Jsem už starý?
Včera navečer jsem se vypravil „do Prahy“, potřeboval jsem doplnit nějaké barvy k malování. Vystoupil jsem z metra, a jdu po ulici. V tu chvíli jsem zaregistroval hovor, odehrávající se za mnou. Jakási dvojice dívenek někde na prahu dospělosti si vyměňovala informace. Jedna z nich povídala, že její babička má originální desku od Beatles. To mě zaujalo, neb mám též od svých osmnácti vinylovou desku Abbey Road, dovezenou přímo z Anglie, zakoupil jsem ji od svého kamaráda.
Nejvíce mě ale dostalo, že tu desku si pořídila její babička. Panebože - jsem snad také já nějaký „dědeček“?! Je pravda, že mám šedivé, vlastně spíše bílé vlasy, ale jinak se na dědka necítím! Na kole ujedu v poslední době v průměru šest tisíc km za rok. Když potřebuji doběhnout autobus či tramvaj, tak běžím. Na rockovém koncertě stále ještě vydržím stát několik hodin, i když někdy s krutou bolestí v zádech. Jasně, že si správný rocker při produkci nesedne! Snad jen na chvilku o přestávce. O dalších aktivitách, které si nesprávně přivlastňují mladí, ani nemluvím… To je přece jasné, že stáří je především stav ducha. A pokud zdraví drží, není důvod zpomalovat. Pamatuji se ovšem, že za studentských let mi ti všichni starší občané taky připadali, jako čekatelé na smrt. Já jsem vlastně ani nedovedl správně rozeznat, komu je padesát nebo šedesát, každý nad třicet byl pro mě starý. Možná to bylo také tím, že v té době se starší občané oblékali usedle, patřilo to tak nějak k jejich věku. Generace rockerů byla ještě příliš mladá.
Také o technice, která nás obklopuje nyní, nebylo v té době u nás ani potuchy. Ještě v roce 1960 jsme nacvičovali v tělocvičně na spartakiádu za zvuku gramofonu na kliku! Vrcholný technický zážitek pro nás představovalo spatření prvního miniaturního tranzistoráku (tr. radia), dovezeného z Japonska. Shromáždili jsme se tehdy kolem stolu, jako poutníci u jesliček a nedovedli jsme pochopit, jak je něco takového možné! Elektrické spotřebiče (chladničky, pračky - tenkrát ale neautomatické), které jsou dnes naprostou samozřejmostí každé domácnosti, byly pořizovány postupně a za značných finančních obětí.
Kromě pracovních sobot si vzpomínám ještě na jeden podstatný znak tehdejší doby a tím bylo zavádění a rozšiřování televizního vysílání. Ještě na konci padesátých let bylo vlastnictví televize značnou exkluzivitou. U nás v domě měl televizi jen jednonohý invalidní důchodce, pan Himl, u kterého se scházela v době atraktivního vysílání početná společnost i ze sousedních domů. Tak tomu bylo například v době konání hokejového mistrovství světa v roce 1959 v Praze na Štvanici. Další oblíbenou atrakcí byla mistrovství v krasobruslení. Pochopitelně všechny přímé přenosy se omezovaly jen na Evropu. Prvním satelitním sportovním přenosem byla až olympiáda v Mexiku v osmašedesátém. V polovině šedesátých let ve třídě mezi dětmi vedla neviditelná, ale znatelná čára podle toho, kdo televizi měl a kdo nikoliv. Ti, kteří předchozího dne sledovali nějaký žádoucí pořad, pak tvořili diskusní skupinky, ze kterých byli méně majetní spolužáci vyloučeni. Televizní vysílání mělo přitom jen jeden program, začínající odpoledne a končící před půlnocí takzvanou „vlajkou“ to znamená odehráním národní hymny se záběrem na vlající státní zástavu (nepochybně proto, aby pracující neponocovali a mohli odevzdat maximum sil budování socialismu).
