Něco z Ameriky - Tentokrát doopravdy 1
Člověk si utváří obrázky o světě na základě různých informací a vjemů, z knih, fotografií a filmů, případně z vyprávění znalců. Když se pak s daným jevem setká ve skutečnosti, dochází přirozeně ke konfrontaci mezi vlastními představami a realitou. Zdaleka ne všechno ve světě se dá spatřit a zažít na vlastní oči, občas se ale něco z toho podaří realizovat. O tom je i můj příběh s návštěvou Ameriky. Dlouho jsem ji odkládal, dokonce jsem byl vnitřně srozuměn s tím, že ji možná nikdy neuskutečním. Čas ovšem běžel svým tempem a já jsem nakonec uzrál. Nevím jak a proč se to stalo, ale došlo k tomu někdy na podzim minulého roku. Pak už to byla jen otázka technická.
Uvědomoval jsem si, že to bude návštěva krátká a spíše v rovině symbolické, neboť na skutečné poznávání U.S.A. bych musel mít čas v řádu měsíců. Nazval jsem tedy ten výlet pro sebe „Čuchnout si Ameriky“ a to se také stalo. Tu cestu jsem vykonal s kamarádem, se kterým jsem byl dvakrát v Anglii. Sám bych do toho nešel. „Historická návštěva“ měla dvě části – město New York a venkov ve státě NY. Obojí bylo skvělé a dohromady se vše ještě znásobilo. Moje poznatky jsou pro někoho možná banální a pro znalce Spojených Států zřejmě nikoli objevné, ale je to mé vidění a moje osobní zkušenost, která má význam především zase pro mě.
Celý život jsem prožil v Praze. Z našeho středoevropského hlediska se jedná o velkoměsto a skutečnou metropoli. New York je samozřejmě jiná velikostní kategorie. Srovnávat s Evropou je ošemetné – nicméně řada věcí je shodná, byť v jiném rozměru i v odlišných proporcích. Přesto se nejednalo o kulturní šok, jaký bych zcela jistě zažil například v největších městech Asie – kde jsem ovšem také nikdy nebyl, neboť mě nepřitahují. Neprochodil jsem všechny části města, pohyboval jsem se převážně jen po Manhattanu, který v podstatě představuje to, co v evropských městech historické jádro města. Výškové budovy – mrakodrapy – jsou bezesporu impozantní, převážná většina území je ale zastavěna nízkopodlažní zástavbou, takže si tam člověk připadá jako v docela „běžném městě“. V tomto ohledu je Manhattan dokonce příjemný až přívětivý. Orientace v prostoru je snadná díky číslování ulic a tříd – je to vítězství racionality, která se ukazuje jako zcela nadčasová.
Poloostrov je jednoznačně vymezen a ohraničen nábřežími dvou řek Hudson River a East River, i když v druhém případě se vlastně nejedná o řeku, ale o úzký průliv. To typické, které jsem znal z mnoha fotografií a filmů, totiž velké skupiny skutečně výškových budov, mě k mému překvapení nešokovalo. Prostě to jsou „jen“ velmi velmi vysoké stavby… Ten nejznámější až nejprofláknutější pohled se naskytne návštěvníkovi, z druhé strany East River, z nábřeží Brooklynu. Je to drůza mrakodrapů na dolním konci Manhattanu – Downtown. Pro NY představuje přibližně totéž co v evropských středověkých městech historické jádro – s věžemi kostelů a hradeb. Druhá výšková část Midtown začíná přibližně o pět kilometrů severněji a končí společně se začátkem Centrálního parku. Všechno se to dá ujít i pěšky, pokud má návštěvník dost času, dobré boty a patřičnou výdrž.
Při krátké návštěvě není pochopitelně možné ve větší míře zaznamenat a studovat jednotlivé stavby, ale celkový pohled má také svoje výhody. Člověk vnímá v první řadě prostorové a proporční souvislosti, přitom někdy současně i charakteristická tvarosloví různých slohů ovšem bez encyklopedických znalostí a dat. Takže mě zkrátka připadal Manhattan jako docela normální město, kde se chodí po chodnících lemovaných dosti často stromořadími, šířka ulic je rozhodně v lidských dimenzích, městské parky vzorně upravené, čistota veřejného prostoru příkladná. Nevím, jak jsem si mohl myslet, že narazím na velkoměstskou špínu a chudobu. Ta se možná nachází v některých okrajových částech města.
