O hranicích
Už jsem tady někde psal, že jsem vlastníkem nemovitosti ve východních Čechách. Tedy vlastníkem… Považuji se spíše za správce, který ve stáří toto břemeno odevzdá svým potomkům. Nikdy jsem si totiž nepřál, mít nějaký nemovitý majetek, dával jsem vždy přednost volnosti a jisté nevázanosti, zejména ne k hmotným věcem. Za minulé lidosprávy se vše vyvíjelo slibně - bylo tak jednoduché nemít dům a s ním spojenou odpovědnost! Ale přišla nová doba s novými poměry, a já obdržel od svých starých bezdětných příbuzných darem venkovské hospodářství.
Mám k tomu stavení sice poměrně pevnou vazbu, prožil jsem v něm všechny dětské prázdniny – ovšem nikdo po mě tehdy nechtěl, abych se podílel na jeho údržbě. Ale když už se to stalo, začal jsem se starat, neb jsem člověk odpovědný a svědomitý. Navíc ctím dílo svých předků, kteří do toho hospodářství vložili své peníze a hlavně pracovní úsilí a mozoly. Tak i já dlouhodobě investuji nemalou část svých finančních prostředků do domu, který žil před mým angažmá půl století z podstaty. K tomu je třeba připočíst neustávající ježdění tam a nazpátek, nutnost, kterou nemohu obejít. Sto čtyřicet šest kilometrů jedna cesta.
Náš dům se nachází na předměstí kdysi královského města Vysokého Mýta. Na náměstí to máme jen něco málo přes kilometr, ale naše místní část, zvaná Lípová, je samostatnou urbanistickou jednotkou. Je to vlastně vesnička, volně přičleněná k městu. Náš dům je situován uvnitř tohoto celku, doslova vklíněn mezi stavení našich sousedů. V principu tedy jeho poloha připomíná České země, ležící v srdci Evropy, obklopené ze všech stran sousedícími státy.
To má své výhody - a samozřejmě také nevýhody – záleží na úhlu pohledu. Nikdo z naší rodiny není nesnášenlivý, a proto nám vůbec nevadí, že do nitra našeho pozemku je vidět z různých stran ze sousedních parcel. Dokonce v tom spatřuji jistý profit, protože na rozdíl od staveb na okrajích zástavby nebo přímo na samotě, nás dosud nenavštívili zloději. A soudím, že ani nepřijdou, neboť naše poloha je pro zlodějství skutečně velmi nevýhodná. Dovolil jsem navíc nejbližšímu sousedovi umístit do hraniční zdi jeho domu okna, kterými je vidět na vstupní část našeho pozemku. Mého, tehdy již stařičkého otce, který v našem domě vyrostl, to přivádělo k zuřivosti. Marně jsem mu vysvětloval, že tím pádem je náš pozemek pod dohledem, což je důležité zejména u rekreačního objektu, využívaného jen občas.
Dobré sousedské vztahy jsou tím vůbec nejdůležitějším činitelem při vlastnictví a správě nemovitosti, to snad nemusím nikomu vysvětlovat. A jestliže se v místní komunitě vyskytne nějaký problém, vždy nás uklidní, pokud se odehrává co nejdál od nás. To není škodolibost, ani sobectví, to je projev zdravého rozumu.
Paralela se státy je zřejmá. Nikdo normální si nepřeje konflikty, tím méně válečné. Svoje sousedy jsme si nevybrali, zdědili jsme je po generacích předků. Jistě - je mezi námi řada starých křivd a různých animozit, nastřádaných za tisícileté soužití v našem středoevropském prostoru. Ale cenné je už to, že své sousedy známe, že s nimi komunikujeme, že víme, co lze od nich očekávat – v dobrém i v tom horším.
Já, který jsem se narodil na počátku padesátých let dvacátého století, ovšem nepociťuji žádnou spoluzodpovědnost za minulé hříchy a křivdy našich otců a dědů. Pro mě je v prvé řadě důležitý aktuální stav, a rozhodně nejsem indoktrinován tezemi o zlých vlastnostech toho, či onoho národa. Je samozřejmě přirozené, že každý si brání a chrání svůj majetek, svoje ideje, svoje tradice. Ale pokud tím neohrožuje své sousedy, je vše v pořádku. To platí stejně tak o domech, jako i o státech.
Podle mého soudu je potřebné se navzájem navštěvovat a poznávat. A pokud se nám daří i komunikovat, zjišťujeme s jistým překvapením, že jsme si ve svých běžných životech podobnější, než bychom byli předpokládali. Základní otázka tedy potom zní: je jazyková odlišnost, a hranice mezi státy a národy, dostatečným důvodem ke konfliktům, případně až k válkám? Soudný člověk si jistě tuto otázku zodpoví stejně, ať žije v jakémkoliv místě našeho kontinentu.
