Nejen Itálie
Během posledních pětadvaceti let jsem si vypěstoval závislost na Itálii, to je jasné už dlouho. Každoroční návštěva této mimořádně nevšední země představuje vrchol mých celoročních aktivit. Nedokážu tu sérii přerušit, a přitom bych „potřeboval“ navštívit řadu dalších žádoucích evropských koutů… Pokaždé v posledních letech si při průjezdu Alpami směrem jižním říkám, že už to vážně přeháním. Po pár dnech se ovšem Itálii kajícně omlouvám, a nechápu, kde se ta malověrnost ve mně vzala, když je ta země stále tak čarokrásná a žádoucí. Jako milovaná žena – to je zřejmé!
Ale přece jen se mi občas podaří odskočit opačným směrem, a navštívit jiný kraj a odlišnou kulturu – i když uznávám, že v Evropě jsme si do jisté míry všichni blízcí a podobní. Posledním objevem je pro mě Anglie. Dlouho jsem se jí vyhýbal a domníval se, že bez ní mohu klidně žít. Nyní již vím, že to byl omyl, a že budu i v budoucnu usilovat o další návštěvy.
Po dvou výletech s anglickým fotbalem se mi konečně podařilo zrealizovat cestu cyklistickou. Sice jsem se trochu obával levostranného provozu, ale dospěl jsem k názoru, že mi odvaha k tomuto činu bude už jen ubývat. A tak se stalo. Letecká přeprava je rychlá a pohodlná, ale ubírá cestovateli cosi základního – na ostrov se musí připlout lodí, to je přece jasné! A tak, stejně jako do Benátek je nejlepší připlout lodí z Punta Sabbioni, do Anglie musíme přes Kanál trajektem z Francie. Plavit se stejnou cestou, kterou se ubírali všichni dobyvatelé! Nepochybně – dnešní cesta je méně dobrodružná, ale jistě stejně vzrušující, zejména když ji podnikáme poprvé. A garantuji vám, že jsme všichni na horní palubě netrpělivě očekávali spatření „bílých útesů doverských“, které jsou tak neobvyklé, že po nich dokonce země dostala název – Albion. Jsou to všechno dávno známé skutečnosti, ale stejně si člověk až na místě naplno a na vlastní kůži uvědomí tu proslulou britskou „splendid isolation“. Která má své přednosti, a ovšem i nevýhody. Ale o ty teď nejde.
Vyzkoušel jsem si tedy, jaké to bývalo i u nás, když se jezdívalo vlevo. Zvládl jsem to bez karambolu, dokonce i bez sebemenší kolize, ale moc přirozené to nebylo. Nezvyklé je především to, že auta vás předjíždějí zprava. Zní to banálně, ale když se člověk v mysli trochu odpoutá, a najednou se mu na pravoboku vynoří spěchající náklaďák, nic příjemného to není. Nebo když se ze zatáčky před vámi vyřítí vůz „v protisměru“ (z našeho středoevropského hlediska), působí to dost nepřirozeně.
Nejdůležitější je ale krajina a lidská sídla v ní. Dosvědčuji tímto, že anglický venkov v hrabství Kent je skutečně nádherný. Zkultivovaný do nejmenších detailů. Úzké silničky, které nepochybně kopírují odvěké trasování, se stromořadími, tak jak to bývalo kdysi všude i u nás. A v těch nejmalebnějších úsecích lemované živými ploty, které zároveň tvoří i hranice pozemků.
Samostatnou kapitolu pak tvoří venkovská zástavba. Obydlí, která naprosto ideálně zapadají do idylické krajiny. Historické i historizující tvarosloví, tradiční materiály, lidské proporce, žádná křečovitá snaha o „moderní“ odlišnost za každou cenu. Slyšel jsem a četl tolik o anglických tradicích a o vztahu obyvatel k nim – ale tohle je průkazné samo o sobě. Ne nadarmo se říká, že je lepší jednou vidět, než desetkrát slyšet! Autenticita anglického venkova je tak zřetelná, že člověk mimoděk očekává, kdy zpoza živého plotu vystoupí inspektor Tom Barnaby, následován seržantem Troyem (a dalšími…). Ano, anglický venkov je přesně takový, jak ho známe z nejrůznějších britských filmů.
Samozřejmě, že jsem navštívil také několik pamětihodností – středověký vodní hrad Leeds Castle, a především katedrálu v Canterbury, nejdůležitější svatostánek anglikánské církve. Též místo posledního odpočinku zde zavražděného Thomase Becketa. Ale největším zážitkem pro mě byla cesta do Rochesteru. Toto město se nachází již v předpolí Londýna, v samém dotyku s jeho širší aglomerací. O místním hradu se uvádí, že je jedním z nejlépe zachovaných svého druhu, s nejvyšší obranou věží v Anglii. Na římských základech, přirozeně… Prolezl jsem ji skrznaskrz, a užíval si pocit úspěšně splněného úkolu a přání. Jistě – i bez anglické cyklojízdy bych mohl žít spokojeně, ale takhle je to rozhodně lepší! God save the Queen!