Státní rozhlasové vysílání (komerční stanice přirozeně neexistovaly) se omezovalo na dva, později tři programy. První program, původně zvaný „Praha“, byl zároveň šířen telefonními kabely jako tzv. „rozhlas po drátě“. To byla nezbytná výbava všech pracovišť v republice. Narazili jste na ně jak na úřadech, tak v prodejnách, stejně jako v dílnách, a nepochybuji, že i v kravínech. Také později u nás v projektovém ústavu byla příslušná bednička v každé kanceláři. Byl to vlastně jen reproduktor s ovládáním hlasitosti, původně dřevěný, později samozřejmě plastový. Největší obliby dosáhl tento bolševický vynález ale mezi starými lidmi, kterým dělal celý den, případně i v noci společníka. Důchodci měli „Ropodr“ rádi zejména proto, že nespotřebovával žádnou elektřinu. Například u mojí staré tety ve Vysokém Mýtě vyhrával rozhlas nepřetržitě. Kolikrát mě k ránu vzbudilo nesnesitelné pískání, které bylo doprovodným jevem při každodenní (vlastně každonoční) údržby sítě. Bolševici byli spokojeni zase proto, že se pracující s takto vybavenou domácností nemohli věnovat poslechu „štvavých vysílaček“ - Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky. I když o poslechu Svobodné Evropy jsme si mohli v Praze jen nechat zdát. Rušičky pracovaly spolehlivě. Zato, když jsme přijeli na návštěvu k přátelům do Pacova, nic jiného, než RFE (Radio Free Europe) tam neposlouchali.
Já bych státní rozhlas ráno určitě nepouštěl, ale naši ho měli jako jistý měřič času před odchodem do práce. V pracovní dny o půl sedmé byla pravidelná rozcvička. Nevím, jestli při ní někdo skutečně cvičil – já o nikom takovém nevím. Zato úvodní znělka mě bude pronásledovat celý život včetně jména jejího interpreta - „Rytmická skupina Jana Kalába“. Myslím, že už jen ten stupidní název hovoří za vše. Svojí pitomostí se mu vyrovnala jen „Hudebně zábavná skupina Ondřeje Hejmy“, což byla ovšem „hlína“, protože tito rockeři měli zakázáno vystupovat pod názvem Žlutý pes.
Naše životy byly nějak pomalejší ale zároveň jaksi důkladnější. Když přišel do kin nový film s Belmondem nebo s Funesem, tak se nejdříve promítal v předpremiérovém kině Na hradbách. Pak šel do premiérových kin v centrální Praze, potom do premiérových kin na pražských obvodech a pak do těch obvodních, obyčejných. Zájemce si buďto počkal, až mu film promítnou „doma“ za nižší cenu, nebo si ho tam zopakoval. Cesta filmu distribucí trvala běžně rok nebo i déle, takže se těžko mohlo stát, že by film mohl člověku „utéci“.
Ještě trochu rozvedu myšlenku, kde se nacházela technika v době mého dětství a mládí. Zatímco některé technické vymoženosti do našich životů příliš nezasáhly, v jiných případech změnily naše životy k nepoznání. Například takové telefonování. Samozřejmě, telefon používal již můj pradědeček Vaňha za starého Rakouska. Nicméně první telefonní linky v naší domácnosti jsme se dočkali v roce 1957. Ovšem mělo to háček. Byl to takzvaný sdružený telefon s deseti paralelkami. V praxi to vypadalo tak, že mohl hovořit vždy jen jeden z účastníků, ostatní měli obsazeno. V takovém případě jsme nechávali vyvěšené sluchátko, a co chvíli jsme kontrolovali, jestli se linka již uvolnila. A co když to udělalo několik účastníků najednou? Tak to nevím. Jeden hovor byl účtován bez ohledu na délku jedním impulsem, to znamenalo třicet haléřů, později padesát. Meziměstské hovory se musely objednávat na ústředně. Ještě větší dobrodružství prožíval ten, kdo neměl doma telefon. Z telefonních budek se dalo volat vždy jen v místní síti, původně za pětadvacetník, později za padesátník. Ovšem, když měl člověk příslušnou minci při ruce, neznamenalo to automaticky, že se dovolá. Poruchy telefonních automatů byly naprosto běžným jevem. Nejčastěji byly způsobovány vynalézavci nebo rovnou vandaly, kteří cpali do přístroje kdeco.
