Házmburk
Mám rád hradní zříceniny. Zejména ty, které se rozkládají na vysokých kopcích, dominujících okolní krajině. Jistěže nepohrdnu i dochovaným nezříceným hradem, ale těch opravdových, pronikavě nepřestavěných v pozdějších dobách, je zatraceně málo. Zato hradní ruiny ze třináctého až patnáctého století bývají autentické ve své nezpochybnitelné originalitě.
Taková správně situovaná hradní zřícenina musí být viditelná již ze vzdálenosti několika desítek kilometrů, a jak se k ní člověk přibližuje, nabývá postupně na mohutnosti a monumentálnosti. Nejlépe se přibližuje jízdou na kole – není to zdlouhavé jako chůze, a ani příliš rychlé jako při jízdě autem. Důležitý je také úhel pohledu, ty nejkrásnější objekty můžeme navíc objíždět v několika, nebo i mnohakilometrových okruzích. Zmíním se o čtyřech, které pro mě představují absolutní a nepřekonatelnou Velkou Čtyřku u nás.
Tak napřiklad – víte, že Bezděz lze pozorovat již ze severního okraje Prahy? Pak vám sice cestou ještě mnohokrát zmizí za horizontem, ale vyplave vždy znovu, stále blíže. Krajina kolem je dosti členitá, takže není divu – ale zase si to opakované zjevování člověk užije. Vyvrcholení v cíli ale stojí za všechna případná strádání po cestě.
Odlišným případem je Kunětická hora. Tento neovulkanický suk se zvedá z ploché krajiny středního Polabí, a je zdaleka viditelný ze všech světových stran. Hrad na jeho hřbetě je sice částečně dostavěný, ale v jádru je to stále zřícenina – doufám, že nikoho nenapadne to změnit! Nejlepší přibližovací trasa je ta východní, ve směru od Vysokého Mýta, resp. od Holic.
Trosky dominují Českému Ráji, to ví každý. Dva vypreparované vulkanické suky si doslova řekly o hradní využití. Pozůstatky hradu jsou poměrně skrovné – a to je ta nejlepší zpráva! Protože nenásilně a přitom dokonale doplňují to, co napověděla už před dávnými časy příroda. Na Troskách je nejkrásnější proporční a prostorový vztah obou věží, který se pří okružních cestách neustále proměňuje.
Házmburk je pro mě ovšem vrchol všech vrcholů! Čedičová hora, vysunutá do předpolí Českého Středohoří, působí jako bitevní loď, střežící vjezd do přístavu. K takovému vnímání přispívá i podélná osa hradního návrší, svažující se k jedné straně, která je navíc korunovaná dvěma dochovanými věžemi. Co chcete více? Milovník hradů Karel Hynek Mácha jej uctíval stejně vášnivě. Tedy - určitě si nedovolím srovnávat se s tímto literárním géniem, ale ve věci hradů, jmenovitě zřícenin, bychom si jistě rozuměli dokonale!
Do blízkosti Házmburka se vydávám na kole několikrát do roka, a dosud nikdy jsem nebyl zklamán. Je to pro mě z Prahy trochu profláknutá trasa, ale já jí opakuji s tvrdošíjnou umíněností. Před pár desítkami let byla silnice, směřující na sever, pro jízdu na kole prakticky nepoužitelná. Ale vybudování dálnice ji uvolnilo i pro mé spády. A tak, po přejezdu Vltavy u Veltrus, vzrušeně očekávám pohledové orgie, které se vždy ve stejných místech pravidelně dostavují. Začíná to stoupáním za Novou Vsí, kdy se v závěru kopce „vylíhne“ za lesíkem silueta Řípu. Po pár dalších kilometrech mám před sebou celé panorama Středohoří. Znám už dávno názvy všech důležitých vrcholů – od „Lounských kopců“ na západě, přes Milešovku uprostřed, až po Ronov na východě. Jejich vzhledová proměnlivost spočívá v momentální průzračnosti vzduchu, a intenzitě osvětlení. Samozřejmě také v cyklických proměnách krajiny během střídání ročních období.
Mířím tedy stále severním směrem, ale dopředu nevím, kam dojedu. Při své jízdě podléhám okamžitým impulzům, a tak někdy odbočím hned za Straškovem směrem na Budyni, jindy dojedu do Doksan nebo Terezína, a teprve tam se rozhodnu, jak dál. Několikahodinová cyklojízda pro mě totiž představuje určitý způsob meditace, kdy jsem jen sám se sebou. Na kole promýšlím svoje problémy a úkoly, občas ale myšlenky nechám jen tak proudit a těkat, bez nároku na nějaký konkrétní výstup. Někdy dojedu až k úpatí Házmburka, jindy ho celý objedu, a v dalším případě pokračuji podél něj dále, skrze Středohoří. Je to stále stejné, a přece pokaždé slavnostní a vznešené. Je to jako láska k milované bytosti – stále znovu opakovaná, a stále stejně intenzivní a žádoucí.
