Seina nebo Temže?
Letos v září, při setkání s přáteli ze studií, nadhodil kdosi otázku „jestli Paříž, nebo Londýn“ Nemohl jsem se této podnětné diskuze zúčastnit, protože jsem do té doby britskou metropoli nenavštívil. Ale časovaná bomba už tikala, a já věděl, že za pár týdnů si tento sen splním. Tedy, sen… já rozhodně nevyhledávám velká města, a megalopole už vůbec ne. Ale čas znovu dozrál, a já se rozhodl opět navštívit se svým přítelem fotbal v Anglii. Kamarád na mě nechal výběr zápasu, a tak jsem celkem hladce zvolil utkání West Ham United – Queens Park Rangers. Našinec by řekl, že to bylo takové „malé londýnské derby“ – třeba jako u nás Bohemians Praha – Viktoria Žižkov.
Uvážil jsem, že alespoň letmá návštěva Londýna je jakousi nepsanou povinností, zejména pro našince, který se celý život živí projektováním staveb. Samozřejmě nebylo možné shlédnout vše, ale třídenní exkurze má už přece jen slušné parametry. První zážitek nás čekal už v letadle, neboť jsme vykonali tři okruhy nad městem, než na nás došla řada ve frontě na přistání. Nijak zvlášť mě to nenervovalo, jen mě mrzelo, že ty kruhy absolvujeme bez výhledu, uvnitř oblačnosti. Závěrečný sestup nám ale vše vynahradil, a tak jsem měl možnost vidět z výšky hned v úvodu kompletní londýnský střed.
Podle mého soudu každé město „dělá řeka“, případně jiná vodní plocha. Nejen poloha vzhledem k centru, ale také mohutnost vodního toku, a dráha jeho průběhu má rozhodující vliv na to, jak město působí. Například Vltava v Praze má optimální šířku, která je proporčně dostatečná, ale zároveň není „zbytečně“ mohutná. Někomu to může znít nesrozumitelně, ale já se domnívám, že je to zcela zásadní veličina.
V tomto ohledu Londýn zabodoval okamžitě. Temže má „správnou“ šířku, a její meandrování skrze centrum pak představuje další zajímavý bonus. Největším přínosem, ( a překvapením pro mne) byl ale fakt, že téměř celá obě nábřeží slouží pěším, automobilová doprava je odsunuta dále od řeky. To jsem u města takové velikosti a významu rozhodně nečekal. Dostávám se tímto k odpovědi na úvodní otázku – urbanistická struktura centra Londýna u mě jednoznačně vítězí nad tou pařížskou. Seina v Paříži má jen poloviční šířku, takže podle mého soudu tak velké město „neutáhne“. Navíc intenzivní automobilová doprava na obou nábřežích odřezává řeku od města. Prosím – to jsou mé osobní pocity, se kterými se nemusí souhlasit!
Existuje jistě celá řada okolností, které charakterizují tvář města, některé patří do pocitové oblasti, a tudíž se těžko definují. Mě Paříž nezklamala – ale také nenadchla. Do Londýna jsem se ovšem zamiloval na první pohled. Nebylo to ani tak kvalitou historické zástavby, ta je dosti průměrná. Kdybychom měli obě města srovnávat, tak Londýn v tomto ohledu jistě nezvítězí. Celkový dojem je ale neskutečně osobitý až fascinující. Přestože jsem tradicionalista, získala si mě lehkost až samozřejmost, se kterou tvůrci města kombinují historické monumenty, dochovanou tradiční zástavbu a současné architektonické výboje. Soudím, že překotný rozvoj v 19. století, a těžké ztráty v důsledku nacistického bombardování, uvolnily Londýňanům ruce, resp. hlavy při rozhodování o nových projektech. Jistě – Londýn jako nejpřednější finanční centrum Evropy, nemá o investice nouzi – ale to už je jen jeho výhoda, nebo chcete-li, zásluha.
No – a ještě k tomu fotbalu. Již jsem jedno utkání Premier League shlédl, takže kulturní šok se podruhé nekonal. Bylo to opět excelentní, strhující, přesvědčivé, kultivované. Jen mě překvapilo, že londýnská čtvrť West Ham je těžká periferie. Domníval jsem se, že má předměstský charakter, ale je to už víceméně venkov. Asi jako Horní Počernice ve vztahu k pražskému centru….
