Pozitivní fejeton

Tedy – nevím jistě, jestli píšu fejeton, nebo je to jiný literární útvar… Ale nejsem detailista, a to v ničem. S oblibou říkávám, že mám rád „celkové pohledy“. A platí to u mě o krajinách, uměleckých dílech i o ženách (ovšem – žena je také umělecké dílo – pro mě tedy určitě!)

Jasně, že máme doma televizi, a jasně, že se na ní občas podívám, přece nebudu lhát! Ale velmi si vybírám, čím případně zmařím svůj drahocenný čas. Například, když jsem večer unaven, neschopen jiné prospěšnější činnosti. A tak se mi občas stane, že proti své vůli sleduji nějakou reportáž, jejíž autor mě přesvědčuje o tom, že: doba je zlá, krize všudypřítomná, válka na spadnutí, všechno je rozkradené, jsme obklopeni samými šmejdy, vedou nás neschopní hlupáci… další si doplňte sami. Tedy, ne že by v tom občas nebylo kus pravdy, ale vždycky mě napadne, jak si s těmi informacemi poradí člověk méně vzdělaný, méně sebevědomý, a hlavně - občánek s krátkou pamětí…

Protože podle mého soudu a zkušeností žijeme v mimořádně příznivé době. Stihl jsem se narodit ještě za Stalina a Gottwalda, ovšem na mém vývoji to naštěstí nezanechalo žádné stopy. Klukem jsem byl v šedesátých letech – to nebyla úplně špatná doba pro dětství. Socialismus klopýtal, a hledal nové alternativy. Víme sice všichni, jak to u nás skončilo - nicméně - přežili jsme Berlínskou i Kubánskou krizi, sovětskou okupaci, i rakety s jadernými hlavicemi rozmístěné po obou stranách naší západní hranice. Válka žádná.

To generace mých rodičů takové štěstí neměla. Můj táta se narodil v den, kdy jeho otec odcházel do války (za císaře pána) - děsná představa! Naštěstí se děda po letech vrátil, ale to že musel doma nechat ženu s třemi malými dětmi, a čerstvým novorozencem, je pro nás něco těžko představitelného. Nebo tátův brácha - totálně nasazený v Německu, který přežil bombardování Drážďan…

Tak na co si vlastně stále stěžujeme? Už jen ten zázrak, že se zhroutilo totalitní panství sovětského impéria – napadlo by to někoho v polovině 80. let? Jistěže ne, ta doba se vlekla se všemi průvodními znaky úpadku, a vypadala, že neskončí nikdy. Přinejmenším ne za našich životů. Vrcholem, na který jsme dohlédli, bylo fantazírování o socialismu jugoslávského typu. A pak se to všechno stalo, a nabralo to takové obrátky, že jsme nestačili zírat.

Jenže, jak už to bývá, lidé rádi a rychle zapomínají. Vždycky, když slyším nějakého moulu vzdychat po „socíku“, zatoužím po tom, abychom měli v zemi skanzen socialismu, kam bychom takovéto lidi mohli posílat na exkurzi. Myslím, že pár týdnů pobytu by stačilo k vystřízlivění.

Zároveň si ale uvědomuji, že mezi námi žijí otrocké povahy. Bez vlastní vůle, bez ambicí, bez fantazie. Takovému člověku stačí mít „jistoty“, které mu poskytne jeho pán – v jeho vědomí stát. Takový fešácký kriminál, jaký jsme tady měli čtyřicet let. Hlady jsme neumírali, bydlení vždycky nějaké bylo, zaměstnání nějaké taky (třeba i zbytečné), ambice a ideály žádné – taky k čemu – ve vězení za dráty. Všechno za nás rozhodovali dozorci – chci říci pomazaní političtí vůdci a jejich poskoci. Ale život je přece úžasný dar, a pokud je člověk jen trochu zdravý, je trestuhodné nevyužít příležitost, a žít marně. Rozhodně netvrdím, že každý z nás musí dosáhnout mimořádných úspěchů – v práci nebo v soukromí. Trocha pokory by ovšem přišla vhod.

Před několika lety jsem se setkal s jedním člověkem, který se k nám přistěhoval z Bosny. Nějak jsme si padli do oka, a od pracovního rozhovoru jsme se dostali k soukromému životu. Tento pán mi vyprávěl, jak přežíval v Sarajevu dvouletou blokádu. Jistě – všichni jsme tenkrát sledovali zprávy, takže jsme nějak rámcově byli informováni. Ale osobní prožitky člověka, který doslova každý den bojoval o přežití, doložené až téměř neuvěřitelnými detaily, mi dalo více, než rozsáhlé politologické rozbory expertů.

A proto v souladu se svojí teorií „celkového pohledu“ tvrdím, a budu tvrdit i nadále: naše doba je mimořádně příznivá…. A pokud se mi někdy někdo zeptá v nějaké anketě – v které době bych chtěl žít, kdybych si mohl vybrat, bez váhání odpovím: „V té naší!“

únor 2015