Losna, nebo Mažňák?
Kdysi dávno, ještě za klukovských let, mi ukazoval můj žižkovský strejda sbírku prvorepublikového časopisu Mladý hlasatel. Byl na ní děsně hrdý, zejména proto, že obsahovala pravidelnou přílohu kresleného seriálu o Rychlých šípech. Nevěděl jsem tehdy, která bije, a přiznávám, že ani později mě toto téma nezaujalo. Leč – nedalo se ignorovat, zejména ne na sklonku šedesátých let, kdy v televizi běžel seriál Záhada hlavolamu. Tehdy jsem získal jakousi povědomost o Losnovi s Mažňákem, ale výraznou stopu to v mém životě nezanechalo.
Během svého života jsem ale byl mnohokrát postaven před úkol, vybrat si některou z možností – ať už se jednalo o takové závažné záležitosti, jakými jsou například volba studijního směru a následného povolání, nebo výběr životní partnerky. A tak jsem volil, kráčejíc směle (někdy ovšem s otazníky) vstříc následkům svých rozhodnutí.
Méně osudová volba byla například v případě obliby sportovního klubu. V tomto bodu jsem dobrovolně a zcela programově zasvětil své srdce červenobílým barvám, a způsobil si tak celoživotní trauma. Jen přesvědčený Slávista teď chápe, o čem hovořím. Ale já jsem nikdy nelitoval svého činu, setrvávajíc věrně při svých barvách v dobách dobrých i zlých (těch bylo podstatně více!). A tak párkrát do roka usedám na tribuně stadionu v Edenu, abych podstoupil další torturu, kterou mi přináší sledování fotbalového zápasu v podání mých oblíbenců. Navštěvuji sektor 205, který označuji jako „Koutek introvertů“ – je nás tam totiž vždycky jen pár, nešťastníků zahloubaných do svých chmurných myšlenek.
Moje politicko-společenské postoje se vyprofilovaly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nikomu z Česka nemusím vysvětlovat, o jakou dobu se jednalo. A opět – zvolil jsem si vědomě a dobrovolně. Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Soudruzi správně vyhodnotili můj postoj termíny „neangažoval se, nezapojil“, a „nepochopil Marxismus-leninismus“. Když po dvaceti letech došlo k převratu, domníval jsem se bláhově, že je to už poslední společenský zlom v naší zemi, který se týká mého života.
V poslední době ovšem vidím, že už je to tady zase! To se těch všivejch bolševiků a kryptobolševiků nezbavím do konce života?! Vzpomínám na elektrikáře Pudila, civilního zaměstnance v příbramských kasárnách. Tento člověk, vlekoucí se občas přes kasárenský dvůr, bez jakéhokoliv vnějšího impulsu vykřikoval: „pakárna!“. Dnes již dávno vím, že ten podnět vycházel odkudsi z hloubi jeho duše. Také já občas – například při jízdě na kole v otevřené krajině – vykřikuji totéž, nebo něco ještě daleko ostřejšího. Má duše potřebuje pravidelnou očistu.
Kolik ještě „osudových“ voleb budu muset absolvovat, abych měl alespoň ke stáru klid? Nebo mě už zase čeká návrat do vnitřní emigrace, kde jsem prožil polovinu svého dospělého života? A tak se na závěr své zpovědi nevyhnu odpovědi na sugestivní otázku v nadpisu tohoto zamyšlení. Moje sestra říkává: „Neraď, není Ti šedesát, a nebyl jsi v Rusku“. Šedesát mi už bylo, ale do Ruska mě nikdo nedostane. Pro mě je volba jasná - když už se mám případně nechat zotročit, tak jednoznačně volím potomky Teutonů!
leden 2013
Během svého života jsem ale byl mnohokrát postaven před úkol, vybrat si některou z možností – ať už se jednalo o takové závažné záležitosti, jakými jsou například volba studijního směru a následného povolání, nebo výběr životní partnerky. A tak jsem volil, kráčejíc směle (někdy ovšem s otazníky) vstříc následkům svých rozhodnutí.
Méně osudová volba byla například v případě obliby sportovního klubu. V tomto bodu jsem dobrovolně a zcela programově zasvětil své srdce červenobílým barvám, a způsobil si tak celoživotní trauma. Jen přesvědčený Slávista teď chápe, o čem hovořím. Ale já jsem nikdy nelitoval svého činu, setrvávajíc věrně při svých barvách v dobách dobrých i zlých (těch bylo podstatně více!). A tak párkrát do roka usedám na tribuně stadionu v Edenu, abych podstoupil další torturu, kterou mi přináší sledování fotbalového zápasu v podání mých oblíbenců. Navštěvuji sektor 205, který označuji jako „Koutek introvertů“ – je nás tam totiž vždycky jen pár, nešťastníků zahloubaných do svých chmurných myšlenek.
Moje politicko-společenské postoje se vyprofilovaly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nikomu z Česka nemusím vysvětlovat, o jakou dobu se jednalo. A opět – zvolil jsem si vědomě a dobrovolně. Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Soudruzi správně vyhodnotili můj postoj termíny „neangažoval se, nezapojil“, a „nepochopil Marxismus-leninismus“. Když po dvaceti letech došlo k převratu, domníval jsem se bláhově, že je to už poslední společenský zlom v naší zemi, který se týká mého života.
V poslední době ovšem vidím, že už je to tady zase! To se těch všivejch bolševiků a kryptobolševiků nezbavím do konce života?! Vzpomínám na elektrikáře Pudila, civilního zaměstnance v příbramských kasárnách. Tento člověk, vlekoucí se občas přes kasárenský dvůr, bez jakéhokoliv vnějšího impulsu vykřikoval: „pakárna!“. Dnes již dávno vím, že ten podnět vycházel odkudsi z hloubi jeho duše. Také já občas – například při jízdě na kole v otevřené krajině – vykřikuji totéž, nebo něco ještě daleko ostřejšího. Má duše potřebuje pravidelnou očistu.
Kolik ještě „osudových“ voleb budu muset absolvovat, abych měl alespoň ke stáru klid? Nebo mě už zase čeká návrat do vnitřní emigrace, kde jsem prožil polovinu svého dospělého života? A tak se na závěr své zpovědi nevyhnu odpovědi na sugestivní otázku v nadpisu tohoto zamyšlení. Moje sestra říkává: „Neraď, není Ti šedesát, a nebyl jsi v Rusku“. Šedesát mi už bylo, ale do Ruska mě nikdo nedostane. Pro mě je volba jasná - když už se mám případně nechat zotročit, tak jednoznačně volím potomky Teutonů!
leden 2013