Také zapomínáte?
Vracel jsem se včera navečer ze svého holešovického pracoviště. Metrem jsem dojel hladce a pohodlně k nám, na Střížkov. Cestou jsem si četl, bylo mi fajn a byl jsem rád, že už nikam nemusím. Před domem jsem sáhl do kapsy po klíčích, a nahmatal je. Byly to ovšem klíče od auta – celkem rychle mi došlo, že jsem ho zapomněl na Palmovce. Odstavuji tam totiž vozidlo celkem pravidelně, protože v Holešovicích jsou parkovací zóny. A jelikož tam nejsem „rezidentem“, musel bych si celodenní stání zaplatit. Obratem jsem tedy pokračoval v chůzi zpět na „socku“ a již za tři čtvrtě hodiny byl problém vyřešen.
Přemítal jsem cestou, jestli je to příznak neodbytného stáří nebo jen momentální nesoustředěnost – chtěl jsem z toho nějak myšlenkově vykličkovat. Je ovšem pravda, že nedávno jsem dorazil na své hlídané parkoviště a omlouval se hlídači, že u sebe nemám parkovací kartu, protože ji nemohu doma najít. Jsem tam ale známá figura, takže žádný problém se nekonal. Nastal až ve chvíli, když jsem zjistil, že moje parkovací místo je prázdné. Hrklo ve mně, i ponořil jsem se do hlubin své duše, a přemýšlel, kde se stala chyba. Došlo mi to záhy – auto zůstalo na ulici nedaleko domu, neboť jsem jej zapomněl odvézt na parkoviště. Stálo tam od pátku do pondělka. K žádnému poškození, natož ukradení naštěstí nedošlo, ale napadlo mě, že jsem velký frajer, když vydávám nemalé peníze za hlídané parkovací stání a pak auto nechám bez dozoru tři noci!
Možná vám moje uvažování připadá trochu přepjaté, ale to vám zřejmě ještě nikdo neukradl auto. Mě ano. Stál jsem tenkrát na chodníku v místě, kde jsem svého miláčka předchozího večera zaparkoval, a zdráhal jsem se uvěřit tomu bolestnému faktu, že je navždy pryč. Kromě utrpěné ztráty mi nejvíc vadilo pomyšlení, že někdo cizí používá mou věc. Od té doby parkuji na hlídaném místě – investoval jsem do toho za devatenáct let tolik peněz, že by to stačilo na koupi nějakého menšího nového vozítka.
Ale zpět k zapomínání. Zapomínám průběžně a neustále. Jedná se sice o výpadky „běžného typu“, ale to mě neuklidňuje. Mobil, klíče, brýle, různé doklady, peníze. Horší je zapomenout na smluvenou schůzku, zejména pracovní. Také v této oblasti mám pár nepříjemných zářezů. Své největší opomenutí jsem zažil kupodivu již ve třiadvaceti letech.
Byl jsem tenkrát na letní brigádě v Želivi, dělal jsem tam figuranta při geodetickém zaměřování. Moje sestřenice se vdávala a já byl poctěn úkolem jít jí na svatbě za svědka. Měl jsem se tedy o stanoveném víkendu dostavit do Prahy. To jsem zvládl hladce. Problém nastal až ve chvíli, kdy jsem měl prokázat svou totožnost předložením občanského průkazu. Ale já ho neměl! Bylo to nepochopitelné, protože jsem si ho večer před odjezdem uložil do cestovního zavazadla. To jsem věděl zcela určitě. No, ceremoniářka na radnici byla rozumná žena, a tak jí stačilo čestné prohlášení moje a mých příbuzných. Zůstala jen ta záhada se zapomenutým OP. Našel jsem ho po návratu na venkov. Byl schován pod polštářem mého želivského lůžka. Teprve v tu chvíli mi vše docvaklo. Přestože jsem pobýval na ubikaci sám, vyndal jsem na poslední chvíli občanku z ruksaku a dal si ji pod hlavu, aby mi ji nikdo neukradl... Události předchozího dne jsem pak zaspal a ráno jsem vyrazil do Prahy bez dokladu.
Něco v hlavě neudržím za žádnou cenu, a přitom v mé mysli existují vzpomínky různého typu, které bych zase naopak s radostí zapomněl! Bohužel, čím více se o to snažím, tím více si je upevňuji – to není moc povzbudivé. Kdyby tak existovala možnost, jako u počítače, nějaké pro mě nemilé soubory vyresetovat. Jenže – co kdybych pak zároveň přišel o nějakou část paměti, na které mi záleží?! Třeba: že bych nepoznal vlastní manželku… To by byla zajímavá situace – ovšem jen za předpokladu, že bych trefil domů.
