Slavia v srdci mém
Anglický spisovatel Nick Hornby ve své slavné knize „Fotbalová horečka“ popisuje, jak se stal věrným příznivcem londýnského Arsenalu, a jak si tímto krokem přivodil celoživotní trauma. Vzhledem k datu vydání jeho díla – rok 1992 – je možné, že nyní už tuto svoji volbu neposuzuje tak příkře, neboť od té doby jeho milovaný klub opět něco vyhrál. Ale nestal se nikdy anglickým fotbalovým hegemonem, tím méně pak evropským, takže jeho příznivci si vždy na další úspěch musí počkat alespoň několik let. Když jsem četl jeho vyznání k Arsenalu, mnohokrát mi připomněl mé vlastní trápení s klubem mého srdce – totiž s pražskou Slavií.
U nás v rodině fotbalu nikdo nefandil, nejbližší příznivec tohoto sportu byl můj holešovický strejda - Sparťan. Takže jsem svoje „vyznání“ nezdědil po otci, případně dědovi, jak bývá ledaskde zvykem. Přirozeně, to moje trauma nijak neumenšuje. Připomíná mi to manželství, do kterého člověk vstupoval s velkými nadějemi, přáními a ambicemi, které se však vyplnily pouze zčásti, a navíc někdy i před mnohými lety. Ale slušný a zodpovědný člověk svého partnera neopouští jen proto, že nedokázal realizovat jeho vysněné a mnohdy nereálné tužby. Tak i já zůstávám věren svému milovanému klubu, přestože jsem cestou domů z Edenu už tolikrát drtil mezi zuby kletby, a sliboval sám sobě, „že už mě tam neuvidí“.
Ale skutečná láska se nedá odbýt jen tak ráz na ráz, a navíc pod tlakem okamžitých negativních emocí. A tak po nějakém čase mě opět začne Mefistofeles našeptávat, že by to chtělo zase zajet na fotbal. Připravuji se dopředu na to, že prožiji cca dvě hodiny marných nadějí, a na to, že následná kocovina z nepodařeného výsledku bude velmi nemilá. Žádná psychologická příprava ovšem neumenší moje zklamání a bolest, pokud se nevyhraje. Nemyslete si ale, že se chodím na zápas takříkajíc vyřvat, že mi nabíhají žíly na čele a z rudého obličeje vystřelují sprosté výlevy a nadávky. Nikoliv – moje bolest je vnitřní a tichá. Nanejvýš ze mne vyjde zoufalé tlumené zaúpění, pokud domácí hráč vyrobí nějaký neuvěřitelný kiks, nebo zmaří nadějně se rozvíjející akci. A tak jako člověk milované ženě odpustí víceméně cokoliv, tak i já nakonec svým červenobílým barvám odpouštím všechna příkoří, kterých se na mě dlouhá léta dopouští.
Jak jsem se stal příznivcem Slavie? Prostě jsem se zamiloval – znáte to. To jsou věci, které rozumem pochopit nelze. Říká se pak tomu „láska na první pohled“, osudová přitažlivost“ a podobně. Takže nebylo vyhnutí - muselo se to stát, nemohl jsem jinak, neboť červenobílý dres s hvězdou na srdci, je pro mne ten nejkrásnější mezi všemi! Bylo mi třináct let, když jsem podlehl jeho kouzlu, a není pochyb o tom, že ho budu ctít až do konce svých dnů. A tak jsem jako školák v sedmé třídě základky poprvé zamířil do vršovického Edenu. Stadion nebyl nic moc, ale ta atmosféra! Narvané tribuny – převážně k stání, a sdílená přízeň s domácími miláčky, zvýrazněná navíc faktem, že po nesmyslných bolševických zákazech se z Dynama stala opět Slavia, a že hraje znovu ve svých tradičních sešívaných dresech.
Každý fanda chce vidět vítězství svého klubu, to je zřejmé. Můj „úvodní ročník“ hrála Slavia skvěle, a nebýt neproměněné penalty v posledním ligovém utkání proti bratislavskému Interu, mohla slavit titul. Ale nestalo se, a tato událost se stala prologem k mnohaletému věčnému trápení, které jen s malými přestávkami trvá dosud. Čekal jsem tedy na prvenství v lize nekonečných jednatřicet let. Mezitím jsem vyrostl, dokončil základní školu, absolvoval dvě střední a jednu vysokou, seznámil jsem se se svojí pozdější manželkou, oženil se, zplodil dvě děti. A celou tu dobu jsem věřil, že ten vrchol jednou přece musí přijít. Přišel konečně v roce 1996. Na další jsem pak čekal dalších dlouhých dvanáct let…
Je to možná trochu paradox, ale porážky a s nimi spojená zklamání jsou stejně důležité, jako vítězství. Obdobně, jako v životě – jen díky nim člověk dokáže náležitě ocenit, pokud se mu něco podaří. Takže – my Slávisté, máme bezkonkurenčně největší mentální průpravu v otázce nezdarů a neúspěchů. Kdo jiný by to všechno vydržel, a zachoval by si svoji víru a tvář…! Na druhé straně dokážeme náležitě ocenit a užít si opojný pocit z prvenství, které je pro nás tak vzácné. Že to nic neznamená, že je to jen pitomý fotbal? Omyl! Ta zkušenost se přenáší do našich životů, a drží nás na uzdě v tom smyslu, abychom zbytečně nepodléhali euforii, a na druhé straně, abychom se nepoddávali malověrnosti, pokud se nedaří. Za to vše vděčím svému klubu z Edenu. SLAVIA FOREVER!
