Něco z Ameriky - Tentokrát doopravdy 2
Pobyt a zážitky v New Yorku mě plně uspokojily. Před námi byla ale další výzva – americký venkov. Jeho návštěva úzce souvisí s faktem, že tam od roku 1991 žije jeden z mých nejbližších přátel z pražských studií. Není nad to, poznávat cizí kraje společně s „domorodcem“!
Ráno čtvrtého dne jsme se tedy dostavili na hlavní newyorský autobusový terminál, neboť jsem si vysnil, že na venkov pojedeme se společností Greyhound. Vozidla této firmy s charakteristickým vyobrazením pádícího chrta patří k dalším ikonickým poznatkům, které jsem načerpal při sledování amerických filmů. Vyjeli jsme z deštivého města a po několika hodinách jízdy převážně kopcovitou a zalesněnou krajinou jsme dojeli do Binghamtonu, kam pro nás měl přijet můj kamarád.
Binghamton je zhruba padesátitisícové město, které není nijak zvlášť pozoruhodné ale to mě právě lákalo nejvíce! Zatoužil jsem totiž vidět tu nejobyčejnější americkou realitu. Protože právě probíhal Memorial Day, byl střed města vyzdoben americkými vlajkami a před budovou místního okresního úřadu se chystala jakási vojenská slavnost. Obyvatelstvo, okrášlené národními symboly, bylo shromážděné na hlavní ulici a zjevně očekávalo příjezd nějaké delegace…
My jsme naopak očekávali příjezd našeho amerického přítele, protože kdyby nedorazil, byla by to vážná komplikace našich plánů. Dorazil! Podřídili jsme se jeho vůli a po krátké jízdě jsme již vystupovali v maličkém, a na Ameriku zvláště malebném městečku Owego. To se rozkládá na břehu řeky Susquehanna a já jsem hned na začátku s překvapením konstatoval, že skupina domů nad řekou připomíná Itálii! Ale i další stavby, z větší části z režného cihlového zdiva mě okouzlily. Také zde slavili Memorial Day, ovšem bylo zjevně po obřadu, protože kolem místního památníku bylo liduprázdno a věnce u pylonů, připomínající oběti všech významných válečných konfliktů, byly už pokladeny.
Následně jsme navštívili „Robert H. Treman State Park“ – soustavu vodopádů na Enfield Creek. Sice to není žádná Niagara, ale ostré zářezy ve skalách, kterými se řítí vody nevelké říčky, je nádherné místo, veskrze romantické. Jen s párem dalších návštěvníků, žádné turistické atrakce – o „turistickém průmyslu“ nemluvě!
Pak jsme se ještě prošli areálem Cornellovy univerzity v nedaleké Ithace. Tento vzdělávací ústav je jedním z osmi nejprestižnějších univerzit na severovýchodě U.S.A. Budovy jsou roztroušeny po mírném parkově upraveném návrší, vše ve staroanglickém stylu. Tradice, jak má být!
Příroda v severní části státu New York je velmi pěkná, členitá, s rozsáhlými lesnatými porosty, a tak se ani nedivím svému příteli, že se po dvou desetiletích vystěhoval z města Syracuse do volné krajiny – zhruba 15 km za město. Jeho „latifundie“ jsou impozantní, staročeský sedlák by řekl, že má lán! Část pozemku tvoří lesnatý porost s močálem, další kus je pole, který pronajímá místním zemědělcům. Také má svůj vlastní soukromý rybníček. Obejít celé území představuje docela vydatnou procházku.
V následujících dnech jsme navštívili další přírodní i městské zajímavosti. Clark Reservation s ledovcovým jezerem a Chittenango Falls State Park. Tamní vodopád je skutečně monumentální, krajinný rámec kolem dokonalý. Jediné, co snad chybělo, bylo přepadení místními Indiány na válečné stezce. Aby nám to nebylo líto, kamarád s námi alespoň projel místní indiánskou „vesnici“, abychom viděli, jak žijí původní američtí obyvatelé – no, cikánské osady například na Slovensku jsou nesrovnatelně horší...!
Syracuse odpovídá počtem obyvatel naší Plzni, ale tím veškerá podobnost končí, neboť skutečné jádro města je o poznání skromnější. Jeho středem vedl kdysi Erijský kanál, důležitá vodní dopravní cesta, která sice ještě existuje, ale v této části byl již před lety zrušen a zasypán. V Syracuse po něm zůstalo jen místní muzeum dokumentující historii tohoto mimořádného díla. Nejvýznamnější budovy města jsou sice výstavné, ale dnes představují již jen odlesk bývalé prosperity a slávy.