Ale některé události, zážitky a děje si naopak pamatuji velmi dobře - souhrnně se tomu říká životní zkušenosti. To je výhoda stáří – tedy toho raného, když mysl ještě funguje. Dokonce pociťuji jistou nadřazenost vůči „mladým, nadějným a kreativním“! Oni se k tomu také doberou, ale to už bude zase jiná doba a na ně se budou tlačit další nastupující generace, A tak tomu bude až do skonání světa. Někdy mě napadá, že těch mých myšlenek a vzpomínek bude škoda, až ukončím pobyt na tomto světě. Mám v hlavě uložené docela zajímavé a hezké vzpomínky. No – o něčem z toho tady stále píšu, ale řadu věcí si bohužel musím nechat pro sebe…
Duben 2016
Přemítal jsem cestou, jestli je to příznak neodbytného stáří nebo jen momentální nesoustředěnost – chtěl jsem z toho nějak myšlenkově vykličkovat. Je ovšem pravda, že nedávno jsem dorazil na své hlídané parkoviště a omlouval se hlídači, že u sebe nemám parkovací kartu, protože ji nemohu doma najít. Jsem tam ale známá figura, takže žádný problém se nekonal. Nastal až ve chvíli, když jsem zjistil, že moje parkovací místo je prázdné. Hrklo ve mně, i ponořil jsem se do hlubin své duše, a přemýšlel, kde se stala chyba. Došlo mi to záhy – auto zůstalo na ulici nedaleko domu, neboť jsem jej zapomněl odvézt na parkoviště. Stálo tam od pátku do pondělka. K žádnému poškození, natož ukradení naštěstí nedošlo, ale napadlo mě, že jsem velký frajer, když vydávám nemalé peníze za hlídané parkovací stání a pak auto nechám bez dozoru tři noci!
Možná vám moje uvažování připadá trochu přepjaté, ale to vám zřejmě ještě nikdo neukradl auto. Mě ano. Stál jsem tenkrát na chodníku v místě, kde jsem svého miláčka předchozího večera zaparkoval, a zdráhal jsem se uvěřit tomu bolestnému faktu, že je navždy pryč. Kromě utrpěné ztráty mi nejvíc vadilo pomyšlení, že někdo cizí používá mou věc. Od té doby parkuji na hlídaném místě – investoval jsem do toho za devatenáct let tolik peněz, že by to stačilo na koupi nějakého menšího nového vozítka.
Ale zpět k zapomínání. Zapomínám průběžně a neustále. Jedná se sice o výpadky „běžného typu“, ale to mě neuklidňuje. Mobil, klíče, brýle, různé doklady, peníze. Horší je zapomenout na smluvenou schůzku, zejména pracovní. Také v této oblasti mám pár nepříjemných zářezů. Své největší opomenutí jsem zažil kupodivu již ve třiadvaceti letech.
Byl jsem tenkrát na letní brigádě v Želivi, dělal jsem tam figuranta při geodetickém zaměřování. Moje sestřenice se vdávala a já byl poctěn úkolem jít jí na svatbě za svědka. Měl jsem se tedy o stanoveném víkendu dostavit do Prahy. To jsem zvládl hladce. Problém nastal až ve chvíli, kdy jsem měl prokázat svou totožnost předložením občanského průkazu. Ale já ho neměl! Bylo to nepochopitelné, protože jsem si ho večer před odjezdem uložil do cestovního zavazadla. To jsem věděl zcela určitě. No, ceremoniářka na radnici byla rozumná žena, a tak jí stačilo čestné prohlášení moje a mých příbuzných. Zůstala jen ta záhada se zapomenutým OP. Našel jsem ho po návratu na venkov. Byl schován pod polštářem mého želivského lůžka. Teprve v tu chvíli mi vše docvaklo. Přestože jsem pobýval na ubikaci sám, vyndal jsem na poslední chvíli občanku z ruksaku a dal si ji pod hlavu, aby mi ji nikdo neukradl... Události předchozího dne jsem pak zaspal a ráno jsem vyrazil do Prahy bez dokladu.
Něco v hlavě neudržím za žádnou cenu, a přitom v mé mysli existují vzpomínky různého typu, které bych zase naopak s radostí zapomněl! Bohužel, čím více se o to snažím, tím více si je upevňuji – to není moc povzbudivé. Kdyby tak existovala možnost, jako u počítače, nějaké pro mě nemilé soubory vyresetovat. Jenže – co kdybych pak zároveň přišel o nějakou část paměti, na které mi záleží?! Třeba: že bych nepoznal vlastní manželku… To by byla zajímavá situace – ovšem jen za předpokladu, že bych trefil domů.
Ale některé události, zážitky a děje si naopak pamatuji velmi dobře - souhrnně se tomu říká životní zkušenosti. To je výhoda stáří – tedy toho raného, když mysl ještě funguje. Dokonce pociťuji jistou nadřazenost vůči „mladým, nadějným a kreativním“! Oni se k tomu také doberou, ale to už bude zase jiná doba a na ně se budou tlačit další nastupující generace, A tak tomu bude až do skonání světa. Někdy mě napadá, že těch mých myšlenek a vzpomínek bude škoda, až ukončím pobyt na tomto světě. Mám v hlavě uložené docela zajímavé a hezké vzpomínky. No – o něčem z toho tady stále píšu, ale řadu věcí si bohužel musím nechat pro sebe…
Duben 2016