Neratovice
Jel jsem v sobotu na kole zase po „mělnické“. Není to kdovíjak atraktivní trasa, ale když to člověk vydrží dvacet kilometrů, nabízejí se různé hezké varianty pokračování. O ty teď ale nejde. Když míjím nedaleké Neratovice a sleduji jejich siluetu, napadá mě řada myšlenek. Ta základní se týká panelové vysokopodlažní zástavby, která vyrůstá přímo z obilného lánu – hezký příklad zvůle a ignorance bolševického režimu. Samozřejmě, že to šlo zrealizovat příznivěji s ohledem k přírodnímu okolí, ale proč by se tím soudruzi zatěžovali – „pracující přece potřebovali bydlet“! Přišla nová doba, a bylo potřeba odstranit alespoň ty největší prohřešky a nedostatky socialistické výstavby. Čtyři z pěti věžáků tedy byly zatepleny a optimističtější barevný nátěr nahradil ten původní šedivý. A jeden z domů jakýmsi zázrakem obdržel dokonce nízkou valbovou střechu. Pro někoho nezajímavý detail, pro mě určitě ne! Těmi šikminami se totiž brutální pravoúhlá silueta opticky uzavřela a navíc téměř skryla hnusnou strojovnu výtahu.
Modernisté s tím ale jistě nesouhlasí, vždyť tím byl popřen jeden ze základních postulátů funkcionalismu. On si už ale málokdo uvědomuje, proč jistý Charles-Édouard Jeanneret (řečený Le Corbusier) propagoval ploché střechy. Podle něj měly nést střešní zahrady… Ponechme stranou fakt, zdali by se někomu chtělo pobývat venku v úrovni například patnáctého patra. Zejména když ve výše uvedeném případě jsou hned za domem širé lány a borové a lužní lesy.
No, soudruzi rozhodovači se tím nezatěžovali, a pokryli naši krásnou vlast tisíci ohavných bytovek s plochými střechami, které „ozvláštňují“ jen ty proklaté výtahové budky. A je to nepochopitelné i proto, že plochá střecha je z hlediska své konstrukce riziková. Jak říká staré stavbařské úsloví – „nejlepší izolace je šikmá střecha“. Ta je ovšem u propagátorů lepších zítřků na indexu, neboť je nemoderní.
V historii lidstva tomu bylo ale odedávna jinak – vyzkoušená a osvědčená řešení přebíraly následující generace, a nesnažily se za každou cenu stavět nově. Snad je to také tím, že odpradávna byl kladen důraz na trvanlivost stavby, která měla sloužit i po řadu generací. Takže, přesahující šikmá střecha chránila přinejmenším horní část fasády. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Když jsme opravovali náš restituovaný holešovický činžák, byla horní římsa, a partie pod ní i po stu letech zcela nedotčena. Bohužel pro dnešní tvůrce je to řešení jaksi nearchitektonické. Ale skutečně je zapotřebí inovovat tvarosloví jen proto, aby byl výsledek takzvaně moderní?
S nelibostí pozoruji oceňované současné stavby, jsou všechny jednoho ražení – ploché, nečleněné, nebarevné, minimalisticky nezajímavé. Jejich adorace mi trochu paradoxně připomíná – protože v obráceném gardu – situaci v malířství v závěru 19. století. Tehdy byl uznáván jediný styl, totiž tzv. akademická malba. Ostatní bylo vysmíváno. Dnes je zase přinejmenším přehlížen, v horším případě dehonestován architekt, který ve své tvorbě nevyznává neofunkcionalistické dogma. Já bych proti němu snad ani nic nenamítal, pokud by souběžně byl uznáván také přístup tradicionalistický – to by byla tvůrčí pluralita v praxi…
No, asi je to utopie, neboť žijeme v době, která k výrobkům (včetně domů) přistupuje v konzumním duchu – použít a zahodit – tak zní heslo dne. Kdopak by se staral o myšlenky včerejška! A tak vyrábíme stále nověji a nověji, a pak ještě nejnověji. A pokud nám to staré nevyhovuje, tak to jednoduše zahodíme, v případě domu zbouráme. Zároveň s tímto upadá řemeslná zručnost, a kvalitní ruční práce živoří někde na okraji. Stavby, které nám zanechaly předchozí generace stavitelů, jsou z dnešního hlediska nerealizovatelné. Místo toho máme nadvládu tovární výroby fasád, které se navěsí jako kulisy na kostru domu. Řečnická otázka: Komu to vyhovuje – kromě výrobců této stavební konfekce...?
A všichni ti bohatí investoři, kteří přetvářejí centra našich historických měst jsou tak nevzdělaní a hloupí, že tu architektonickou uniformitu a výtvarnou ne-kvalitu nevidí? Jak je možné, že si v Praze na Bořislavce autor prosadil, a investor akceptoval obklad soklu vlnitým plechem?!!! A pozor přátelé – u bankovního domu! Takové řešení nelze označit jinak, než že je to nonsens. Platívalo totiž celé věky pravidlo, podle kterého tvarosloví a materiál domu vyzařoval navenek jeho obsah. Vlnitý plech na bance pro mě dokumentuje absolutní nekompetentnost vedení – takové instituci bych svoje peníze do správy nesvěřil.