Navštívili jsme také Fort Stanwix ve městě Rome. Tato pevnost sehrála v 18. století důležitou roli při válkách mezi indiány a novými osadníky. Zemní valy s nárožními bastiony jsou zpevněny mohutnými dřevěnými palisádami a obklady. Vnitřek areálu je také celodřevěný – ovšem dimenze těch klád jsou zcela mimořádné – takové stromy u nás už dávno nerostou. Muzeální expozice dokumentující život vojáků připomíná naše skanzeny lidové architektury.
Druhou pevnost ve městě Oswego jsme mohli obejít jenom zvenku, neboť u vstupní brány probíhaly nějaké stavební úpravy, a bdělý stavbyvedoucí byl absolutně neoblomný. Nepomohla ani argumentace dalekou Evropou. Mě to ale moc nevadilo, protože stavba se nachází přímo na břehu jezera Ontario, které jsem si vysnil navštívit. Popojeli jsme pak ještě kousek dál do místa zvaného Mexico Point, kde jsem se dokonce trochu pobrodil v průzračně čisté vodě. Někde v dáli jsem tušil blízkou Kanadu. Hladina byla úplně klidná a azurově modré nebe v té chvíli vytvořilo dokonalý rámec. Tohle se nám skutečně vydařilo!
Také jsem byl plně uspokojen stovkami kilometrů jízdy po amerických silnicích a zejména průjezdy těmi nejmenšími sídly. Přesně, jak to známe z filmů. Městečka vystavěná převážně z dřevěných domů, zadrátovaná elektrickým vedením – podélně i příčně. Sloupy elektrického vedení jsou vesměs dřevěné, dokonce i u některých tras vysokého napětí! A semafory na křižovatkách nejsou umístěny po stranách komunikace na sloupech, ale jsou zavěšeny na lanech přímo nad křižovatkou.
Navštívili jsme rovněž několik typických místních restaurací. Zážitky z nich mě uspokojily stejně jako před tím například Socha Svobody v New Yorku. MUSEL jsem si dát, mimo jiné, pravé americké chilli, a vzpomenout při té příležitosti na nezapomenutelného poručíka Columba…
Ještě mám potřebu napsat něco k cestě a dopravě – najmě letecké. Bez její existence bych svůj výlet jistě neuskutečnil. Nelétám často, a proto má pro mě každý let punc něčeho výjimečného. Samozřejmě, že jsme museli v dostatečném předstihu přes webové stránky ministerstva zahraničí absolvovat proces zvaný ESTA, aby nás do U.S.A. vůbec pustili. Vyplňování obsáhlého dotazníku mě připomnělo obdobnou činnost za doby bolševických kádrování. Tak podrobné otázky jsem opravdu nečekal. To ovšem zdaleka nebylo vše, neboť ještě v odletové hale v Praze, na samém začátku odbavení, jsem musel podstoupit pohovor s pracovníkem Delta Air Lines. Můj spolucestující mě ještě před tím pohotově umravnil doporučením, ať si nechám od cesty své (zřejmě obvyklé?) srandičky. Přidělený mladík mi šel svými otázkami až pod kůži. Například - když jsem sdělil, že vezu americkému příteli dva vlastnoručně namalované obrázky, pohotově přešaltoval do sféry umění se zřejmým záměrem prozkoušet mě i v této oblasti. Shodli jsme se v obdivu k dílu Williama Turnera...
Sedět devět hodin v letadle není moc zábavné. Musí se vydržet těch prvních pět a pak už se to krátí nějak rychleji. Let byl klidný a bezproblémový, pozdě odpoledne místního času jsme přistáli na letišti JFK. Perlustrace na americké půdě byla důkladná, ale očekávaná, a tudíž snesitelná. Neměl jsem pocit, že jsem omezován ve svých lidských právech, i když jsem musel poskytnout otisky všech prstů – tedy, na nohou samozřejmě ne! Ale hned jsem si připomněl protesty amerických levičáků, kteří na jedné straně uznávají důkladnou kontrolu návštěvníků na letištích a současně jim nevadí prostupná hranice z Mexika. Ona jim možná ve skutečnosti i vadí, ale ten klacek na bití psa je škoda nepoužít – tedy, podle jejich mínění.