Několik konkrétních staveb ale zmínit musím. Hned při jízdě taxíkem z letiště do hotelu v místní části Chelsea jsme popojížděli ve štrůdlu žlutých vozů přímo pod věží Empire State Building. K mému překvapení – měl jsem si to samozřejmě předem vygooglit – se kdysi nejvyšší stavba světa nachází na jednom běžném uličním nároží. Nemá žádné předpolí, park ani jiné prostranství. Zvláštní věc, to i náš podstatně nižší pražský hotel Internacional, který je postaven v obdobném duchu, má před sebou náměstí.
První skutečný postavený newyorský mrakodrap Flatiron Building leží sice také na souběhu ulic, ale má před sebou Madison Square Park. Mám tuto budovu v povědomí od nejútlejšího dětství, neboť v rodinném albu mého pradědečka se nacházejí dvě pohlednice s tímto domem poslané v roce 1904, tedy jen dva roky po dokončení stavby. Byl to pro mě mimořádný zážitek, který jsem si náležitě užil!
Při jedné z časných ranních procházek jsem víceméně náhodně došel k Madison Square Garden. To mě také potěšilo, jinak bych tu obecně známou budovu ani nehledal! Stavba tohoto názvu je čtvrtá v pořadí a stojí již na třetím místě v NY. Zvenku nevypadá nijak pozoruhodně ani honosně a rovněž nestojí na žádném rozlehlém prostranství. Také její dvacetitisícová kapacita není zvenku nijak zvlášť patrná. Zkrátka vypadá jako taková běžná shromažďovací hala.
Navštívili jsme rovněž novou budovu 1WTC a vyjeli do x-tého patra, abychom shlédli New York z výšky cca čtyř set metrů. Pohledy jsou impozantní, trochu ovšem utlumené sklem obvodového pláště. Po důkladné kontrole ve vstupní hale na úrovni ulice jsme byli nadirigováni do podzemí k výtahům. Nahoře další černé nahaněčky shromáždily lidský obsah čtyř zdviží, a nepustily dál. Chvilka nechápavého překvapení. To už jsem tušil nějakou čertovinu, ke které po malé chvíli skutečně došlo. Videoprojekce s náležitým masivním ozvučením – jakási Laterna Magika, která vrcholí náhlým rozevřením promítacích ploch a tím se naskytne první pohled na část města z výšky… Pak nás dámy poháněly dál, tentokrát už konečně do panoramatické vyhlídkové části.
V případě Metropolitního muzea upozorňuje bedekr návštěvníky, kteří by ve své bláhovosti chtěli zhlédnout vše, co je zde vystaveno, aby se vzdali vší naděje. Zlatá slova! Já se soustředil jen na malou vybranou část, a po dvou a půl hodinách jsem se vypotácel ven totálně zahlcený tím, co jsem viděl a vstřebal. Hodina u impresionistů ovšem zůstane navždy zapsána zlatým písmem v mé mysli. A ještě malá poznámka k „vydřidušství imperialistů“ - vstupné je zde dobrovolné!!!
Metropolitan Museum of Art se nachází na okraji Centrálního parku. V kolika různých filmech jsem tento prostor a činnost v něm viděl…! Protože byla neděle, park byl zaplněn víkendovými návštěvníky přesně podle představ uložených v mé paměti. Dlouho jsem se jejich pozorováním ale nezdržoval a spěchal jsem k apartmánovému domu Dakota, který se nachází při západním okraji CP. Jako starý rocker jsem chtěl na vlastní oči vidět místo, kde byl spáchán smrtící útok na Johna Lennona. Před pěti lety jsem v liverpoolské části Woolton shlédl dům, kde J.L. vyrůstal. Nyní se kruh uzavřel.