Ale úplně největší zážitky nastávaly při meziměstském volání z pošty. Tento proces jsme podstupovali pravidelně o prázdninách, volajíce z Vysokého Mýta do Prahy. Prvním omezením byla provozní doba pošty. Volat se mohlo jen v pracovní dny - tuším, že do devíti večer. Ve večerních hodinách byla, kromě výhodnějšího tarifu, také větší pravděpodobnost, že se spojení podaří. Telefonní manipulantce jsme nahlásili číslo a pak nezbývalo, než čekat. Občas, jak půlhodiny ubíhaly, bylo dobré se ponížit a u přepážky znovu prosit (!) u spojovatelky o další pokusy. Když se konečně ozvalo očekávané: „Ta Praha do trojky!“ vstoupili jsme do kabinky, ve které bylo pravidelně něco mezi pětatřiceti až čtyřiceti stupni tepla. Telefonický rozhovor býval obvykle zarámován nepřetržitým hučením, šuměním nebo pískáním, často se také samovolně přerušil. Když se polomrtvý telefonista vypotácel z kabiny, zbývalo již jen zaplatit. Takže po dalším nuceném čekání konečně zavolala spojovatelka na ústřednu a ptala se: „Za kolik byla ta Praha?“. Nedivte se, že si tyto hrůzné podrobnosti pamatuji ještě po tolika letech! Teprve digitalizace telefonní sítě nám přinesla úlevu. Ale to jsme se již ocitli na prahu devadesátých let a během další dekády všechno převálcovaly mobilní telefony.
Jsem tedy pamětník starých časů, a nic s tím nenadělám. Utěšuje mě jen myšlenka, že dnešní mladí na tom budou za tři až čtyři dekády obdobně!
říjen 2015
Nejvíce mě ale dostalo, že tu desku si pořídila její babička. Panebože - jsem snad také já nějaký „dědeček“?! Je pravda, že mám šedivé, vlastně spíše bílé vlasy, ale jinak se na dědka necítím! Na kole ujedu v poslední době v průměru šest tisíc km za rok. Když potřebuji doběhnout autobus či tramvaj, tak běžím. Na rockovém koncertě stále ještě vydržím stát několik hodin, i když někdy s krutou bolestí v zádech. Jasně, že si správný rocker při produkci nesedne! Snad jen na chvilku o přestávce. O dalších aktivitách, které si nesprávně přivlastňují mladí, ani nemluvím… To je přece jasné, že stáří je především stav ducha. A pokud zdraví drží, není důvod zpomalovat. Pamatuji se ovšem, že za studentských let mi ti všichni starší občané taky připadali, jako čekatelé na smrt. Já jsem vlastně ani nedovedl správně rozeznat, komu je padesát nebo šedesát, každý nad třicet byl pro mě starý. Možná to bylo také tím, že v té době se starší občané oblékali usedle, patřilo to tak nějak k jejich věku. Generace rockerů byla ještě příliš mladá.
Také o technice, která nás obklopuje nyní, nebylo v té době u nás ani potuchy. Ještě v roce 1960 jsme nacvičovali v tělocvičně na spartakiádu za zvuku gramofonu na kliku! Vrcholný technický zážitek pro nás představovalo spatření prvního miniaturního tranzistoráku (tr. radia), dovezeného z Japonska. Shromáždili jsme se tehdy kolem stolu, jako poutníci u jesliček a nedovedli jsme pochopit, jak je něco takového možné! Elektrické spotřebiče (chladničky, pračky - tenkrát ale neautomatické), které jsou dnes naprostou samozřejmostí každé domácnosti, byly pořizovány postupně a za značných finančních obětí.