Takže za půlhodinku po přistání jsme byli u východu z letištního terminálu. Zde nám nabídl odvoz na Manhattan jakýsi velmi slušně oděný černý chlapík. Nechali jsme se vléci k jeho autu, kde došlo k menší kolizi. Kamarád z něj vyrazil cenu za přepravu, která se později ukázala jako více než dvojnásobná. Ten člověk nás navíc měl za blby, neboť tvrdil, že řada žlutých taxíků, parkujících opodál, do vnitřního města nejezdí. To nám stačilo k pochopení situace, takže jsme již za pár minut seděli ve žluté toyotě řízené černouškem sice jen ve svetru, ale zato s přijatelnou cenou svítící na palubní desce.
Chlapec si tu jízdu zjevně užíval a my taky. Bylo to velmi svižné a byl to větší zážitek, než let Boeingem 767 přes oceán. Za malou chvíli se za horizontem vyloupla palisáda newyorských mrakodrapů, která rychle rostla. Za půl hodinky nás mládenec vyklopil přímo před hotelem, na rohu 8 Av. a 22 St. Mohli jsme sice z letiště cestovat levněji, ale ten zážitek rozhodně stál za vynaložené peníze.
Druhý let jsme absolvovali při návratu z venkova na trase Syracuse – New York podstatně menším letadlem od firmy Bombardier. Shodli jsme se, že místo pětihodinové jízdy autobusem ušetříme nějaký čas. To se bohužel ukázalo jako námi nezaviněný omyl, neboť letadlo bylo více než dvě hodiny zpožděné. Bylo mi líto zmařeného času, ale zároveň jsem uznával, že tato malá komplikace mi nemůže pokazit plejádu nádherných zážitků z uplynulého týdne. Samotný pobyt ve vzduchu ovšem trval pouhých 50 minut a my jsme přece jen vyšetřili ještě nějaký čas na rozloučení s New Yorkem. A protože jsme už byli zasyceni množstvím a intenzitou cestovních zážitků, dojeli jsme jen do Brooklynu a strávili zbylé hodiny na nábřeží, užívaje si pohledy přes vodu na manhattanský Downtown.
Zpáteční let byl také bezproblémový. Letěli jsme ovšem do tmy. Mě to celkem nevadilo, i když jsem v letadle zdříml jen maličko. Ale ten proslulý JET LEG se následně přece jen dostavil a trvalo několik dnů, než jsem se dostal zpět do normálního časového režimu. Co je proti tomu posun o hodinu v případě změny letního a zimního času – a nadělá se s tím každoročně takových cirátů...!
Srpen 2017
Ráno čtvrtého dne jsme se tedy dostavili na hlavní newyorský autobusový terminál, neboť jsem si vysnil, že na venkov pojedeme se společností Greyhound. Vozidla této firmy s charakteristickým vyobrazením pádícího chrta patří k dalším ikonickým poznatkům, které jsem načerpal při sledování amerických filmů. Vyjeli jsme z deštivého města a po několika hodinách jízdy převážně kopcovitou a zalesněnou krajinou jsme dojeli do Binghamtonu, kam pro nás měl přijet můj kamarád.
Binghamton je zhruba padesátitisícové město, které není nijak zvlášť pozoruhodné ale to mě právě lákalo nejvíce! Zatoužil jsem totiž vidět tu nejobyčejnější americkou realitu. Protože právě probíhal Memorial Day, byl střed města vyzdoben americkými vlajkami a před budovou místního okresního úřadu se chystala jakási vojenská slavnost. Obyvatelstvo, okrášlené národními symboly, bylo shromážděné na hlavní ulici a zjevně očekávalo příjezd nějaké delegace…
My jsme naopak očekávali příjezd našeho amerického přítele, protože kdyby nedorazil, byla by to vážná komplikace našich plánů. Dorazil! Podřídili jsme se jeho vůli a po krátké jízdě jsme již vystupovali v maličkém, a na Ameriku zvláště malebném městečku Owego. To se rozkládá na břehu řeky Susquehanna a já jsem hned na začátku s překvapením konstatoval, že skupina domů nad řekou připomíná Itálii! Ale i další stavby, z větší části z režného cihlového zdiva mě okouzlily. Také zde slavili Memorial Day, ovšem bylo zjevně po obřadu, protože kolem místního památníku bylo liduprázdno a věnce u pylonů, připomínající oběti všech významných válečných konfliktů, byly už pokladeny.
Následně jsme navštívili „Robert H. Treman State Park“ – soustavu vodopádů na Enfield Creek. Sice to není žádná Niagara, ale ostré zářezy ve skalách, kterými se řítí vody nevelké říčky, je nádherné místo, veskrze romantické. Jen s párem dalších návštěvníků, žádné turistické atrakce – o „turistickém průmyslu“ nemluvě!
