Rodné město
Šel jsem včera ulicí Letenskou - to je ta, co vede z Klárova na Malostranské náměstí. Přes vysokou zeď Valdštějnské zahrady na mě vykukovaly „Hradčana“, resp. Vladislavská část s Ludvíkovým křídlem, a vršek Svatovítské katedrály. Hezký pohled. Být turistou, určitě si ho vyfotím. Jenže já jsem pražským rodákem – i když z Holešovic od přístavu. Ale světlo světa jsem spatřil poprvé v někdejší porodnici na ostrově Štvanice. Nedá mi to, abych neoprášil jeden stařičký vtip, který se vyprávěl za bolševiků: „Už jsi slyšel, že Praha bude mít od Nového roku jen čtyři čtvrti? Budou to Štvanice, Pankrác, Bohnice a Olšany…!“ No – zatím to naštěstí dopadá lépe.
Bezvýchodnost a depresivnost za minulé lidosprávy byla bezmezná. Pro mě tedy určitě! Ale právě fakt, že žiji v Praze, dodával naší existenci jakýsi smysl. Vždy, když jsem měl tendenci propadat marnosti a sebelítosti, stačilo se podívat na mapu světa – například jen pár tisíc km směrem na východ. Jaký život bych prožíval tam. Raději ani nedomýšlet…
Už jako kluk jsem vnímal, že Praha je výjimečně krásná, a pozdější konfrontace s dalšími evropskými městy mi to potvrdila. Kromě urbanistických a architektonických kvalit má ještě jednu obrovskou přednost – svoji polohu uprostřed kontinentu. Všude máme blízko, stačí ujet jen několik set kilometrů, a jsme v úplně jiném světě. Nejvíce to platí o cestách na jih, za Alpy.
Ale – zpět do rodného města. Chodíval jsem na procházky do Prahy s rodiči od raného dětství. Nepražákovi je jistě divné, že píšu DO PRAHY, když jsme v Praze bydleli. „Elementary, my dear Watson!“. Tímto výrokem se totiž liší (doufám, že dosud) pražští rodáci od přistěhovalců. Ti říkají, že jdou nebo jedou DO MĚSTA. Ovšem já při svém pobytu ve Vysokém Mýtě, kde máme dům po předcích, chodím „do města“ také…
Praha byla v době mého mládí zanedbaná, omšelá, zašedlá, provinční, ospalá, ale při tom všem velmi autentická. Protože rozhodující položky státního rozpočtu směřovaly na „ velké stavby socialismu“, na „obranu tábora míru“, a na „výdobytky a vymoženosti pracujících“, modernizovalo a opravovalo se střídmě. Zatímco celé bolševické hospodářství žilo z podstaty, vytvořené prací předchozích generací, naše domy a ulice chátraly. Peníze šly převážně jen na nejvýznamnější a nepopíratelné historické památky. A právě zde narážíme na jeden paradox – zatímco bohaté evropské státy na vlně poválečné konjunktury nemilosrdně odstraňovaly stavební dědictví secese, historismu a eklektismu, v naší metropoli se díky neschopnosti našeho systému zachovalo nebývalé množství staveb, vytvořených v těchto „úpadkových“ slozích. Kdo chce vidět srovnání, ať si zajede třeba do Vídně, shlédnout čtvrti kolem městského jádra – ten rozdíl je nepopiratelný.
Naštěstí neblahá epocha reálného socialismu skončila již po čtyřiceti letech, takže nedošlo k totální samodestrukci zástavby. Město v nových podmínkách procitlo, a jestliže v minulosti převládaly zanedbané domy, dnes je těžké takové najít. Město je upravené, svěží, barevné, veselé. A tím se dostáváme k druhému paradoxu – spolu s opravami zmizela i velká část starobylé autenticity. Město je nyní až příliš krásné, v některých místech až nepřirozeně. Například nejklasičtější pohled ze Smetanova nábřeží přes Vltavu, na Malou Stranu a Hradčany je po provedených opravách téměř barvotiskový.