Newyorské metro je ryze účelová a stavebně skromná stavba. Jeho největší předností je mělké založení – stačí seběhnout jen pár metrů pod zem a jste u kolejí – trasy jsou totiž vedeny přímo pod ulicemi. Systém funguje skvěle, čekání je minimální, kromě zastávkových souprav tam jezdí i rychlíkové, které staví jen v každé přibližně čtvrté nebo páté stanici. K předjíždění jsou ve vybraných stanicích zřízeny samostatné koleje. Osazenstvo ve vozech je přiměřeně pestré, ale že bych se tam bál, o tom nemůže být řeč. A to jsem se dokonce pozdě večer jel sám podívat na Times Square. Byl jsem předem varován, že tam vlastně nic není, že je to jen průsečík několika ulic. To je sice pravda, ale množství lidí svědčilo o tom, že toto místo má jakousi magickou přitažlivost. A i když člověk nenavštíví něco z přepestré nabídky okolních budov, stále mu zůstává k pozorování lidské mraveniště masivně osvětlené mihotavým světlem velkoplošných reklam.
Už dávno jsem nabyl přesvědčení, že nejkrásnější, eventuelně nejpozoruhodnější města světa, jsou okrášleny vodními plochami. Velkými řekami či jezery, případně mořským pobřežím. I New York je nositelem této kvality. A protože jsem chtěl vidět město také z vody, zajeli jsme bezplatným trajektem na Staten Island. To je další městská čtvrť vzdálená asi 20 minut plavby od přístaviště na okraji Downtownu. Je pozoruhodné a krásné pozorovat vzdalující se „palisádu“ věžových budov Manhattanu. A stejně tak menší skupiny výškových budov v New Yersey a Broklynu. Loď míjí v zajímavé vzdálenosti také proslulou Sochu Svobody, bez jejíhož shlédnutí by návštěva NY nebyla dokonalá. To vše znásobeno zpáteční jízdou v obráceném gardu.
Při nesnadném rozhodování co spatřit a co vynechat – resp. obětovat bylo jasné, že Brooklyn vyloučit nemůžeme. A opět, protože je člověk pod vlivem mnoha filmů, bylo jasné, že tam musíme dojít pěšky po Brooklynském mostě. Trochu nás zaskočilo, že přístup na něj je možný jen na jeho obou koncích, vzdálených několik set metrů od břehu, žádná mezilehlá schodiště se tam nevyskytují. Je to zřejmě kvůli extrémní výšce přibližně 40 m nad zemí i nad hladinou East River. Pěšákům je vyhrazena střední část, která je o patro výš než postranní vozovky pro auta. Byl sobotní podvečer a mostem se valily zástupy lidí, takže si člověk připomněl obdobný výjev z našeho Karlova mostu. Ale právě pozorování nejpestřejší lidské směsky bylo na té procházce to nejzajímavější. Snažil jsem se ze všech sil „nezírat“ - jak jsem byl varován svojí manželkou. Místo zírání jsem ale pilně a „nenápadně“ fotil, takže mám z mostu řadu zajímavých záběrů lidí i okolí.
Řada pozoruhodných budov zůstala v mé mysli nerozklíčována, neboť jsem nezjišťoval dobu jejich vzniku, autory, ani účel. Ale trvale ve mně zůstává příznivý dojem z uličních prostorů s nepravidelně kolísající, místy až pulsující výškovou hladinou. A také typické požární žebříky na uličních fasádách domů. A okrouhlé přídavné střešní nádrže na požární vodu umístěné mnohdy i ve výškách několika desítek metrů nad zemí. A spěchající nebo naopak relaxující lidé. A proudy aut, ve kterých barevně září typické žluté taxíky.
Vždycky po návratu z cest, když se pak vracím ve vzpomínkách zpátky, dělím města na ta, kde bych žít nechtěl nebo nemohl, a na ta, kde by to dozajisté možné bylo. New York je určitě ten druhý případ!
Dovětek.
Při procházkách po městě, v metru, při plavbě trajektem i jinde jsme pozorovali děti, kteří si hráli s jakýmsi rotujícím předmětem. Pak jsme narazili na pouliční stánek, kde tyto hračky prodávali. Také jsme poprvé zaregistrovali, že se této věci říká (fidget) spinner. Usoudili jsme, že to bude skvělý dárek z daleké Ameriky pro naše děti. Mému dítěti je sice už dvaatřicet let, ale takovéhle blbůstky ho vždy potěší. Investoval jsem tedy deset dolarů, a těšil se jak synovi udělám radost. Ta se doma i dostavila. Asi za týden mi volal můj cestovní parťák, že tuto hračku prodávají vietnamci v Praze za devadesát korun. Předminulý týden jsem ji viděl dokonce u Lidla za šedesát. Tak to je ta slavná globalizace v akci…!
