Veselá příhoda ve vlaku
Když jsem dokončoval povinnou školní docházku, rozhodli moji rodiče, že půjdu na „gympl“. Tenkrát se to ale jmenovalo Střední všeobecně vzdělávací škola – název pitomý, ale kupodivu přesný. Byla to svojí náplní vlastně zase základní škola, ovšem na podstatně vyšší úrovni. Pro mě - jedním slovem - katastrofa. Od matematiky, fyziky a deskriptivy přes chemii a přírodopis, dějepis a zeměpis - až k češtině, ruštině a němčině. Pěkně široký rozptyl témat, pro moji tehdy už vyhraněnou osobu. Patřil jsem totiž jednoznačně na školu odborného zaměření! Potíže na sebe nedaly dlouho čekat. Úplně první zkoušení ve třídě: bylo to z matematiky, byl jsem to já, a dostal jsem „za pět“. Avšak, nemyslete si, že jsem byl takovým dementem – jen jsem ke své škodě včas nerozpoznal vyšší studijní nároky oproti „základce“. Byl to takový krutý, ale pravdivý prolog k mému tříletému utrpení.
Naše škola byla v tehdejších reáliích elitní ústav, navíc řada studentů pocházela z bolševických rodin, bydlících na „Molochově“. Pro nezasvěcené: to je ten funkcionalistický dlouhý bytový dům z období První republiky, podél tramvajových kolejí, na okraji Letenské pláně. Do toho prostředí jsem absolutně nezapadal. Ale nechci vyvolávat dojem ukřivděnosti, za svoje mizerné známky jsem si mohl do jisté míry sám, neb jsem učení flákal. Měl jsem tím pádem poměrně nedobrý vztah s většinou našich pedagogů. Bylo tam jen pár výjimek, kterých jsem si vážil. Jednou z nich byla češtinářka Tomanová.
Tato kultivovaná dáma nám jednou zadala slohové cvičení na téma: „Veselá příhoda ve vlaku“. Chtěla tímto způsobem zjistit, zda mezi námi nedřímá nějaký potenciální literární talent. Přátelé, to co jsem napsal já, bylo tak ubohé, že mě ještě po letech jímá stud (kéž bych na to dokázal zapomenout!). Dlouhá léta mě pak toto tvůrčí selhání pronásledovalo, a pominulo až před nedávnem, kdy jsem samovolně, dobrovolně, a ze své vlastní potřeby, začal občas psát o věcech kolem sebe. Ale dokud tu pitomou „Veselou příhodu“ nezplodím, nebudu mít klid!
Leč - není to nic jednoduchého – ani po prožitých letech, nabitých všemožnými událostmi a zážitky. Pokoušel jsem se ve své mysli vyfabulovat nějakou pravděpodobnou a zároveň zábavnou situaci, ke které by došlo ve vlaku, ale dokážu vycházet jen ze svého vlastního života. A ten mi překvapivě jednu příhodu z vlaku nabízí!
Přistupte tedy blíže, a poslouchejte.
Podle mého názoru a osobních zkušeností soudím, že zásadní vlastnosti máme vrozené, resp. zděděné po předcích, a ty se za celý život nedají změnit. Já jsem od svých předků obdržel darem poměrně vypjatý individualismus. Pokud jsem se v dětství celkem bezbolestně přizpůsoboval nárokům a požadavkům rodičů a učitelů, nebyly žádné problémy. Potíže nastoupily až s dospíváním – začal jsem mít totiž „svůj názor“. Tyto postoje ale narážely v místech, kde začínala konformita okolí. Bylo to období neradostné, jednalo se o dobu po sovětské okupaci, období (zpětného) převlékání kabátů. Byl to hnus! Jak moji (ne)milovaní spoluobčané nadbíhali dobrovolně normalizační moci. Někteří i úprkem k ní.
Já jsem se namísto toho stal rockerem. A jé, už vidím ty pohoršené, v mírnějším případě soucitné obličeje…. No, každému to není dáno. Být rockerem totiž zdaleka není jen poslouchat rockovou muziku a nosit džíny, černá trika a dlouhé vlasy. Být rockerem, to je především nekonformní životní postoj. V té době jsem byl už na výtvarné škole, pod vlivem stejně smýšlejících a vesměs o něco starších spolustudentů. Nebyla v tom mém rockerství žádná rozumová úvaha, tím méně nějaká kalkulace. Přerod nastoupil zcela přirozeně, a přitom neodvratně. Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Moje dlouhé vlasy dráždily kdekoho. A to přesto, že v té době vlasy přes límec měli i přední eSeSMani – na školách, v kultuře, a dokonce i v socialistické televizi.