P.S. Na závěr se omlouvám všem impozantním zříceninám, které se nedostaly do mého nejužšího výběru – nedá se nic dělat, je to záležitost emocí. Zvláště se omlouvám těmto hradům: Lipnice, Rabí, Helfenburk, Střekov, Kašperk, Landštejn. Na Moravě pak Helfštejn, Hukvaldy a Cornštejn (stejně ale vím, že budu obviněn z pragocentrismu…)
březen 2015
Taková správně situovaná hradní zřícenina musí být viditelná již ze vzdálenosti několika desítek kilometrů, a jak se k ní člověk přibližuje, nabývá postupně na mohutnosti a monumentálnosti. Nejlépe se přibližuje jízdou na kole – není to zdlouhavé jako chůze, a ani příliš rychlé jako při jízdě autem. Důležitý je také úhel pohledu, ty nejkrásnější objekty můžeme navíc objíždět v několika, nebo i mnohakilometrových okruzích. Zmíním se o čtyřech, které pro mě představují absolutní a nepřekonatelnou Velkou Čtyřku u nás.
Tak napřiklad – víte, že Bezděz lze pozorovat již ze severního okraje Prahy? Pak vám sice cestou ještě mnohokrát zmizí za horizontem, ale vyplave vždy znovu, stále blíže. Krajina kolem je dosti členitá, takže není divu – ale zase si to opakované zjevování člověk užije. Vyvrcholení v cíli ale stojí za všechna případná strádání po cestě.
Odlišným případem je Kunětická hora. Tento neovulkanický suk se zvedá z ploché krajiny středního Polabí, a je zdaleka viditelný ze všech světových stran. Hrad na jeho hřbetě je sice částečně dostavěný, ale v jádru je to stále zřícenina – doufám, že nikoho nenapadne to změnit! Nejlepší přibližovací trasa je ta východní, ve směru od Vysokého Mýta, resp. od Holic.
Trosky dominují Českému Ráji, to ví každý. Dva vypreparované vulkanické suky si doslova řekly o hradní využití. Pozůstatky hradu jsou poměrně skrovné – a to je ta nejlepší zpráva! Protože nenásilně a přitom dokonale doplňují to, co napověděla už před dávnými časy příroda. Na Troskách je nejkrásnější proporční a prostorový vztah obou věží, který se pří okružních cestách neustále proměňuje.
Házmburk je pro mě ovšem vrchol všech vrcholů! Čedičová hora, vysunutá do předpolí Českého Středohoří, působí jako bitevní loď, střežící vjezd do přístavu. K takovému vnímání přispívá i podélná osa hradního návrší, svažující se k jedné straně, která je navíc korunovaná dvěma dochovanými věžemi. Co chcete více? Milovník hradů Karel Hynek Mácha jej uctíval stejně vášnivě. Tedy - určitě si nedovolím srovnávat se s tímto literárním géniem, ale ve věci hradů, jmenovitě zřícenin, bychom si jistě rozuměli dokonale!
Do blízkosti Házmburka se vydávám na kole několikrát do roka, a dosud nikdy jsem nebyl zklamán. Je to pro mě z Prahy trochu profláknutá trasa, ale já jí opakuji s tvrdošíjnou umíněností. Před pár desítkami let byla silnice, směřující na sever, pro jízdu na kole prakticky nepoužitelná. Ale vybudování dálnice ji uvolnilo i pro mé spády. A tak, po přejezdu Vltavy u Veltrus, vzrušeně očekávám pohledové orgie, které se vždy ve stejných místech pravidelně dostavují. Začíná to stoupáním za Novou Vsí, kdy se v závěru kopce „vylíhne“ za lesíkem silueta Řípu. Po pár dalších kilometrech mám před sebou celé panorama Středohoří. Znám už dávno názvy všech důležitých vrcholů – od „Lounských kopců“ na západě, přes Milešovku uprostřed, až po Ronov na východě. Jejich vzhledová proměnlivost spočívá v momentální průzračnosti vzduchu, a intenzitě osvětlení. Samozřejmě také v cyklických proměnách krajiny během střídání ročních období.
Mířím tedy stále severním směrem, ale dopředu nevím, kam dojedu. Při své jízdě podléhám okamžitým impulzům, a tak někdy odbočím hned za Straškovem směrem na Budyni, jindy dojedu do Doksan nebo Terezína, a teprve tam se rozhodnu, jak dál. Několikahodinová cyklojízda pro mě totiž představuje určitý způsob meditace, kdy jsem jen sám se sebou. Na kole promýšlím svoje problémy a úkoly, občas ale myšlenky nechám jen tak proudit a těkat, bez nároku na nějaký konkrétní výstup. Někdy dojedu až k úpatí Házmburka, jindy ho celý objedu, a v dalším případě pokračuji podél něj dále, skrze Středohoří. Je to stále stejné, a přece pokaždé slavnostní a vznešené. Je to jako láska k milované bytosti – stále znovu opakovaná, a stále stejně intenzivní a žádoucí.
P.S. Na závěr se omlouvám všem impozantním zříceninám, které se nedostaly do mého nejužšího výběru – nedá se nic dělat, je to záležitost emocí. Zvláště se omlouvám těmto hradům: Lipnice, Rabí, Helfenburk, Střekov, Kašperk, Landštejn. Na Moravě pak Helfštejn, Hukvaldy a Cornštejn (stejně ale vím, že budu obviněn z pragocentrismu…)
březen 2015