nějaký místní strejda – nemyslím tím nějakého primitiva – a bude tu stavbu posuzovat podle okolní zástavby, která vznikala postupně desítky a stovky let. A hlava mu to nebude brát – proč je tohle dnes špatně, když to až donedávna bylo dobře. A znovu jsme u té otázky: Opravdu si myslíme, že naši předkové byli ubožáci a blbci? Anebo toho člověka ohneme a naši pravdu mu vnutíme? Nechtěl tady někdo ještě nedávno stvořit „nového člověka“…..?!
Jedu se projet na kole.
červen 2012
Poslyš tedy názory jednoho člověka z Holešovic, který se jakýmsi řízením osudu stal architektem. Je to tak trochu životní omyl, já jsem přece vždycky chtěl být malířem – ale neúprosný osud mi nenadělil dostatečné sebevědomí a usilovnost, a tak jsem zvolil pohodlnější cestu. Co jsem ve svém oboru dokázal, není předmětem diskuze. Víme všichni, jak jsme závislí na stavebnících, kteří nám jsou ochotni naslouchat. Ale to mi nebrání po těch klopotných letech mít vlastní názor.
A teď už tedy přímo k věci. Podle mého soudu spočívá zásadní nedorozumění mezi odborníky (architekty) a veřejností v samotné definici principu „modernosti“. Zásadně nesouhlasím s tezí, že se vývoj architektury, resp. stavebnictví pohybuje stále vzhůru – to znamená ke stále dokonalejšímu výtvoru. A že tedy „moderní“ dům je završením tisíciletého vývoje stavitelství. To je podle mého soudu názor dokonale levicový, se kterým se nikdy nesmířím. A to přesto, že nám jej od útlého dětství vtloukali do hlavy. Jednou, jako čerstvý pionýr (pro mladší čtenáře – to bylo něco jako Hitlerjugend), jsem se chlubil rudým šátkem své babičce – narozené v roce 1900. Taktéž jsem vyzvedával přednosti socialistického zřízení. Leč milá stařenka odvětila, že nejlepší to bylo za První republiky. To mi dodalo, a proto jsem použil nejtěžší argument, který nám vtloukala do hlavy soudružka učitelka: Nyní se máme nejlépe proto, že si vládneme sami! Na to babička po kratším zamyšlení odvětila: Ale vůbec nejlepší to bylo za Rakouska…. Na to jsem už nedokázal odpovědět!
Proč to sem všechno míchám? Protože máme tendenci dívat se na život našich předků s jakousi samozřejmou přezíravostí. Jak ti chudáci vůbec mohli v těch ubohých poměrech žít! No, žilo se jim jistě různě, asi tak jako našim soukmenovcům nyní. Bohatí a úspěšní měli ze života jaksi více – pokud toho ovšem dokázali řádně využít a pokud jim osud nadělil dostatečné zdraví. Ale tak je tomu přece ve všech epochách!
Ale zpět k „architektuře“. Ty uvozovky jsou na místě. Podle mého mínění je zárodek dnešního nesouladu mezi tvůrci a lidem obecným ve vzniku samostatného povolání „architekt“ a jeho oddělení od obecného stavitelství. Když se ohlédneme do historie, žádné architekty tam nenalezneme. Autory významných staveb – pokud je známe – byli vždycky stavitelé. Ale čert nespal a způsobil oddělení architektury jako něčeho vyššího a vznešenějšího od toho bídného přízemního stavění. A nastal problém. Do té doby byly všechny stavby posuzovány podle jednotného hodnocení - užitnost, kvalita, krása. Nám se ale podařilo tu iracionální – totiž pocitovou – složku oddělit a co více, vyčlenit ji mimo obecný názorový proud. A abychom toho neměli dost, přispěchali jsme s nálepkami, kterými dehonestujeme lid obecný, pokud není ochotný a způsobilý přijímat (a platit!) naše úžasné vize.
Takže o tom, co je krásné nyní, rozhodují pomazaní architekti, přesněji řečeno nositelé tohoto titulu, kteří by v drtivé většině ty ponižované stavby z minulých dob nikdy nedali dohromady! Zažil jsem před mnoha lety v našem oboru něco, co mě vrátilo zpět na zem. Stalo se to někdy na počátku 80. let. Kamarád mě přizval na exkurzi do Architektonického archivu – tehdy ještě sídlil v pražské Invalidovně. Arch. Zd. Lukeš pro nás připravil průřezové ukázky z tvorby našich předních tvůrců z dob minulých. Byl jsem tehdy „mladý nadějný“ třicátník s pár lety praxe a se značným sebevědomím (maskovaným falešnou skromností). Dodnes v sobě nosím pocit vlastní nedostatečnosti, který se dostavil tváří v tvář vybraným návrhům našich velikánů. A kladl jsem si otázku: Co nás to v té škole učili? A kladu si ji dnes ještě více, když vidím všechny v současnosti oceňované a protěžované návrhy a realizace. To jsme se fakticky zbláznili, že sebou necháme takhle manipulovat? Kdyby ty věci byly alespoň úsporné a praktické, ale na první pohled z nich vyzařuje především demonstrace síly a ekonomického „úspěchu“. Kdo ty všechny „moderní paláce z betonu, skla a oceli“ bude živit, až nastane skutečný nedostatek energie?
Pro mě není uměním vytvořit po všech stránkách esteticky minimalistický dům a ještě to vydávat za ctnost! Na to fakticky nepotřebujeme to neskutečné množství „architektů“, které každoročně produkují naše odborné školy! Sakra, když jedu nezmodernizovanou krajinou – u nás i v cizině – tak zažiji takové množství kladných citových reakcí, na které se nezmůžou tisíce současných tvůrců za sto let, i kdyby se na hlavu postavili. A to drtivou většinu staveb realizovali anonymní stavitelé, vlastně „jen“ řemeslníci! Ovšem, měli k ruce jednu nespornou výhodu. Využívali staletých zkušeností předků a používali místní stavební postupy a materiály. Mělo to zkrátka svoji logiku. Dnes je to tak, že ubohý architekt, který se konečně dokodrcal po letech plahočení k vlastní samostatné realizaci, MUSÍ světu ukázat, co všechno v něm je! A bude to ukazovat bez ohledu na tradiční postupy, protože si zkrátka chce své peníze zasloužit.
A pak přijde nějaký místní strejda – nemyslím tím nějakého primitiva – a bude tu stavbu posuzovat podle okolní zástavby, která vznikala postupně desítky a stovky let. A hlava mu to nebude brát – proč je tohle dnes špatně, když to až donedávna bylo dobře. A znovu jsme u té otázky: Opravdu si myslíme, že naši předkové byli ubožáci a blbci? Anebo toho člověka ohneme a naši pravdu mu vnutíme? Nechtěl tady někdo ještě nedávno stvořit „nového člověka“…..?!
Jedu se projet na kole.
červen 2012