Já jsem ale patřil do kategorie tzv. mániček, a to byla jiná úroveň. Kdejaký pitomý esenbák si mě mohl vychutnat – tedy pokud bych u sebe neměl Občanský průkaz s vyznačeným místem trvalého pobytu a razítkem školy, později zaměstnavatele. Na to jsem si ale dával velký pozor, bez „občanky“ jsem na ulici nevyšel. Těch kontrol jsem zažil mraky, zdůrazňuji ovšem, že všechny se konaly bez zjevného důvodu. To jen pitomí „orgáni“ v duchu nalejvárny, kterou dostávali na PŠM (= politické školení mužstva), iniciativně vyhledávali ložiska potenciálního odporu proti našemu socialistickému zřízení. No, po pravdě – s tím odporem to bylo u mě tak, že jsem sice navenek demonstroval svoji nechuť zapojit se a začlenit do budování naší socialistické vlasti, ale zároveň jsem chtěl vystudovat VŠ, když už mě na ní přijali…
Je zajímavé, že jsem svým zevnějškem provokoval i v zahraničí. Takže jsem byl bez příčiny zkontrolován za bílého dne na ulici v jugoslávské Pule, a dokonce jsem byl později – na rakousko-švýcarských hranicích příčinou zpoždění mezinárodního rychlíku. To se psal už rok 1991. Po noční jízdě z rakouského Lince jsme zastavili v příhraniční stanici Buchs. Pasová a celní kontrola proběhla hladce. Přišli uniformovaní pánové od pohraniční stráže a celníci (kdepak tenkrát Schengen!). Zaregistrovali a zkontrolovali všechny pasažéry včetně mě, a pak odešli. Vlak však stále neodjížděl. Minuty se vlekly a to bylo nepříjemné, neboť se nám tím zkracovala doba k pochůzkám v Zürichu. Seděli jsme - já a můj kamarád z práce - v otevřeném oddílu vagonu. Deset minut, dvacet - stále nic. Po půlhodině jsem zaregistroval jakýsi hluk, vzápětí se rozlétly vstupní dveře z předsíňky vagonu, a to už střední uličkou mezi sedadly kráčelo jakési tříčlenné uniformované komando s kvéry na prsou. Povídám kamarádovi, který byl zády k nim: „Ty vole, jdou sem nějaký ozbrojenci!“. A už byli u nás, a k mému zděšení mě požádali o doklady. Chtěl jsem namítnout, že jsem byl již zkontrolován, ale nějak mi moje chatrná němčina zamrzla na rtech, tak jsem jim jen mlčky odevzdal pas. Sedli si na volné čtyřsedadlo za námi, a vzápětí jsme uslyšeli šumění a praskání krátkovlnné vysílačky. Hláskovali do ní moje jméno, bydliště a číslo pasu. Po chvíli čekání jim z centrály oznámili (tedy zřejmě…), že nejsem hledaný terorista (v jejich představách samozřejmě vlasatec). Neboť mi vrátili pas, zasalutovali, a odporoučeli se. Sotva vystoupili, výpravčí, který stál celou dobu na perónu, vydal příkaz k odjezdu, a vlak se ihned rozjel. Celkově mě ta příhoda dost nasrala, protože jsem měl o těchto končinách lepší mínění.
Tak jak, paní profesorko, splnil jsem úkol? Bude to alespoň „za tři“? ... Že by ze mě ale byl spisovatel, to jistě nehrozí!
P.S. Češtinářka hned následující léto po příhodě se slohovou prací, zdrhla za kopečky do Švýcarska…
únor 2015
Naše škola byla v tehdejších reáliích elitní ústav, navíc řada studentů pocházela z bolševických rodin, bydlících na „Molochově“. Pro nezasvěcené: to je ten funkcionalistický dlouhý bytový dům z období První republiky, podél tramvajových kolejí, na okraji Letenské pláně. Do toho prostředí jsem absolutně nezapadal. Ale nechci vyvolávat dojem ukřivděnosti, za svoje mizerné známky jsem si mohl do jisté míry sám, neb jsem učení flákal. Měl jsem tím pádem poměrně nedobrý vztah s většinou našich pedagogů. Bylo tam jen pár výjimek, kterých jsem si vážil. Jednou z nich byla češtinářka Tomanová.
Tato kultivovaná dáma nám jednou zadala slohové cvičení na téma: „Veselá příhoda ve vlaku“. Chtěla tímto způsobem zjistit, zda mezi námi nedřímá nějaký potenciální literární talent. Přátelé, to co jsem napsal já, bylo tak ubohé, že mě ještě po letech jímá stud (kéž bych na to dokázal zapomenout!). Dlouhá léta mě pak toto tvůrčí selhání pronásledovalo, a pominulo až před nedávnem, kdy jsem samovolně, dobrovolně, a ze své vlastní potřeby, začal občas psát o věcech kolem sebe. Ale dokud tu pitomou „Veselou příhodu“ nezplodím, nebudu mít klid!
Leč - není to nic jednoduchého – ani po prožitých letech, nabitých všemožnými událostmi a zážitky. Pokoušel jsem se ve své mysli vyfabulovat nějakou pravděpodobnou a zároveň zábavnou situaci, ke které by došlo ve vlaku, ale dokážu vycházet jen ze svého vlastního života. A ten mi překvapivě jednu příhodu z vlaku nabízí!
Přistupte tedy blíže, a poslouchejte.
