O kreativitě
Dostal se mi včera do ruky architektonický návrh Provozní budovy ČSD v Plzni. Dominuje mu plochá fasáda, členěná jen pravidelně rozmístěnými čtvercovými okny – něco jako boční strana Veletržního paláce v Praze. Trochu mě to zaskočilo. Co je na tom tak divného? No, přece to, že je to můj vlastní návrh z roku 1986! Vytvořil jsem ho v rámci rozsáhlejší akce, jako pracovník státního projektového ústavu. Tehdy jsem byl se svým záměrem spokojen, byl jsem „mladý a nadějný“ – dnes by mi to rozhodně nestačilo! Byla to ovšem naštěstí jen nerealizovaná studie.
Jak tak chodím a jezdím napříč republikou, s nelibostí sleduji, kam v poslední době dospěla tzv. moderní architektura. Je to jako nevyhlášená soutěž o to, kdo navrhne nezajímavější fasádu! Heslem dne se stala plochost, nevýraznost, nebarevnost. Nerozumím faktu, jak někoho může takováto „tvorba“ uspokojovat. A nemohu pochopit investory, že si neprosadí kreativnější řešení – buďto jim je jedno, co jejich dům vyzařuje, nebo se nechali ohloupit řečmi o modernosti. Obojí je špatně. Právě Ti, kteří architekty zaměstnávají, by měli usilovat o co nejkreativnější řešení.
Samozřejmě, dobře vím ze své praxe, že vše úzce souvisí s náklady – pořizovacími a provozními. V obou těchto bodech ovšem současná architektonická řešení selhávají. A jako negativní bonus navíc přidávají krátkou životnost své existence. Je totiž jisté, že použité materiály nemohou vydržet v časovém horizontu více generací – z hlediska funkčního, ani morálního. Jasně, vím jak se takový problém řeší. Pokud nedojde rovnou k odstranění stavby, odstrojí se budova až na holou nosnou konstrukci. Na ní se pak navěsí nová fasáda, vybudují se komplet nové instalace a technická zařízení, plus interiér. Nejsem rozpočtář, a nechce se mi pátrat po přesném čísle, ale odhaduji, že odstrojení stavby, a její následná přestavba bude stát zřejmě osmdesát procent pořizovací ceny nového domu. A to se v periodě dlouhé cca dvacet let může opakovat. Kromě neskutečného mrhání materiálem a energiemi, se jedná také o pohrdání tvůrčím úsilím předchozích autorů a budovatelů stavby.
A ještě zpět k energetické náročnosti. Jezdím pravidelně do Holešovic okolo „Lighthouse“ na předmostí Libeňského mostu. Odpustím si ironickou poznámku na pojmenování té stavby – jsme přece světoví… Pozoruji ovšem, co budova vyzařuje navenek i dovnitř. Skrze plně prosklenou fasádu vidím, kromě kancelářského nábytku, také různé jiné předměty - bedny, krabice a další haraburdí, které jaksi není kam schovat. Možná si je tam dokonce zaměstnanci sami nainstalovali, aby na ně zvenku nebylo tak vidět! Pokud je slunečno, naskýtá se pak pohled na zatažené žaluzie, prakticky na celé fasádě. Jednoduchá otázka zní: komu nebo čemu slouží to masivní celoplošné prosklení? Obávám se, že jen egu autorů. A proč je ta budova zcela bezdůvodně tak vysoká? Stejná odpověď. Ekonomičtější řešení – ohledně hmot a proporcí, vnitřních dispozic, i konstrukce a materiálů, by na tomto míst realizovat šlo.
Ostatně – často se odvoláváme na kvalitu architektonické tvorby za První republiky, v té době se stavělo hospodárně, a přesto nápaditě. Samozřejmě, jsme skoro už o sto let dále, ale to skutečně nedokážeme navrhnout něco svébytného? Doopravdy musíme jenom kopírovat tisíckrát aplikované a myšlenkově vyprázdněné koncepty, navíc importované?! Při tom ohromném množství architektů, které každoročně vyprodukují naše vysoké školy, je to dosti ubohá vizitka. Anebo jsme už docela rezignovali na diktát investorů a jejich spřízněných dodavatelů? I to je možné. A jak se říká – „peníze nesmrdí“, a „žít se musí“. Netěší mě ten neveselý výsledek svobodných poměrů, čtvrt století po převratu.