Trpěl jsem za bolševiků bezmocí, když byla z jejich vůle nemilosrdně ničena naše města a krajina (Most, Teplice, Jihlava – jen tak namátkou). Domníval jsem se, že ve „svobodné společnosti“ něco takového není možné. Byl to ale krutý omyl. Urbanismus jako disciplína prakticky vymizel. Místo něj máme diktát developerů a investorů, kteří usilují o jediné – jak maximálně vytěžit získané místo. A nejúspěšnější architekti jim v tom zdatně pomáhají. Ale pokud současné realizace postavíme vedle sebe, nikdo nezúčastněný nepozná, která z nich stojí v USA, Evropě nebo v Asii. S tím se nedokážu ztotožnit, každé místo by přece mělo mít svůj specifický charakter a rukopis!
Srpen 2016
Modernisté s tím ale jistě nesouhlasí, vždyť tím byl popřen jeden ze základních postulátů funkcionalismu. On si už ale málokdo uvědomuje, proč jistý Charles-Édouard Jeanneret (řečený Le Corbusier) propagoval ploché střechy. Podle něj měly nést střešní zahrady… Ponechme stranou fakt, zdali by se někomu chtělo pobývat venku v úrovni například patnáctého patra. Zejména když ve výše uvedeném případě jsou hned za domem širé lány a borové a lužní lesy.
No, soudruzi rozhodovači se tím nezatěžovali, a pokryli naši krásnou vlast tisíci ohavných bytovek s plochými střechami, které „ozvláštňují“ jen ty proklaté výtahové budky. A je to nepochopitelné i proto, že plochá střecha je z hlediska své konstrukce riziková. Jak říká staré stavbařské úsloví – „nejlepší izolace je šikmá střecha“. Ta je ovšem u propagátorů lepších zítřků na indexu, neboť je nemoderní.
V historii lidstva tomu bylo ale odedávna jinak – vyzkoušená a osvědčená řešení přebíraly následující generace, a nesnažily se za každou cenu stavět nově. Snad je to také tím, že odpradávna byl kladen důraz na trvanlivost stavby, která měla sloužit i po řadu generací. Takže, přesahující šikmá střecha chránila přinejmenším horní část fasády. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Když jsme opravovali náš restituovaný holešovický činžák, byla horní římsa, a partie pod ní i po stu letech zcela nedotčena. Bohužel pro dnešní tvůrce je to řešení jaksi nearchitektonické. Ale skutečně je zapotřebí inovovat tvarosloví jen proto, aby byl výsledek takzvaně moderní?
S nelibostí pozoruji oceňované současné stavby, jsou všechny jednoho ražení – ploché, nečleněné, nebarevné, minimalisticky nezajímavé. Jejich adorace mi trochu paradoxně připomíná – protože v obráceném gardu – situaci v malířství v závěru 19. století. Tehdy byl uznáván jediný styl, totiž tzv. akademická malba. Ostatní bylo vysmíváno. Dnes je zase přinejmenším přehlížen, v horším případě dehonestován architekt, který ve své tvorbě nevyznává neofunkcionalistické dogma. Já bych proti němu snad ani nic nenamítal, pokud by souběžně byl uznáván také přístup tradicionalistický – to by byla tvůrčí pluralita v praxi…
No, asi je to utopie, neboť žijeme v době, která k výrobkům (včetně domů) přistupuje v konzumním duchu – použít a zahodit – tak zní heslo dne. Kdopak by se staral o myšlenky včerejška! A tak vyrábíme stále nověji a nověji, a pak ještě nejnověji. A pokud nám to staré nevyhovuje, tak to jednoduše zahodíme, v případě domu zbouráme. Zároveň s tímto upadá řemeslná zručnost, a kvalitní ruční práce živoří někde na okraji. Stavby, které nám zanechaly předchozí generace stavitelů, jsou z dnešního hlediska nerealizovatelné. Místo toho máme nadvládu tovární výroby fasád, které se navěsí jako kulisy na kostru domu. Řečnická otázka: Komu to vyhovuje – kromě výrobců této stavební konfekce...?
A všichni ti bohatí investoři, kteří přetvářejí centra našich historických měst jsou tak nevzdělaní a hloupí, že tu architektonickou uniformitu a výtvarnou ne-kvalitu nevidí? Jak je možné, že si v Praze na Bořislavce autor prosadil, a investor akceptoval obklad soklu vlnitým plechem?!!! A pozor přátelé – u bankovního domu! Takové řešení nelze označit jinak, než že je to nonsens. Platívalo totiž celé věky pravidlo, podle kterého tvarosloví a materiál domu vyzařoval navenek jeho obsah. Vlnitý plech na bance pro mě dokumentuje absolutní nekompetentnost vedení – takové instituci bych svoje peníze do správy nesvěřil.
Trpěl jsem za bolševiků bezmocí, když byla z jejich vůle nemilosrdně ničena naše města a krajina (Most, Teplice, Jihlava – jen tak namátkou). Domníval jsem se, že ve „svobodné společnosti“ něco takového není možné. Byl to ale krutý omyl. Urbanismus jako disciplína prakticky vymizel. Místo něj máme diktát developerů a investorů, kteří usilují o jediné – jak maximálně vytěžit získané místo. A nejúspěšnější architekti jim v tom zdatně pomáhají. Ale pokud současné realizace postavíme vedle sebe, nikdo nezúčastněný nepozná, která z nich stojí v USA, Evropě nebo v Asii. S tím se nedokážu ztotožnit, každé místo by přece mělo mít svůj specifický charakter a rukopis!
Srpen 2016