Utrpení starého rockera
Nakupuji rád v diskontních prodejnách. Nepředstavujte si ale, že s jurodivým pohledem a prospektem v ruce rejdím mezi regály a vyhledávám slevy! Mám tento druh prodejen rád proto, že se v nich člověk rychle orientuje – je to díky zúženému sortimentu nabízených výrobků. Zkrátka – v rychlosti proběhnu prodejnou a zase padám ven za dalšími aktivitami.
Až do minulého týdne jsem oceňoval také fakt, že diskontní prodejny nebyly ozvučeny – zřejmě z důvodu nižších provozních nákladů. Penny Market mi ale připravil velmi nemilé překvapení, když tuto – pro mě veskrze kladnou okolnost – odstranil. Kam se podělo to příjemné uklidňující ticho, rámované jen občasným tlumeným hovorem a mírnými neagresivními zvuky, vznikajícími při manipulaci s prodávaným artiklem…!
Namísto mile ospalé atmosféry (tedy – pokud zrovna nevyrazili na nákup dopolední „frontoví bojovníci“) – žvanění a tlachání, pronášené vemlouvavým hlasem najatého spíkra, a k tomu příšerný popík z toho nejspodnějšího suterénního šuplíku, který hluboce zraňuje můj vytříbený rockový vkus. Jestliže jsem dříve prodejnou probíhal, nyní se jí snažím doslova proletět! Leč, vlezlé reklamní slogany a nápěvy hudebních ubohostí mě pronásledují až na ulici.
Snažím se rychle zapomenout a přehlušit zvukový atak, který mi zkazil nakupování. Bohužel, nevyžádané zvukové kulisy na nás útočí odevšad. Nevím, kdo je autorem tohoto slabomyslného zvyku, ale zasloužil by si za něj doživotní žalář, doprovázený galejemi. Každá „lepší“ prodejna, restaurace, dokonce i čekárny ve zdravotnických zařízeních a na úřadech, jsou vybaveny zvukovou aparaturou, která se agresivně a neúprosně vrývá návštěvníkům do hlavy.
Nejsem rozhodně hospodský typ, ale pokud se potřebuji s někým sejít, tak se restauraci nelze pokaždé vyhnout. Sedíme, hovoříme – a celou tu dobu nám do toho mele nějaká rozhlasová nebo televizní stanice, to je fakticky na hlavu! Proto se často snažím přemluvit kamarády a přátele k návštěvě svého bytu nebo pracovny, kde nám toto nebezpečí nehrozí.
Také mám už druhé auto bez rádia a přehrávače – a řečeno s Járou Cimrmanem – „ještě to drze přiznávám“! Je to totiž smrtelný nepřítel konverzace a komunikace se spolujezdci. Občas se někdo této mojí libůstce podiví, ale já se své speciality nehodlám vzdát. Jezdím takto už jedenáctým rokem, a situaci, kdy by se mi rádio hodilo, jsem zažil opravdu jen párkrát. No – a jestli má milovaná Slavia zase prohrála, na takovou informaci si klidně počkám až po návratu domů.
Napadají mě občas chmurné futuristické myšlenky. Představuji si dobu, kdy budou postupně ozvučeny i venkovní veřejné prostory: ulice, náměstí, parky. A jednou možná dojde i na otevřenou krajinu. Jistěže ten zvuk nepoběží stále – ale pokud se na opuštěné cestě v polích, případně v lese, objeví například chodec nebo cyklista, skrytý senzor zareaguje, a spustí. Jednou reklamu na „důležitý a nezbytný“ výrobek nebo preparát, jindy přidá nějakou osvěžující melodii. A naši promiskuitní umělci se této veselé taškařice jistě zúčastní, vždyť bude štědře honorována. Pochopitelně z peněz, vybraných na daních těch, kteří si z titulu své profese musí vydělávat na živobytí skutečnou prací… Děsná představa!
Mám současnou dobu rád, využívám většinu možností, které nabízí, a opravdu bych nechtěl žít v dřívějších časech. Ale proč mi to stále někdo kazí?!