Pak jsme se ještě prošli areálem Cornellovy univerzity v nedaleké Ithace. Tento vzdělávací ústav je jedním z osmi nejprestižnějších univerzit na severovýchodě U.S.A. Budovy jsou roztroušeny po mírném parkově upraveném návrší, vše ve staroanglickém stylu. Tradice, jak má být!
Příroda v severní části státu New York je velmi pěkná, členitá, s rozsáhlými lesnatými porosty, a tak se ani nedivím svému příteli, že se po dvou desetiletích vystěhoval z města Syracuse do volné krajiny – zhruba 15 km za město. Jeho „latifundie“ jsou impozantní, staročeský sedlák by řekl, že má lán! Část pozemku tvoří lesnatý porost s močálem, další kus je pole, který pronajímá místním zemědělcům. Také má svůj vlastní soukromý rybníček. Obejít celé území představuje docela vydatnou procházku.
V následujících dnech jsme navštívili další přírodní i městské zajímavosti. Clark Reservation s ledovcovým jezerem a Chittenango Falls State Park. Tamní vodopád je skutečně monumentální, krajinný rámec kolem dokonalý. Jediné, co snad chybělo, bylo přepadení místními Indiány na válečné stezce. Aby nám to nebylo líto, kamarád s námi alespoň projel místní indiánskou „vesnici“, abychom viděli, jak žijí původní američtí obyvatelé – no, cikánské osady například na Slovensku jsou nesrovnatelně horší...!
Syracuse odpovídá počtem obyvatel naší Plzni, ale tím veškerá podobnost končí, neboť skutečné jádro města je o poznání skromnější. Jeho středem vedl kdysi Erijský kanál, důležitá vodní dopravní cesta, která sice ještě existuje, ale v této části byl již před lety zrušen a zasypán. V Syracuse po něm zůstalo jen místní muzeum dokumentující historii tohoto mimořádného díla. Nejvýznamnější budovy města jsou sice výstavné, ale dnes představují již jen odlesk bývalé prosperity a slávy.
Navštívili jsme také Fort Stanwix ve městě Rome. Tato pevnost sehrála v 18. století důležitou roli při válkách mezi indiány a novými osadníky. Zemní valy s nárožními bastiony jsou zpevněny mohutnými dřevěnými palisádami a obklady. Vnitřek areálu je také celodřevěný – ovšem dimenze těch klád jsou zcela mimořádné – takové stromy u nás už dávno nerostou. Muzeální expozice dokumentující život vojáků připomíná naše skanzeny lidové architektury.
Druhou pevnost ve městě Oswego jsme mohli obejít jenom zvenku, neboť u vstupní brány probíhaly nějaké stavební úpravy, a bdělý stavbyvedoucí byl absolutně neoblomný. Nepomohla ani argumentace dalekou Evropou. Mě to ale moc nevadilo, protože stavba se nachází přímo na břehu jezera Ontario, které jsem si vysnil navštívit. Popojeli jsme pak ještě kousek dál do místa zvaného Mexico Point, kde jsem se dokonce trochu pobrodil v průzračně čisté vodě. Někde v dáli jsem tušil blízkou Kanadu. Hladina byla úplně klidná a azurově modré nebe v té chvíli vytvořilo dokonalý rámec. Tohle se nám skutečně vydařilo!
Také jsem byl plně uspokojen stovkami kilometrů jízdy po amerických silnicích a zejména průjezdy těmi nejmenšími sídly. Přesně, jak to známe z filmů. Městečka vystavěná převážně z dřevěných domů, zadrátovaná elektrickým vedením – podélně i příčně. Sloupy elektrického vedení jsou vesměs dřevěné, dokonce i u některých tras vysokého napětí! A semafory na křižovatkách nejsou umístěny po stranách komunikace na sloupech, ale jsou zavěšeny na lanech přímo nad křižovatkou.