Kromě pracovních sobot si vzpomínám ještě na jeden podstatný znak tehdejší doby a tím bylo zavádění a rozšiřování televizního vysílání. Ještě na konci padesátých let bylo vlastnictví televize značnou exkluzivitou. U nás v domě měl televizi jen jednonohý invalidní důchodce, pan Himl, u kterého se scházela v době atraktivního vysílání početná společnost i ze sousedních domů. Tak tomu bylo například v době konání hokejového mistrovství světa v roce 1959 v Praze na Štvanici. Další oblíbenou atrakcí byla mistrovství v krasobruslení. Pochopitelně všechny přímé přenosy se omezovaly jen na Evropu. Prvním satelitním sportovním přenosem byla až olympiáda v Mexiku v osmašedesátém. V polovině šedesátých let ve třídě mezi dětmi vedla neviditelná, ale znatelná čára podle toho, kdo televizi měl a kdo nikoliv. Ti, kteří předchozího dne sledovali nějaký žádoucí pořad, pak tvořili diskusní skupinky, ze kterých byli méně majetní spolužáci vyloučeni. Televizní vysílání mělo přitom jen jeden program, začínající odpoledne a končící před půlnocí takzvanou „vlajkou“ to znamená odehráním národní hymny se záběrem na vlající státní zástavu (nepochybně proto, aby pracující neponocovali a mohli odevzdat maximum sil budování socialismu).
Státní rozhlasové vysílání (komerční stanice přirozeně neexistovaly) se omezovalo na dva, později tři programy. První program, původně zvaný „Praha“, byl zároveň šířen telefonními kabely jako tzv. „rozhlas po drátě“. To byla nezbytná výbava všech pracovišť v republice. Narazili jste na ně jak na úřadech, tak v prodejnách, stejně jako v dílnách, a nepochybuji, že i v kravínech. Také později u nás v projektovém ústavu byla příslušná bednička v každé kanceláři. Byl to vlastně jen reproduktor s ovládáním hlasitosti, původně dřevěný, později samozřejmě plastový. Největší obliby dosáhl tento bolševický vynález ale mezi starými lidmi, kterým dělal celý den, případně i v noci společníka. Důchodci měli „Ropodr“ rádi zejména proto, že nespotřebovával žádnou elektřinu. Například u mojí staré tety ve Vysokém Mýtě vyhrával rozhlas nepřetržitě. Kolikrát mě k ránu vzbudilo nesnesitelné pískání, které bylo doprovodným jevem při každodenní (vlastně každonoční) údržby sítě. Bolševici byli spokojeni zase proto, že se pracující s takto vybavenou domácností nemohli věnovat poslechu „štvavých vysílaček“ - Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky. I když o poslechu Svobodné Evropy jsme si mohli v Praze jen nechat zdát. Rušičky pracovaly spolehlivě. Zato, když jsme přijeli na návštěvu k přátelům do Pacova, nic jiného, než RFE (Radio Free Europe) tam neposlouchali.
Já bych státní rozhlas ráno určitě nepouštěl, ale naši ho měli jako jistý měřič času před odchodem do práce. V pracovní dny o půl sedmé byla pravidelná rozcvička. Nevím, jestli při ní někdo skutečně cvičil – já o nikom takovém nevím. Zato úvodní znělka mě bude pronásledovat celý život včetně jména jejího interpreta - „Rytmická skupina Jana Kalába“. Myslím, že už jen ten stupidní název hovoří za vše. Svojí pitomostí se mu vyrovnala jen „Hudebně zábavná skupina Ondřeje Hejmy“, což byla ovšem „hlína“, protože tito rockeři měli zakázáno vystupovat pod názvem Žlutý pes.