Srpen 2017
Uvědomoval jsem si, že to bude návštěva krátká a spíše v rovině symbolické, neboť na skutečné poznávání U.S.A. bych musel mít čas v řádu měsíců. Nazval jsem tedy ten výlet pro sebe „Čuchnout si Ameriky“ a to se také stalo. Tu cestu jsem vykonal s kamarádem, se kterým jsem byl dvakrát v Anglii. Sám bych do toho nešel. „Historická návštěva“ měla dvě části – město New York a venkov ve státě NY. Obojí bylo skvělé a dohromady se vše ještě znásobilo. Moje poznatky jsou pro někoho možná banální a pro znalce Spojených Států zřejmě nikoli objevné, ale je to mé vidění a moje osobní zkušenost, která má význam především zase pro mě.
Celý život jsem prožil v Praze. Z našeho středoevropského hlediska se jedná o velkoměsto a skutečnou metropoli. New York je samozřejmě jiná velikostní kategorie. Srovnávat s Evropou je ošemetné – nicméně řada věcí je shodná, byť v jiném rozměru i v odlišných proporcích. Přesto se nejednalo o kulturní šok, jaký bych zcela jistě zažil například v největších městech Asie – kde jsem ovšem také nikdy nebyl, neboť mě nepřitahují. Neprochodil jsem všechny části města, pohyboval jsem se převážně jen po Manhattanu, který v podstatě představuje to, co v evropských městech historické jádro města. Výškové budovy – mrakodrapy – jsou bezesporu impozantní, převážná většina území je ale zastavěna nízkopodlažní zástavbou, takže si tam člověk připadá jako v docela „běžném městě“. V tomto ohledu je Manhattan dokonce příjemný až přívětivý. Orientace v prostoru je snadná díky číslování ulic a tříd – je to vítězství racionality, která se ukazuje jako zcela nadčasová.
Poloostrov je jednoznačně vymezen a ohraničen nábřežími dvou řek Hudson River a East River, i když v druhém případě se vlastně nejedná o řeku, ale o úzký průliv. To typické, které jsem znal z mnoha fotografií a filmů, totiž velké skupiny skutečně výškových budov, mě k mému překvapení nešokovalo. Prostě to jsou „jen“ velmi velmi vysoké stavby… Ten nejznámější až nejprofláknutější pohled se naskytne návštěvníkovi, z druhé strany East River, z nábřeží Brooklynu. Je to drůza mrakodrapů na dolním konci Manhattanu – Downtown. Pro NY představuje přibližně totéž co v evropských středověkých městech historické jádro – s věžemi kostelů a hradeb. Druhá výšková část Midtown začíná přibližně o pět kilometrů severněji a končí společně se začátkem Centrálního parku. Všechno se to dá ujít i pěšky, pokud má návštěvník dost času, dobré boty a patřičnou výdrž.
Při krátké návštěvě není pochopitelně možné ve větší míře zaznamenat a studovat jednotlivé stavby, ale celkový pohled má také svoje výhody. Člověk vnímá v první řadě prostorové a proporční souvislosti, přitom někdy současně i charakteristická tvarosloví různých slohů ovšem bez encyklopedických znalostí a dat. Takže mě zkrátka připadal Manhattan jako docela normální město, kde se chodí po chodnících lemovaných dosti často stromořadími, šířka ulic je rozhodně v lidských dimenzích, městské parky vzorně upravené, čistota veřejného prostoru příkladná. Nevím, jak jsem si mohl myslet, že narazím na velkoměstskou špínu a chudobu. Ta se možná nachází v některých okrajových částech města.
