Cesta do hlubin architektovy duše
Co se to stalo, že se na architekty a jejich tvorbu dívám skepticky…? Určitě není příčinou nějaká moje frustrace – ta profese mě slušně živila sedmatřicet let, a umožnila mi dokonce realizovat řadu mých návrhů. A také to není tím, že jsem se nedostal k tzv. velkým pracím, protože i na menší zakázce se může projevit kvalita – ale také nemusí, to je fakt.
Když jsem se definitivně rozhodl studovat architekturu na ČVUT, bylo mi dvacet. Považoval jsem to za rozumnější a praktičtější řešení, než se hnát za svojí původně dětskou vidinou – být malířem. Přijetí ke studiu proběhlo hladce, zbývalo „jen“ řádně navštěvovat školu, a skládat předepsané zkoušky. Přestože sedmdesátá léta byla dobou znovupevňování bolševického panství, pražská „technika“ měla stále slušnou pověst. Dokonce i na Západě emigrantům od nás uznávali diplomy z tohoto ústavu.
Nevím, jak pro koho bylo studium našeho oboru těžké, zadarmo to ale rozhodně nebylo. Těch zkoušek jsem absolvoval za dobu studia přes třicet, a jen čtyři z nich byly z tehdy nutné bolševické ideologie. Všechny ostatní sloužily ke stavební a architektonické profesi. Korunu a smysl našeho snažení, představoval ovšem předmět zvaný „ateliéry“. Tam jsme se na zadaných úlohách snažili aplikovat nabyté znalosti do studentských projektů. Byla to činnost poměrně zábavná – pro mě tedy určitě. Vždy na konci semestru jsme svoje práce donesli do školy, a vystavili je v určený páteční den ve vybrané učebně. Nepřekročitelným termínem byla dvanáctá hodina polední, kdy přidělený asistent místnosti uzamkl. Nešťastníci, kteří to nestihli, se mohli rovnou odebrat na děkanát, zažádat si o mimořádný termín – což byla ovšem slušná komplikace.
Nejvzornější jedinci přicházeli hned po ránu, vyvěsili své práce, a pak jen lelkovali, a pozorovali jakoby mimoděk úsilí svých kolegů. Byla to totiž nevyhlášená soutěž mezi studenty. Každému z nás záleželo, aby právě v tomto předmětu exceloval anebo dokonce podrtil své konkurenty – bez ohledu na přátelství. V tu chvíli bylo zcela irelevantní, jestli měl člověk trojku ze statiky, deskriptivy nebo z jakéhokoliv jiného předmětu. Jednička z ateliérů přebila vše! A tak jsme s napětím, a obtížně skrývaným zájmem čekali na následující pondělí, kdy byly výsledky odtajněny. Učebny byly od rána opět volně přístupné, a u každé práce byla připíchnuta cedulka s udělenou známkou. A to vám garantuji, že když tam byla jednička, tetelilo se mé srdce rozkoší. V případě dvojky jsem šel otráveně domů, a předstíral jsem marně, že mi to nevadí.
Byla to sice jen taková hra na projektování, ale měla svůj smysl. Ostatně – řadu znalostí a postupů jsem později využil i v praxi. Ta hra měla své pokračování – každý, kdo tuto disciplinu vystudoval, měl přání-sen, aby se alespoň nějaké z jeho vizí dočkaly realizace. Jinak by studium postrádalo smysl – bylo by to něco jako sex bez vyvrcholení. Každý, kdo to popírá, je pokrytec, já mu určitě nevěřím. Jenže, střetnutí s realitou je krutá zkušenost. Nejenže na čerstvě vystudovaného architekta nikdo nečeká, ale navíc každý z nich představuje možnou konkurenci. A tak si „staří psi“ hlídají své teritorium, a mladíka (nebo mladici) do něj pouštějí jen pomalu a velmi obezřetně. Je to pochopitelné, v přírodě si také vůdce smečky hlídá svoji výsadní pozici.
Ale říkejte to člověku, který léta studoval, je plný očekávání, tvůrčích sil, a elánu! Život se ovšem nezadržitelně řítí dál, jak tak léta marnosti ubíhají, zanechává to na člověku stopy. Moje praxe projekční se prvních jedenáct let odehrávala za socíku. Ne, že bych neměl co dělat, právě naopak. Ale moje architektonické a urbanistické návrhy končily pravidelně v archivu, resp. „v šuplíku“. Bylo to skličující. Teprve založení soukromé projektové kanceláře přineslo realizace, a s tím přišel i jistý pocit uspokojení, že jsem tedy nestudoval zbytečně. A prosím – neposuzovat podle obestavěného objemu staveb, a proinvestovaných prostředků – v tom to není. I drobná stavba, pokud se vydaří, působí na autora jako zázračný balzám.