čevenec 2015
Ale přece jen se mi občas podaří odskočit opačným směrem, a navštívit jiný kraj a odlišnou kulturu – i když uznávám, že v Evropě jsme si do jisté míry všichni blízcí a podobní. Posledním objevem je pro mě Anglie. Dlouho jsem se jí vyhýbal a domníval se, že bez ní mohu klidně žít. Nyní již vím, že to byl omyl, a že budu i v budoucnu usilovat o další návštěvy.
Po dvou výletech s anglickým fotbalem se mi konečně podařilo zrealizovat cestu cyklistickou. Sice jsem se trochu obával levostranného provozu, ale dospěl jsem k názoru, že mi odvaha k tomuto činu bude už jen ubývat. A tak se stalo. Letecká přeprava je rychlá a pohodlná, ale ubírá cestovateli cosi základního – na ostrov se musí připlout lodí, to je přece jasné! A tak, stejně jako do Benátek je nejlepší připlout lodí z Punta Sabbioni, do Anglie musíme přes Kanál trajektem z Francie. Plavit se stejnou cestou, kterou se ubírali všichni dobyvatelé! Nepochybně – dnešní cesta je méně dobrodružná, ale jistě stejně vzrušující, zejména když ji podnikáme poprvé. A garantuji vám, že jsme všichni na horní palubě netrpělivě očekávali spatření „bílých útesů doverských“, které jsou tak neobvyklé, že po nich dokonce země dostala název – Albion. Jsou to všechno dávno známé skutečnosti, ale stejně si člověk až na místě naplno a na vlastní kůži uvědomí tu proslulou britskou „splendid isolation“. Která má své přednosti, a ovšem i nevýhody. Ale o ty teď nejde.
Vyzkoušel jsem si tedy, jaké to bývalo i u nás, když se jezdívalo vlevo. Zvládl jsem to bez karambolu, dokonce i bez sebemenší kolize, ale moc přirozené to nebylo. Nezvyklé je především to, že auta vás předjíždějí zprava. Zní to banálně, ale když se člověk v mysli trochu odpoutá, a najednou se mu na pravoboku vynoří spěchající náklaďák, nic příjemného to není. Nebo když se ze zatáčky před vámi vyřítí vůz „v protisměru“ (z našeho středoevropského hlediska), působí to dost nepřirozeně.
Nejdůležitější je ale krajina a lidská sídla v ní. Dosvědčuji tímto, že anglický venkov v hrabství Kent je skutečně nádherný. Zkultivovaný do nejmenších detailů. Úzké silničky, které nepochybně kopírují odvěké trasování, se stromořadími, tak jak to bývalo kdysi všude i u nás. A v těch nejmalebnějších úsecích lemované živými ploty, které zároveň tvoří i hranice pozemků.
Samostatnou kapitolu pak tvoří venkovská zástavba. Obydlí, která naprosto ideálně zapadají do idylické krajiny. Historické i historizující tvarosloví, tradiční materiály, lidské proporce, žádná křečovitá snaha o „moderní“ odlišnost za každou cenu. Slyšel jsem a četl tolik o anglických tradicích a o vztahu obyvatel k nim – ale tohle je průkazné samo o sobě. Ne nadarmo se říká, že je lepší jednou vidět, než desetkrát slyšet! Autenticita anglického venkova je tak zřetelná, že člověk mimoděk očekává, kdy zpoza živého plotu vystoupí inspektor Tom Barnaby, následován seržantem Troyem (a dalšími…). Ano, anglický venkov je přesně takový, jak ho známe z nejrůznějších britských filmů.
Samozřejmě, že jsem navštívil také několik pamětihodností – středověký vodní hrad Leeds Castle, a především katedrálu v Canterbury, nejdůležitější svatostánek anglikánské církve. Též místo posledního odpočinku zde zavražděného Thomase Becketa. Ale největším zážitkem pro mě byla cesta do Rochesteru. Toto město se nachází již v předpolí Londýna, v samém dotyku s jeho širší aglomerací. O místním hradu se uvádí, že je jedním z nejlépe zachovaných svého druhu, s nejvyšší obranou věží v Anglii. Na římských základech, přirozeně… Prolezl jsem ji skrznaskrz, a užíval si pocit úspěšně splněného úkolu a přání. Jistě – i bez anglické cyklojízdy bych mohl žít spokojeně, ale takhle je to rozhodně lepší! God save the Queen!
čevenec 2015