P.S. Před pár dny jsem vstoupil do téže prodejny a již od dveří slyším z místního rádia: „Přeji vám ničím nerušený nákup.“ Zlatá slova – tomu říkám kouzlo nechtěného!
Březen 2016
Až do minulého týdne jsem oceňoval také fakt, že diskontní prodejny nebyly ozvučeny – zřejmě z důvodu nižších provozních nákladů. Penny Market mi ale připravil velmi nemilé překvapení, když tuto – pro mě veskrze kladnou okolnost – odstranil. Kam se podělo to příjemné uklidňující ticho, rámované jen občasným tlumeným hovorem a mírnými neagresivními zvuky, vznikajícími při manipulaci s prodávaným artiklem…!
Namísto mile ospalé atmosféry (tedy – pokud zrovna nevyrazili na nákup dopolední „frontoví bojovníci“) – žvanění a tlachání, pronášené vemlouvavým hlasem najatého spíkra, a k tomu příšerný popík z toho nejspodnějšího suterénního šuplíku, který hluboce zraňuje můj vytříbený rockový vkus. Jestliže jsem dříve prodejnou probíhal, nyní se jí snažím doslova proletět! Leč, vlezlé reklamní slogany a nápěvy hudebních ubohostí mě pronásledují až na ulici.
Snažím se rychle zapomenout a přehlušit zvukový atak, který mi zkazil nakupování. Bohužel, nevyžádané zvukové kulisy na nás útočí odevšad. Nevím, kdo je autorem tohoto slabomyslného zvyku, ale zasloužil by si za něj doživotní žalář, doprovázený galejemi. Každá „lepší“ prodejna, restaurace, dokonce i čekárny ve zdravotnických zařízeních a na úřadech, jsou vybaveny zvukovou aparaturou, která se agresivně a neúprosně vrývá návštěvníkům do hlavy.
Nejsem rozhodně hospodský typ, ale pokud se potřebuji s někým sejít, tak se restauraci nelze pokaždé vyhnout. Sedíme, hovoříme – a celou tu dobu nám do toho mele nějaká rozhlasová nebo televizní stanice, to je fakticky na hlavu! Proto se často snažím přemluvit kamarády a přátele k návštěvě svého bytu nebo pracovny, kde nám toto nebezpečí nehrozí.
Také mám už druhé auto bez rádia a přehrávače – a řečeno s Járou Cimrmanem – „ještě to drze přiznávám“! Je to totiž smrtelný nepřítel konverzace a komunikace se spolujezdci. Občas se někdo této mojí libůstce podiví, ale já se své speciality nehodlám vzdát. Jezdím takto už jedenáctým rokem, a situaci, kdy by se mi rádio hodilo, jsem zažil opravdu jen párkrát. No – a jestli má milovaná Slavia zase prohrála, na takovou informaci si klidně počkám až po návratu domů.
Napadají mě občas chmurné futuristické myšlenky. Představuji si dobu, kdy budou postupně ozvučeny i venkovní veřejné prostory: ulice, náměstí, parky. A jednou možná dojde i na otevřenou krajinu. Jistěže ten zvuk nepoběží stále – ale pokud se na opuštěné cestě v polích, případně v lese, objeví například chodec nebo cyklista, skrytý senzor zareaguje, a spustí. Jednou reklamu na „důležitý a nezbytný“ výrobek nebo preparát, jindy přidá nějakou osvěžující melodii. A naši promiskuitní umělci se této veselé taškařice jistě zúčastní, vždyť bude štědře honorována. Pochopitelně z peněz, vybraných na daních těch, kteří si z titulu své profese musí vydělávat na živobytí skutečnou prací… Děsná představa!
Mám současnou dobu rád, využívám většinu možností, které nabízí, a opravdu bych nechtěl žít v dřívějších časech. Ale proč mi to stále někdo kazí?!
P.S. Před pár dny jsem vstoupil do téže prodejny a již od dveří slyším z místního rádia: „Přeji vám ničím nerušený nákup.“ Zlatá slova – tomu říkám kouzlo nechtěného!
Březen 2016