Ptáte se asi, co bych tedy vlastně chtěl? Vím, to! Přál bych si zde trochu Itálie, která je ležérně ale přijatelně zašlá, a tedy jaksi více opravdová. Vím, Italové si to mohou dovolit vzhledem k příznivějším klimatickým podmínkám. Leč – oni takto přistupují i ke svému životu v širších souvislostech. Pozoruji to každoročně při svých návštěvách. Řada pravidel se tam dodržuje jen „jako“, a soudím, že z toho málokoho bolí hlava. To jen my v Česku máme takovou nešťastnou povahu, chodit si stěžovat a žalovat na sebe k vrchnosti. Za Rakouska do Vídně, za německé okupace do Berlína, za ruské do Moskvy. A nyní do Bruselu. Chtělo by to méně závisti, mindráků, a více nadhledu, sebevědomí a nebojím se říci - zdravého národního uvědomění.
leden 2015
Bezvýchodnost a depresivnost za minulé lidosprávy byla bezmezná. Pro mě tedy určitě! Ale právě fakt, že žiji v Praze, dodával naší existenci jakýsi smysl. Vždy, když jsem měl tendenci propadat marnosti a sebelítosti, stačilo se podívat na mapu světa – například jen pár tisíc km směrem na východ. Jaký život bych prožíval tam. Raději ani nedomýšlet…
Už jako kluk jsem vnímal, že Praha je výjimečně krásná, a pozdější konfrontace s dalšími evropskými městy mi to potvrdila. Kromě urbanistických a architektonických kvalit má ještě jednu obrovskou přednost – svoji polohu uprostřed kontinentu. Všude máme blízko, stačí ujet jen několik set kilometrů, a jsme v úplně jiném světě. Nejvíce to platí o cestách na jih, za Alpy.
Ale – zpět do rodného města. Chodíval jsem na procházky do Prahy s rodiči od raného dětství. Nepražákovi je jistě divné, že píšu DO PRAHY, když jsme v Praze bydleli. „Elementary, my dear Watson!“. Tímto výrokem se totiž liší (doufám, že dosud) pražští rodáci od přistěhovalců. Ti říkají, že jdou nebo jedou DO MĚSTA. Ovšem já při svém pobytu ve Vysokém Mýtě, kde máme dům po předcích, chodím „do města“ také…
Praha byla v době mého mládí zanedbaná, omšelá, zašedlá, provinční, ospalá, ale při tom všem velmi autentická. Protože rozhodující položky státního rozpočtu směřovaly na „ velké stavby socialismu“, na „obranu tábora míru“, a na „výdobytky a vymoženosti pracujících“, modernizovalo a opravovalo se střídmě. Zatímco celé bolševické hospodářství žilo z podstaty, vytvořené prací předchozích generací, naše domy a ulice chátraly. Peníze šly převážně jen na nejvýznamnější a nepopíratelné historické památky. A právě zde narážíme na jeden paradox – zatímco bohaté evropské státy na vlně poválečné konjunktury nemilosrdně odstraňovaly stavební dědictví secese, historismu a eklektismu, v naší metropoli se díky neschopnosti našeho systému zachovalo nebývalé množství staveb, vytvořených v těchto „úpadkových“ slozích. Kdo chce vidět srovnání, ať si zajede třeba do Vídně, shlédnout čtvrti kolem městského jádra – ten rozdíl je nepopiratelný.
Naštěstí neblahá epocha reálného socialismu skončila již po čtyřiceti letech, takže nedošlo k totální samodestrukci zástavby. Město v nových podmínkách procitlo, a jestliže v minulosti převládaly zanedbané domy, dnes je těžké takové najít. Město je upravené, svěží, barevné, veselé. A tím se dostáváme k druhému paradoxu – spolu s opravami zmizela i velká část starobylé autenticity. Město je nyní až příliš krásné, v některých místech až nepřirozeně. Například nejklasičtější pohled ze Smetanova nábřeží přes Vltavu, na Malou Stranu a Hradčany je po provedených opravách téměř barvotiskový.
Ptáte se asi, co bych tedy vlastně chtěl? Vím, to! Přál bych si zde trochu Itálie, která je ležérně ale přijatelně zašlá, a tedy jaksi více opravdová. Vím, Italové si to mohou dovolit vzhledem k příznivějším klimatickým podmínkám. Leč – oni takto přistupují i ke svému životu v širších souvislostech. Pozoruji to každoročně při svých návštěvách. Řada pravidel se tam dodržuje jen „jako“, a soudím, že z toho málokoho bolí hlava. To jen my v Česku máme takovou nešťastnou povahu, chodit si stěžovat a žalovat na sebe k vrchnosti. Za Rakouska do Vídně, za německé okupace do Berlína, za ruské do Moskvy. A nyní do Bruselu. Chtělo by to méně závisti, mindráků, a více nadhledu, sebevědomí a nebojím se říci - zdravého národního uvědomění.
leden 2015