Navštívili jsme rovněž několik typických místních restaurací. Zážitky z nich mě uspokojily stejně jako před tím například Socha Svobody v New Yorku. MUSEL jsem si dát, mimo jiné, pravé americké chilli, a vzpomenout při té příležitosti na nezapomenutelného poručíka Columba…
Ještě mám potřebu napsat něco k cestě a dopravě – najmě letecké. Bez její existence bych svůj výlet jistě neuskutečnil. Nelétám často, a proto má pro mě každý let punc něčeho výjimečného. Samozřejmě, že jsme museli v dostatečném předstihu přes webové stránky ministerstva zahraničí absolvovat proces zvaný ESTA, aby nás do U.S.A. vůbec pustili. Vyplňování obsáhlého dotazníku mě připomnělo obdobnou činnost za doby bolševických kádrování. Tak podrobné otázky jsem opravdu nečekal. To ovšem zdaleka nebylo vše, neboť ještě v odletové hale v Praze, na samém začátku odbavení, jsem musel podstoupit pohovor s pracovníkem Delta Air Lines. Můj spolucestující mě ještě před tím pohotově umravnil doporučením, ať si nechám od cesty své (zřejmě obvyklé?) srandičky. Přidělený mladík mi šel svými otázkami až pod kůži. Například - když jsem sdělil, že vezu americkému příteli dva vlastnoručně namalované obrázky, pohotově přešaltoval do sféry umění se zřejmým záměrem prozkoušet mě i v této oblasti. Shodli jsme se v obdivu k dílu Williama Turnera...
Sedět devět hodin v letadle není moc zábavné. Musí se vydržet těch prvních pět a pak už se to krátí nějak rychleji. Let byl klidný a bezproblémový, pozdě odpoledne místního času jsme přistáli na letišti JFK. Perlustrace na americké půdě byla důkladná, ale očekávaná, a tudíž snesitelná. Neměl jsem pocit, že jsem omezován ve svých lidských právech, i když jsem musel poskytnout otisky všech prstů – tedy, na nohou samozřejmě ne! Ale hned jsem si připomněl protesty amerických levičáků, kteří na jedné straně uznávají důkladnou kontrolu návštěvníků na letištích a současně jim nevadí prostupná hranice z Mexika. Ona jim možná ve skutečnosti i vadí, ale ten klacek na bití psa je škoda nepoužít – tedy, podle jejich mínění.
Takže za půlhodinku po přistání jsme byli u východu z letištního terminálu. Zde nám nabídl odvoz na Manhattan jakýsi velmi slušně oděný černý chlapík. Nechali jsme se vléci k jeho autu, kde došlo k menší kolizi. Kamarád z něj vyrazil cenu za přepravu, která se později ukázala jako více než dvojnásobná. Ten člověk nás navíc měl za blby, neboť tvrdil, že řada žlutých taxíků, parkujících opodál, do vnitřního města nejezdí. To nám stačilo k pochopení situace, takže jsme již za pár minut seděli ve žluté toyotě řízené černouškem sice jen ve svetru, ale zato s přijatelnou cenou svítící na palubní desce.
Chlapec si tu jízdu zjevně užíval a my taky. Bylo to velmi svižné a byl to větší zážitek, než let Boeingem 767 přes oceán. Za malou chvíli se za horizontem vyloupla palisáda newyorských mrakodrapů, která rychle rostla. Za půl hodinky nás mládenec vyklopil přímo před hotelem, na rohu 8 Av. a 22 St. Mohli jsme sice z letiště cestovat levněji, ale ten zážitek rozhodně stál za vynaložené peníze.
Druhý let jsme absolvovali při návratu z venkova na trase Syracuse – New York podstatně menším letadlem od firmy Bombardier. Shodli jsme se, že místo pětihodinové jízdy autobusem ušetříme nějaký čas. To se bohužel ukázalo jako námi nezaviněný omyl, neboť letadlo bylo více než dvě hodiny zpožděné. Bylo mi líto zmařeného času, ale zároveň jsem uznával, že tato malá komplikace mi nemůže pokazit plejádu nádherných zážitků z uplynulého týdne. Samotný pobyt ve vzduchu ovšem trval pouhých 50 minut a my jsme přece jen vyšetřili ještě nějaký čas na rozloučení s New Yorkem. A protože jsme už byli zasyceni množstvím a intenzitou cestovních zážitků, dojeli jsme jen do Brooklynu a strávili zbylé hodiny na nábřeží, užívaje si pohledy přes vodu na manhattanský Downtown.
Zpáteční let byl také bezproblémový. Letěli jsme ovšem do tmy. Mě to celkem nevadilo, i když jsem v letadle zdříml jen maličko. Ale ten proslulý JET LEG se následně přece jen dostavil a trvalo několik dnů, než jsem se dostal zpět do normálního časového režimu. Co je proti tomu posun o hodinu v případě změny letního a zimního času – a nadělá se s tím každoročně takových cirátů...!
Srpen 2017