A ještě zpět k té úvodní „Provozní budově“. Byla to tehdy velkolepá urbanisticko - architektonická úloha, které jsem věnoval skoro dva roky svého profesního života. Nedělal jsem si iluze, že bude vybudován celý rozsáhlý areál, ale věřil jsem realizaci nějaké menší části. Nestalo se ani to. Takže jsem včera použil své kreativní návrhy jako podložku při lepení linolea. Vskutku – důstojné završení mých někdejších nadějí a ideálů!
Březen 2016
Jak tak chodím a jezdím napříč republikou, s nelibostí sleduji, kam v poslední době dospěla tzv. moderní architektura. Je to jako nevyhlášená soutěž o to, kdo navrhne nezajímavější fasádu! Heslem dne se stala plochost, nevýraznost, nebarevnost. Nerozumím faktu, jak někoho může takováto „tvorba“ uspokojovat. A nemohu pochopit investory, že si neprosadí kreativnější řešení – buďto jim je jedno, co jejich dům vyzařuje, nebo se nechali ohloupit řečmi o modernosti. Obojí je špatně. Právě Ti, kteří architekty zaměstnávají, by měli usilovat o co nejkreativnější řešení.
Samozřejmě, dobře vím ze své praxe, že vše úzce souvisí s náklady – pořizovacími a provozními. V obou těchto bodech ovšem současná architektonická řešení selhávají. A jako negativní bonus navíc přidávají krátkou životnost své existence. Je totiž jisté, že použité materiály nemohou vydržet v časovém horizontu více generací – z hlediska funkčního, ani morálního. Jasně, vím jak se takový problém řeší. Pokud nedojde rovnou k odstranění stavby, odstrojí se budova až na holou nosnou konstrukci. Na ní se pak navěsí nová fasáda, vybudují se komplet nové instalace a technická zařízení, plus interiér. Nejsem rozpočtář, a nechce se mi pátrat po přesném čísle, ale odhaduji, že odstrojení stavby, a její následná přestavba bude stát zřejmě osmdesát procent pořizovací ceny nového domu. A to se v periodě dlouhé cca dvacet let může opakovat. Kromě neskutečného mrhání materiálem a energiemi, se jedná také o pohrdání tvůrčím úsilím předchozích autorů a budovatelů stavby.
A ještě zpět k energetické náročnosti. Jezdím pravidelně do Holešovic okolo „Lighthouse“ na předmostí Libeňského mostu. Odpustím si ironickou poznámku na pojmenování té stavby – jsme přece světoví… Pozoruji ovšem, co budova vyzařuje navenek i dovnitř. Skrze plně prosklenou fasádu vidím, kromě kancelářského nábytku, také různé jiné předměty - bedny, krabice a další haraburdí, které jaksi není kam schovat. Možná si je tam dokonce zaměstnanci sami nainstalovali, aby na ně zvenku nebylo tak vidět! Pokud je slunečno, naskýtá se pak pohled na zatažené žaluzie, prakticky na celé fasádě. Jednoduchá otázka zní: komu nebo čemu slouží to masivní celoplošné prosklení? Obávám se, že jen egu autorů. A proč je ta budova zcela bezdůvodně tak vysoká? Stejná odpověď. Ekonomičtější řešení – ohledně hmot a proporcí, vnitřních dispozic, i konstrukce a materiálů, by na tomto míst realizovat šlo.
Ostatně – často se odvoláváme na kvalitu architektonické tvorby za První republiky, v té době se stavělo hospodárně, a přesto nápaditě. Samozřejmě, jsme skoro už o sto let dále, ale to skutečně nedokážeme navrhnout něco svébytného? Doopravdy musíme jenom kopírovat tisíckrát aplikované a myšlenkově vyprázdněné koncepty, navíc importované?! Při tom ohromném množství architektů, které každoročně vyprodukují naše vysoké školy, je to dosti ubohá vizitka. Anebo jsme už docela rezignovali na diktát investorů a jejich spřízněných dodavatelů? I to je možné. A jak se říká – „peníze nesmrdí“, a „žít se musí“. Netěší mě ten neveselý výsledek svobodných poměrů, čtvrt století po převratu.
A ještě zpět k té úvodní „Provozní budově“. Byla to tehdy velkolepá urbanisticko - architektonická úloha, které jsem věnoval skoro dva roky svého profesního života. Nedělal jsem si iluze, že bude vybudován celý rozsáhlý areál, ale věřil jsem realizaci nějaké menší části. Nestalo se ani to. Takže jsem včera použil své kreativní návrhy jako podložku při lepení linolea. Vskutku – důstojné završení mých někdejších nadějí a ideálů!
Březen 2016