Ještě jeden epochální zážitek jsem prožil – v Tate Britain jsem shlédl expozici děl anglického malíře Willama Turnera. Když jsem kdysi dávno za studentských let narazil poprvé na reprodukce jeho děl, domníval jsem se, že je v knize tisková chyba. Tento umělec totiž maloval impresionisticky téměř půlstoletí před francouzskými impresionisty. Hle – jak se nám hezky v praxi projevuje ono britské úsloví „time and place“. W. Turner předběhl svoji dobu, ale to jistě neumenšuje velikost jeho génia - právě naopak!
prosinec 2014
Uvážil jsem, že alespoň letmá návštěva Londýna je jakousi nepsanou povinností, zejména pro našince, který se celý život živí projektováním staveb. Samozřejmě nebylo možné shlédnout vše, ale třídenní exkurze má už přece jen slušné parametry. První zážitek nás čekal už v letadle, neboť jsme vykonali tři okruhy nad městem, než na nás došla řada ve frontě na přistání. Nijak zvlášť mě to nenervovalo, jen mě mrzelo, že ty kruhy absolvujeme bez výhledu, uvnitř oblačnosti. Závěrečný sestup nám ale vše vynahradil, a tak jsem měl možnost vidět z výšky hned v úvodu kompletní londýnský střed.
Podle mého soudu každé město „dělá řeka“, případně jiná vodní plocha. Nejen poloha vzhledem k centru, ale také mohutnost vodního toku, a dráha jeho průběhu má rozhodující vliv na to, jak město působí. Například Vltava v Praze má optimální šířku, která je proporčně dostatečná, ale zároveň není „zbytečně“ mohutná. Někomu to může znít nesrozumitelně, ale já se domnívám, že je to zcela zásadní veličina.
V tomto ohledu Londýn zabodoval okamžitě. Temže má „správnou“ šířku, a její meandrování skrze centrum pak představuje další zajímavý bonus. Největším přínosem, ( a překvapením pro mne) byl ale fakt, že téměř celá obě nábřeží slouží pěším, automobilová doprava je odsunuta dále od řeky. To jsem u města takové velikosti a významu rozhodně nečekal. Dostávám se tímto k odpovědi na úvodní otázku – urbanistická struktura centra Londýna u mě jednoznačně vítězí nad tou pařížskou. Seina v Paříži má jen poloviční šířku, takže podle mého soudu tak velké město „neutáhne“. Navíc intenzivní automobilová doprava na obou nábřežích odřezává řeku od města. Prosím – to jsou mé osobní pocity, se kterými se nemusí souhlasit!
Existuje jistě celá řada okolností, které charakterizují tvář města, některé patří do pocitové oblasti, a tudíž se těžko definují. Mě Paříž nezklamala – ale také nenadchla. Do Londýna jsem se ovšem zamiloval na první pohled. Nebylo to ani tak kvalitou historické zástavby, ta je dosti průměrná. Kdybychom měli obě města srovnávat, tak Londýn v tomto ohledu jistě nezvítězí. Celkový dojem je ale neskutečně osobitý až fascinující. Přestože jsem tradicionalista, získala si mě lehkost až samozřejmost, se kterou tvůrci města kombinují historické monumenty, dochovanou tradiční zástavbu a současné architektonické výboje. Soudím, že překotný rozvoj v 19. století, a těžké ztráty v důsledku nacistického bombardování, uvolnily Londýňanům ruce, resp. hlavy při rozhodování o nových projektech. Jistě – Londýn jako nejpřednější finanční centrum Evropy, nemá o investice nouzi – ale to už je jen jeho výhoda, nebo chcete-li, zásluha.
No – a ještě k tomu fotbalu. Již jsem jedno utkání Premier League shlédl, takže kulturní šok se podruhé nekonal. Bylo to opět excelentní, strhující, přesvědčivé, kultivované. Jen mě překvapilo, že londýnská čtvrť West Ham je těžká periferie. Domníval jsem se, že má předměstský charakter, ale je to už víceméně venkov. Asi jako Horní Počernice ve vztahu k pražskému centru….
Ještě jeden epochální zážitek jsem prožil – v Tate Britain jsem shlédl expozici děl anglického malíře Willama Turnera. Když jsem kdysi dávno za studentských let narazil poprvé na reprodukce jeho děl, domníval jsem se, že je v knize tisková chyba. Tento umělec totiž maloval impresionisticky téměř půlstoletí před francouzskými impresionisty. Hle – jak se nám hezky v praxi projevuje ono britské úsloví „time and place“. W. Turner předběhl svoji dobu, ale to jistě neumenšuje velikost jeho génia - právě naopak!
prosinec 2014