Podle mého názoru a osobních zkušeností soudím, že zásadní vlastnosti máme vrozené, resp. zděděné po předcích, a ty se za celý život nedají změnit. Já jsem od svých předků obdržel darem poměrně vypjatý individualismus. Pokud jsem se v dětství celkem bezbolestně přizpůsoboval nárokům a požadavkům rodičů a učitelů, nebyly žádné problémy. Potíže nastoupily až s dospíváním – začal jsem mít totiž „svůj názor“. Tyto postoje ale narážely v místech, kde začínala konformita okolí. Bylo to období neradostné, jednalo se o dobu po sovětské okupaci, období (zpětného) převlékání kabátů. Byl to hnus! Jak moji (ne)milovaní spoluobčané nadbíhali dobrovolně normalizační moci. Někteří i úprkem k ní.
Já jsem se namísto toho stal rockerem. A jé, už vidím ty pohoršené, v mírnějším případě soucitné obličeje…. No, každému to není dáno. Být rockerem totiž zdaleka není jen poslouchat rockovou muziku a nosit džíny, černá trika a dlouhé vlasy. Být rockerem, to je především nekonformní životní postoj. V té době jsem byl už na výtvarné škole, pod vlivem stejně smýšlejících a vesměs o něco starších spolustudentů. Nebyla v tom mém rockerství žádná rozumová úvaha, tím méně nějaká kalkulace. Přerod nastoupil zcela přirozeně, a přitom neodvratně. Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Moje dlouhé vlasy dráždily kdekoho. A to přesto, že v té době vlasy přes límec měli i přední eSeSMani – na školách, v kultuře, a dokonce i v socialistické televizi.
Já jsem ale patřil do kategorie tzv. mániček, a to byla jiná úroveň. Kdejaký pitomý esenbák si mě mohl vychutnat – tedy pokud bych u sebe neměl Občanský průkaz s vyznačeným místem trvalého pobytu a razítkem školy, později zaměstnavatele. Na to jsem si ale dával velký pozor, bez „občanky“ jsem na ulici nevyšel. Těch kontrol jsem zažil mraky, zdůrazňuji ovšem, že všechny se konaly bez zjevného důvodu. To jen pitomí „orgáni“ v duchu nalejvárny, kterou dostávali na PŠM (= politické školení mužstva), iniciativně vyhledávali ložiska potenciálního odporu proti našemu socialistickému zřízení. No, po pravdě – s tím odporem to bylo u mě tak, že jsem sice navenek demonstroval svoji nechuť zapojit se a začlenit do budování naší socialistické vlasti, ale zároveň jsem chtěl vystudovat VŠ, když už mě na ní přijali…
Je zajímavé, že jsem svým zevnějškem provokoval i v zahraničí. Takže jsem byl bez příčiny zkontrolován za bílého dne na ulici v jugoslávské Pule, a dokonce jsem byl později – na rakousko-švýcarských hranicích příčinou zpoždění mezinárodního rychlíku. To se psal už rok 1991. Po noční jízdě z rakouského Lince jsme zastavili v příhraniční stanici Buchs. Pasová a celní kontrola proběhla hladce. Přišli uniformovaní pánové od pohraniční stráže a celníci (kdepak tenkrát Schengen!). Zaregistrovali a zkontrolovali všechny pasažéry včetně mě, a pak odešli. Vlak však stále neodjížděl. Minuty se vlekly a to bylo nepříjemné, neboť se nám tím zkracovala doba k pochůzkám v Zürichu. Seděli jsme - já a můj kamarád z práce - v otevřeném oddílu vagonu. Deset minut, dvacet - stále nic. Po půlhodině jsem zaregistroval jakýsi hluk, vzápětí se rozlétly vstupní dveře z předsíňky vagonu, a to už střední uličkou mezi sedadly kráčelo jakési tříčlenné uniformované komando s kvéry na prsou. Povídám kamarádovi, který byl zády k nim: „Ty vole, jdou sem nějaký ozbrojenci!“. A už byli u nás, a k mému zděšení mě požádali o doklady. Chtěl jsem namítnout, že jsem byl již zkontrolován, ale nějak mi moje chatrná němčina zamrzla na rtech, tak jsem jim jen mlčky odevzdal pas. Sedli si na volné čtyřsedadlo za námi, a vzápětí jsme uslyšeli šumění a praskání krátkovlnné vysílačky. Hláskovali do ní moje jméno, bydliště a číslo pasu. Po chvíli čekání jim z centrály oznámili (tedy zřejmě…), že nejsem hledaný terorista (v jejich představách samozřejmě vlasatec). Neboť mi vrátili pas, zasalutovali, a odporoučeli se. Sotva vystoupili, výpravčí, který stál celou dobu na perónu, vydal příkaz k odjezdu, a vlak se ihned rozjel. Celkově mě ta příhoda dost nasrala, protože jsem měl o těchto končinách lepší mínění.
Tak jak, paní profesorko, splnil jsem úkol? Bude to alespoň „za tři“? ... Že by ze mě ale byl spisovatel, to jistě nehrozí!
P.S. Češtinářka hned následující léto po příhodě se slohovou prací, zdrhla za kopečky do Švýcarska…
únor 2015