Několik konkrétních staveb ale zmínit musím. Hned při jízdě taxíkem z letiště do hotelu v místní části Chelsea jsme popojížděli ve štrůdlu žlutých vozů přímo pod věží Empire State Building. K mému překvapení – měl jsem si to samozřejmě předem vygooglit – se kdysi nejvyšší stavba světa nachází na jednom běžném uličním nároží. Nemá žádné předpolí, park ani jiné prostranství. Zvláštní věc, to i náš podstatně nižší pražský hotel Internacional, který je postaven v obdobném duchu, má před sebou náměstí.
První skutečný postavený newyorský mrakodrap Flatiron Building leží sice také na souběhu ulic, ale má před sebou Madison Square Park. Mám tuto budovu v povědomí od nejútlejšího dětství, neboť v rodinném albu mého pradědečka se nacházejí dvě pohlednice s tímto domem poslané v roce 1904, tedy jen dva roky po dokončení stavby. Byl to pro mě mimořádný zážitek, který jsem si náležitě užil!
Při jedné z časných ranních procházek jsem víceméně náhodně došel k Madison Square Garden. To mě také potěšilo, jinak bych tu obecně známou budovu ani nehledal! Stavba tohoto názvu je čtvrtá v pořadí a stojí již na třetím místě v NY. Zvenku nevypadá nijak pozoruhodně ani honosně a rovněž nestojí na žádném rozlehlém prostranství. Také její dvacetitisícová kapacita není zvenku nijak zvlášť patrná. Zkrátka vypadá jako taková běžná shromažďovací hala.
Navštívili jsme rovněž novou budovu 1WTC a vyjeli do x-tého patra, abychom shlédli New York z výšky cca čtyř set metrů. Pohledy jsou impozantní, trochu ovšem utlumené sklem obvodového pláště. Po důkladné kontrole ve vstupní hale na úrovni ulice jsme byli nadirigováni do podzemí k výtahům. Nahoře další černé nahaněčky shromáždily lidský obsah čtyř zdviží, a nepustily dál. Chvilka nechápavého překvapení. To už jsem tušil nějakou čertovinu, ke které po malé chvíli skutečně došlo. Videoprojekce s náležitým masivním ozvučením – jakási Laterna Magika, která vrcholí náhlým rozevřením promítacích ploch a tím se naskytne první pohled na část města z výšky… Pak nás dámy poháněly dál, tentokrát už konečně do panoramatické vyhlídkové části.
V případě Metropolitního muzea upozorňuje bedekr návštěvníky, kteří by ve své bláhovosti chtěli zhlédnout vše, co je zde vystaveno, aby se vzdali vší naděje. Zlatá slova! Já se soustředil jen na malou vybranou část, a po dvou a půl hodinách jsem se vypotácel ven totálně zahlcený tím, co jsem viděl a vstřebal. Hodina u impresionistů ovšem zůstane navždy zapsána zlatým písmem v mé mysli. A ještě malá poznámka k „vydřidušství imperialistů“ - vstupné je zde dobrovolné!!!
Metropolitan Museum of Art se nachází na okraji Centrálního parku. V kolika různých filmech jsem tento prostor a činnost v něm viděl…! Protože byla neděle, park byl zaplněn víkendovými návštěvníky přesně podle představ uložených v mé paměti. Dlouho jsem se jejich pozorováním ale nezdržoval a spěchal jsem k apartmánovému domu Dakota, který se nachází při západním okraji CP. Jako starý rocker jsem chtěl na vlastní oči vidět místo, kde byl spáchán smrtící útok na Johna Lennona. Před pěti lety jsem v liverpoolské části Woolton shlédl dům, kde J.L. vyrůstal. Nyní se kruh uzavřel.
Newyorské metro je ryze účelová a stavebně skromná stavba. Jeho největší předností je mělké založení – stačí seběhnout jen pár metrů pod zem a jste u kolejí – trasy jsou totiž vedeny přímo pod ulicemi. Systém funguje skvěle, čekání je minimální, kromě zastávkových souprav tam jezdí i rychlíkové, které staví jen v každé přibližně čtvrté nebo páté stanici. K předjíždění jsou ve vybraných stanicích zřízeny samostatné koleje. Osazenstvo ve vozech je přiměřeně pestré, ale že bych se tam bál, o tom nemůže být řeč. A to jsem se dokonce pozdě večer jel sám podívat na Times Square. Byl jsem předem varován, že tam vlastně nic není, že je to jen průsečík několika ulic. To je sice pravda, ale množství lidí svědčilo o tom, že toto místo má jakousi magickou přitažlivost. A i když člověk nenavštíví něco z přepestré nabídky okolních budov, stále mu zůstává k pozorování lidské mraveniště masivně osvětlené mihotavým světlem velkoplošných reklam.