Ne každému se ale podaří alespoň výše popsané. Řada architektů se k realizaci svých návrhů vůbec nedopracuje. Mohou tak skončit na úřadech, nebo jako experti ve stavebních nebo investorských firmách a podobně. Já to prosím tímto neshazuji! Ale dobře vím, že v každém z nás je – nebo kdysi bylo - to nadšení, a odhodlání „měnit svět“ skrze architektonickou tvorbu. A jestliže k tomu nedošlo, úkol nebyl splněn.
srpen 2015
Když jsem se definitivně rozhodl studovat architekturu na ČVUT, bylo mi dvacet. Považoval jsem to za rozumnější a praktičtější řešení, než se hnát za svojí původně dětskou vidinou – být malířem. Přijetí ke studiu proběhlo hladce, zbývalo „jen“ řádně navštěvovat školu, a skládat předepsané zkoušky. Přestože sedmdesátá léta byla dobou znovupevňování bolševického panství, pražská „technika“ měla stále slušnou pověst. Dokonce i na Západě emigrantům od nás uznávali diplomy z tohoto ústavu.
Nevím, jak pro koho bylo studium našeho oboru těžké, zadarmo to ale rozhodně nebylo. Těch zkoušek jsem absolvoval za dobu studia přes třicet, a jen čtyři z nich byly z tehdy nutné bolševické ideologie. Všechny ostatní sloužily ke stavební a architektonické profesi. Korunu a smysl našeho snažení, představoval ovšem předmět zvaný „ateliéry“. Tam jsme se na zadaných úlohách snažili aplikovat nabyté znalosti do studentských projektů. Byla to činnost poměrně zábavná – pro mě tedy určitě. Vždy na konci semestru jsme svoje práce donesli do školy, a vystavili je v určený páteční den ve vybrané učebně. Nepřekročitelným termínem byla dvanáctá hodina polední, kdy přidělený asistent místnosti uzamkl. Nešťastníci, kteří to nestihli, se mohli rovnou odebrat na děkanát, zažádat si o mimořádný termín – což byla ovšem slušná komplikace.
Nejvzornější jedinci přicházeli hned po ránu, vyvěsili své práce, a pak jen lelkovali, a pozorovali jakoby mimoděk úsilí svých kolegů. Byla to totiž nevyhlášená soutěž mezi studenty. Každému z nás záleželo, aby právě v tomto předmětu exceloval anebo dokonce podrtil své konkurenty – bez ohledu na přátelství. V tu chvíli bylo zcela irelevantní, jestli měl člověk trojku ze statiky, deskriptivy nebo z jakéhokoliv jiného předmětu. Jednička z ateliérů přebila vše! A tak jsme s napětím, a obtížně skrývaným zájmem čekali na následující pondělí, kdy byly výsledky odtajněny. Učebny byly od rána opět volně přístupné, a u každé práce byla připíchnuta cedulka s udělenou známkou. A to vám garantuji, že když tam byla jednička, tetelilo se mé srdce rozkoší. V případě dvojky jsem šel otráveně domů, a předstíral jsem marně, že mi to nevadí.
Byla to sice jen taková hra na projektování, ale měla svůj smysl. Ostatně – řadu znalostí a postupů jsem později využil i v praxi. Ta hra měla své pokračování – každý, kdo tuto disciplinu vystudoval, měl přání-sen, aby se alespoň nějaké z jeho vizí dočkaly realizace. Jinak by studium postrádalo smysl – bylo by to něco jako sex bez vyvrcholení. Každý, kdo to popírá, je pokrytec, já mu určitě nevěřím. Jenže, střetnutí s realitou je krutá zkušenost. Nejenže na čerstvě vystudovaného architekta nikdo nečeká, ale navíc každý z nich představuje možnou konkurenci. A tak si „staří psi“ hlídají své teritorium, a mladíka (nebo mladici) do něj pouštějí jen pomalu a velmi obezřetně. Je to pochopitelné, v přírodě si také vůdce smečky hlídá svoji výsadní pozici.
Ale říkejte to člověku, který léta studoval, je plný očekávání, tvůrčích sil, a elánu! Život se ovšem nezadržitelně řítí dál, jak tak léta marnosti ubíhají, zanechává to na člověku stopy. Moje praxe projekční se prvních jedenáct let odehrávala za socíku. Ne, že bych neměl co dělat, právě naopak. Ale moje architektonické a urbanistické návrhy končily pravidelně v archivu, resp. „v šuplíku“. Bylo to skličující. Teprve založení soukromé projektové kanceláře přineslo realizace, a s tím přišel i jistý pocit uspokojení, že jsem tedy nestudoval zbytečně. A prosím – neposuzovat podle obestavěného objemu staveb, a proinvestovaných prostředků – v tom to není. I drobná stavba, pokud se vydaří, působí na autora jako zázračný balzám.
Ne každému se ale podaří alespoň výše popsané. Řada architektů se k realizaci svých návrhů vůbec nedopracuje. Mohou tak skončit na úřadech, nebo jako experti ve stavebních nebo investorských firmách a podobně. Já to prosím tímto neshazuji! Ale dobře vím, že v každém z nás je – nebo kdysi bylo - to nadšení, a odhodlání „měnit svět“ skrze architektonickou tvorbu. A jestliže k tomu nedošlo, úkol nebyl splněn.
srpen 2015