Listopad 2015
U nás v rodině fotbalu nikdo nefandil, nejbližší příznivec tohoto sportu byl můj holešovický strejda - Sparťan. Takže jsem svoje „vyznání“ nezdědil po otci, případně dědovi, jak bývá ledaskde zvykem. Přirozeně, to moje trauma nijak neumenšuje. Připomíná mi to manželství, do kterého člověk vstupoval s velkými nadějemi, přáními a ambicemi, které se však vyplnily pouze zčásti, a navíc někdy i před mnohými lety. Ale slušný a zodpovědný člověk svého partnera neopouští jen proto, že nedokázal realizovat jeho vysněné a mnohdy nereálné tužby. Tak i já zůstávám věren svému milovanému klubu, přestože jsem cestou domů z Edenu už tolikrát drtil mezi zuby kletby, a sliboval sám sobě, „že už mě tam neuvidí“.
Ale skutečná láska se nedá odbýt jen tak ráz na ráz, a navíc pod tlakem okamžitých negativních emocí. A tak po nějakém čase mě opět začne Mefistofeles našeptávat, že by to chtělo zase zajet na fotbal. Připravuji se dopředu na to, že prožiji cca dvě hodiny marných nadějí, a na to, že následná kocovina z nepodařeného výsledku bude velmi nemilá. Žádná psychologická příprava ovšem neumenší moje zklamání a bolest, pokud se nevyhraje. Nemyslete si ale, že se chodím na zápas takříkajíc vyřvat, že mi nabíhají žíly na čele a z rudého obličeje vystřelují sprosté výlevy a nadávky. Nikoliv – moje bolest je vnitřní a tichá. Nanejvýš ze mne vyjde zoufalé tlumené zaúpění, pokud domácí hráč vyrobí nějaký neuvěřitelný kiks, nebo zmaří nadějně se rozvíjející akci. A tak jako člověk milované ženě odpustí víceméně cokoliv, tak i já nakonec svým červenobílým barvám odpouštím všechna příkoří, kterých se na mě dlouhá léta dopouští.
Jak jsem se stal příznivcem Slavie? Prostě jsem se zamiloval – znáte to. To jsou věci, které rozumem pochopit nelze. Říká se pak tomu „láska na první pohled“, osudová přitažlivost“ a podobně. Takže nebylo vyhnutí - muselo se to stát, nemohl jsem jinak, neboť červenobílý dres s hvězdou na srdci, je pro mne ten nejkrásnější mezi všemi! Bylo mi třináct let, když jsem podlehl jeho kouzlu, a není pochyb o tom, že ho budu ctít až do konce svých dnů. A tak jsem jako školák v sedmé třídě základky poprvé zamířil do vršovického Edenu. Stadion nebyl nic moc, ale ta atmosféra! Narvané tribuny – převážně k stání, a sdílená přízeň s domácími miláčky, zvýrazněná navíc faktem, že po nesmyslných bolševických zákazech se z Dynama stala opět Slavia, a že hraje znovu ve svých tradičních sešívaných dresech.
Každý fanda chce vidět vítězství svého klubu, to je zřejmé. Můj „úvodní ročník“ hrála Slavia skvěle, a nebýt neproměněné penalty v posledním ligovém utkání proti bratislavskému Interu, mohla slavit titul. Ale nestalo se, a tato událost se stala prologem k mnohaletému věčnému trápení, které jen s malými přestávkami trvá dosud. Čekal jsem tedy na prvenství v lize nekonečných jednatřicet let. Mezitím jsem vyrostl, dokončil základní školu, absolvoval dvě střední a jednu vysokou, seznámil jsem se se svojí pozdější manželkou, oženil se, zplodil dvě děti. A celou tu dobu jsem věřil, že ten vrchol jednou přece musí přijít. Přišel konečně v roce 1996. Na další jsem pak čekal dalších dlouhých dvanáct let…
Je to možná trochu paradox, ale porážky a s nimi spojená zklamání jsou stejně důležité, jako vítězství. Obdobně, jako v životě – jen díky nim člověk dokáže náležitě ocenit, pokud se mu něco podaří. Takže – my Slávisté, máme bezkonkurenčně největší mentální průpravu v otázce nezdarů a neúspěchů. Kdo jiný by to všechno vydržel, a zachoval by si svoji víru a tvář…! Na druhé straně dokážeme náležitě ocenit a užít si opojný pocit z prvenství, které je pro nás tak vzácné. Že to nic neznamená, že je to jen pitomý fotbal? Omyl! Ta zkušenost se přenáší do našich životů, a drží nás na uzdě v tom smyslu, abychom zbytečně nepodléhali euforii, a na druhé straně, abychom se nepoddávali malověrnosti, pokud se nedaří. Za to vše vděčím svému klubu z Edenu. SLAVIA FOREVER!
Listopad 2015