On totiž český Vašek, německý Willy, anglický Jack, nebo italský Peppe - a dokonce i ruský Ivan - chce v podstatě to samé. Vydělat si na slušné živobytí, a prožít život bez větších nepříjemností a otřesů. To jen nezdravě ambiciózní jedinci nám podsouvají „kardinální historicko-politické otázky“, které běžného občana nepálí. Bohužel, dosud se našlo vždy nezanedbatelné procento duševních omezenců, které jim to žere. A proto: Nemilovaní vůdcové všech plemen, náboženství a politických názorů – táhněte už konečně do prdele!
duben 2015
Mám k tomu stavení sice poměrně pevnou vazbu, prožil jsem v něm všechny dětské prázdniny – ovšem nikdo po mě tehdy nechtěl, abych se podílel na jeho údržbě. Ale když už se to stalo, začal jsem se starat, neb jsem člověk odpovědný a svědomitý. Navíc ctím dílo svých předků, kteří do toho hospodářství vložili své peníze a hlavně pracovní úsilí a mozoly. Tak i já dlouhodobě investuji nemalou část svých finančních prostředků do domu, který žil před mým angažmá půl století z podstaty. K tomu je třeba připočíst neustávající ježdění tam a nazpátek, nutnost, kterou nemohu obejít. Sto čtyřicet šest kilometrů jedna cesta.
Náš dům se nachází na předměstí kdysi královského města Vysokého Mýta. Na náměstí to máme jen něco málo přes kilometr, ale naše místní část, zvaná Lípová, je samostatnou urbanistickou jednotkou. Je to vlastně vesnička, volně přičleněná k městu. Náš dům je situován uvnitř tohoto celku, doslova vklíněn mezi stavení našich sousedů. V principu tedy jeho poloha připomíná České země, ležící v srdci Evropy, obklopené ze všech stran sousedícími státy.
To má své výhody - a samozřejmě také nevýhody – záleží na úhlu pohledu. Nikdo z naší rodiny není nesnášenlivý, a proto nám vůbec nevadí, že do nitra našeho pozemku je vidět z různých stran ze sousedních parcel. Dokonce v tom spatřuji jistý profit, protože na rozdíl od staveb na okrajích zástavby nebo přímo na samotě, nás dosud nenavštívili zloději. A soudím, že ani nepřijdou, neboť naše poloha je pro zlodějství skutečně velmi nevýhodná. Dovolil jsem navíc nejbližšímu sousedovi umístit do hraniční zdi jeho domu okna, kterými je vidět na vstupní část našeho pozemku. Mého, tehdy již stařičkého otce, který v našem domě vyrostl, to přivádělo k zuřivosti. Marně jsem mu vysvětloval, že tím pádem je náš pozemek pod dohledem, což je důležité zejména u rekreačního objektu, využívaného jen občas.
Dobré sousedské vztahy jsou tím vůbec nejdůležitějším činitelem při vlastnictví a správě nemovitosti, to snad nemusím nikomu vysvětlovat. A jestliže se v místní komunitě vyskytne nějaký problém, vždy nás uklidní, pokud se odehrává co nejdál od nás. To není škodolibost, ani sobectví, to je projev zdravého rozumu.
Paralela se státy je zřejmá. Nikdo normální si nepřeje konflikty, tím méně válečné. Svoje sousedy jsme si nevybrali, zdědili jsme je po generacích předků. Jistě - je mezi námi řada starých křivd a různých animozit, nastřádaných za tisícileté soužití v našem středoevropském prostoru. Ale cenné je už to, že své sousedy známe, že s nimi komunikujeme, že víme, co lze od nich očekávat – v dobrém i v tom horším.
Já, který jsem se narodil na počátku padesátých let dvacátého století, ovšem nepociťuji žádnou spoluzodpovědnost za minulé hříchy a křivdy našich otců a dědů. Pro mě je v prvé řadě důležitý aktuální stav, a rozhodně nejsem indoktrinován tezemi o zlých vlastnostech toho, či onoho národa. Je samozřejmě přirozené, že každý si brání a chrání svůj majetek, svoje ideje, svoje tradice. Ale pokud tím neohrožuje své sousedy, je vše v pořádku. To platí stejně tak o domech, jako i o státech.
Podle mého soudu je potřebné se navzájem navštěvovat a poznávat. A pokud se nám daří i komunikovat, zjišťujeme s jistým překvapením, že jsme si ve svých běžných životech podobnější, než bychom byli předpokládali. Základní otázka tedy potom zní: je jazyková odlišnost, a hranice mezi státy a národy, dostatečným důvodem ke konfliktům, případně až k válkám? Soudný člověk si jistě tuto otázku zodpoví stejně, ať žije v jakémkoliv místě našeho kontinentu.
On totiž český Vašek, německý Willy, anglický Jack, nebo italský Peppe - a dokonce i ruský Ivan - chce v podstatě to samé. Vydělat si na slušné živobytí, a prožít život bez větších nepříjemností a otřesů. To jen nezdravě ambiciózní jedinci nám podsouvají „kardinální historicko-politické otázky“, které běžného občana nepálí. Bohužel, dosud se našlo vždy nezanedbatelné procento duševních omezenců, které jim to žere. A proto: Nemilovaní vůdcové všech plemen, náboženství a politických názorů – táhněte už konečně do prdele!
duben 2015