Už dávno jsem nabyl přesvědčení, že nejkrásnější, eventuelně nejpozoruhodnější města světa, jsou okrášleny vodními plochami. Velkými řekami či jezery, případně mořským pobřežím. I New York je nositelem této kvality. A protože jsem chtěl vidět město také z vody, zajeli jsme bezplatným trajektem na Staten Island. To je další městská čtvrť vzdálená asi 20 minut plavby od přístaviště na okraji Downtownu. Je pozoruhodné a krásné pozorovat vzdalující se „palisádu“ věžových budov Manhattanu. A stejně tak menší skupiny výškových budov v New Yersey a Broklynu. Loď míjí v zajímavé vzdálenosti také proslulou Sochu Svobody, bez jejíhož shlédnutí by návštěva NY nebyla dokonalá. To vše znásobeno zpáteční jízdou v obráceném gardu.
Při nesnadném rozhodování co spatřit a co vynechat – resp. obětovat bylo jasné, že Brooklyn vyloučit nemůžeme. A opět, protože je člověk pod vlivem mnoha filmů, bylo jasné, že tam musíme dojít pěšky po Brooklynském mostě. Trochu nás zaskočilo, že přístup na něj je možný jen na jeho obou koncích, vzdálených několik set metrů od břehu, žádná mezilehlá schodiště se tam nevyskytují. Je to zřejmě kvůli extrémní výšce přibližně 40 m nad zemí i nad hladinou East River. Pěšákům je vyhrazena střední část, která je o patro výš než postranní vozovky pro auta. Byl sobotní podvečer a mostem se valily zástupy lidí, takže si člověk připomněl obdobný výjev z našeho Karlova mostu. Ale právě pozorování nejpestřejší lidské směsky bylo na té procházce to nejzajímavější. Snažil jsem se ze všech sil „nezírat“ - jak jsem byl varován svojí manželkou. Místo zírání jsem ale pilně a „nenápadně“ fotil, takže mám z mostu řadu zajímavých záběrů lidí i okolí.
Řada pozoruhodných budov zůstala v mé mysli nerozklíčována, neboť jsem nezjišťoval dobu jejich vzniku, autory, ani účel. Ale trvale ve mně zůstává příznivý dojem z uličních prostorů s nepravidelně kolísající, místy až pulsující výškovou hladinou. A také typické požární žebříky na uličních fasádách domů. A okrouhlé přídavné střešní nádrže na požární vodu umístěné mnohdy i ve výškách několika desítek metrů nad zemí. A spěchající nebo naopak relaxující lidé. A proudy aut, ve kterých barevně září typické žluté taxíky.
Vždycky po návratu z cest, když se pak vracím ve vzpomínkách zpátky, dělím města na ta, kde bych žít nechtěl nebo nemohl, a na ta, kde by to dozajisté možné bylo. New York je určitě ten druhý případ!
Dovětek.
Při procházkách po městě, v metru, při plavbě trajektem i jinde jsme pozorovali děti, kteří si hráli s jakýmsi rotujícím předmětem. Pak jsme narazili na pouliční stánek, kde tyto hračky prodávali. Také jsme poprvé zaregistrovali, že se této věci říká (fidget) spinner. Usoudili jsme, že to bude skvělý dárek z daleké Ameriky pro naše děti. Mému dítěti je sice už dvaatřicet let, ale takovéhle blbůstky ho vždy potěší. Investoval jsem tedy deset dolarů, a těšil se jak synovi udělám radost. Ta se doma i dostavila. Asi za týden mi volal můj cestovní parťák, že tuto hračku prodávají vietnamci v Praze za devadesát korun. Předminulý týden jsem ji viděl dokonce u Lidla za šedesát. Tak to je ta slavná globalizace v akci…!
Srpen 2017