Naše životy byly nějak pomalejší ale zároveň jaksi důkladnější. Když přišel do kin nový film s Belmondem nebo s Funesem, tak se nejdříve promítal v předpremiérovém kině Na hradbách. Pak šel do premiérových kin v centrální Praze, potom do premiérových kin na pražských obvodech a pak do těch obvodních, obyčejných. Zájemce si buďto počkal, až mu film promítnou „doma“ za nižší cenu, nebo si ho tam zopakoval. Cesta filmu distribucí trvala běžně rok nebo i déle, takže se těžko mohlo stát, že by film mohl člověku „utéci“.
Ještě trochu rozvedu myšlenku, kde se nacházela technika v době mého dětství a mládí. Zatímco některé technické vymoženosti do našich životů příliš nezasáhly, v jiných případech změnily naše životy k nepoznání. Například takové telefonování. Samozřejmě, telefon používal již můj pradědeček Vaňha za starého Rakouska. Nicméně první telefonní linky v naší domácnosti jsme se dočkali v roce 1957. Ovšem mělo to háček. Byl to takzvaný sdružený telefon s deseti paralelkami. V praxi to vypadalo tak, že mohl hovořit vždy jen jeden z účastníků, ostatní měli obsazeno. V takovém případě jsme nechávali vyvěšené sluchátko, a co chvíli jsme kontrolovali, jestli se linka již uvolnila. A co když to udělalo několik účastníků najednou? Tak to nevím. Jeden hovor byl účtován bez ohledu na délku jedním impulsem, to znamenalo třicet haléřů, později padesát. Meziměstské hovory se musely objednávat na ústředně. Ještě větší dobrodružství prožíval ten, kdo neměl doma telefon. Z telefonních budek se dalo volat vždy jen v místní síti, původně za pětadvacetník, později za padesátník. Ovšem, když měl člověk příslušnou minci při ruce, neznamenalo to automaticky, že se dovolá. Poruchy telefonních automatů byly naprosto běžným jevem. Nejčastěji byly způsobovány vynalézavci nebo rovnou vandaly, kteří cpali do přístroje kdeco.
Ale úplně největší zážitky nastávaly při meziměstském volání z pošty. Tento proces jsme podstupovali pravidelně o prázdninách, volajíce z Vysokého Mýta do Prahy. Prvním omezením byla provozní doba pošty. Volat se mohlo jen v pracovní dny - tuším, že do devíti večer. Ve večerních hodinách byla, kromě výhodnějšího tarifu, také větší pravděpodobnost, že se spojení podaří. Telefonní manipulantce jsme nahlásili číslo a pak nezbývalo, než čekat. Občas, jak půlhodiny ubíhaly, bylo dobré se ponížit a u přepážky znovu prosit (!) u spojovatelky o další pokusy. Když se konečně ozvalo očekávané: „Ta Praha do trojky!“ vstoupili jsme do kabinky, ve které bylo pravidelně něco mezi pětatřiceti až čtyřiceti stupni tepla. Telefonický rozhovor býval obvykle zarámován nepřetržitým hučením, šuměním nebo pískáním, často se také samovolně přerušil. Když se polomrtvý telefonista vypotácel z kabiny, zbývalo již jen zaplatit. Takže po dalším nuceném čekání konečně zavolala spojovatelka na ústřednu a ptala se: „Za kolik byla ta Praha?“. Nedivte se, že si tyto hrůzné podrobnosti pamatuji ještě po tolika letech! Teprve digitalizace telefonní sítě nám přinesla úlevu. Ale to jsme se již ocitli na prahu devadesátých let a během další dekády všechno převálcovaly mobilní telefony.
Jsem tedy pamětník starých časů, a nic s tím nenadělám. Utěšuje mě jen myšlenka, že dnešní mladí na tom budou za tři až čtyři dekády obdobně!
říjen 2015