Iniciativa se nevyplácí
Někdy má člověk pocit, že se nic nedaří. Někdy má dokonce pocit, že se proti němu spikly temné síly, případně celý svět. Pravda však bývá jinde, nepochopitelné se stává vysvětlitelným, a navíc se většinou ukazuje, že za nastalé obtíže si můžeme sami.
Byl jsem opět tři dny „na svých venkovských statcích“. Nejsou sice nijak velké, ale zaměstnávají mě dostatečně. Zbavil jsem tedy pozemek trávy – letos již podruhé. Na panující sucho a na začátek května je to dost. Ale abych furt nebrblal, mám ten pohled na čerstvě zastřižený trávník rád, vypadá to tam jako v bytě po velkém úklidu.
Když jsem splnil vše, co jsem naplánoval, zahájil jsem přípravy k odjezdu. Ty činnosti jsou drobné, ale je jich dlouhá řada a na nic se nesmí zapomenout. To by se pak pobyt v Praze mohl proměnit v mentální peklo. Vyjmenovávám si ty kroky nahlas, abych sám sebe lépe kontroloval, ale nikdo mě neslyší, takže mě nemůže mít za blázna. A naše venkovská kočka tomu také zřejmě nerozumí. Ovšem, nerad bych jí podcenil, viděla ty opakující se rituály už tolikrát, že možná dobře chápe nastupující dvou až třítýdenní samotu.
Přepravil jsem se tedy v pořádku do Prahy, vynosil věci z auta, a začal vybalovat. V tu chvíli mě radostná nálada přešla – uvědomil jsem si totiž, že jsem ve světnici na stole zapomněl svoji platební kartu a Lítačku (pro neinformované - legitimaci na MHD). To první bych nějaký čas oželel, stejně všude platím hotově, ale jezdit tři týdny načerno jsem nechtěl riskovat.
Protože jsem se už předtím rozhodl strávit následující den na kole, řekl jsem si, že místo na sever pojedu na východ pro zapomenuté věci. Kombinuji tyhle rychlovky do Vysokého Mýta s vlakem, takže se to dá absolvovat na otočku během jednoho dne. Obvykle jedu dráhou do Pardubic, dále pak do Mejta na kole, společně se zpáteční cestou v opačném gardu je to „kolmo“ osmdesát km, tedy běžná dávka kilometrů.
Tentokrát jsem ale chtěl něco více, než tu mnohokrát jetou a obehranou trasu. Rozhodl jsem se jet přes Hradec Králové. Na netu jsem vyhledal ranní vlakové spoje. Bylo tam upozornění na výluku a odklon rychlíků přes nádraží Praha-Libeň. První spoj v 7.15 do HK jel ovšem ještě z Vysočan. Předpokládal jsem „dlouhý den“, vstal jsem tedy v půl šesté, a v sedm jsem byl s kolem na nádraží Praha-Vysočany. V pokladně jsem se ale dozvěděl, že trať je už přes hodinu zablokovaná a neprůjezdná kvůli jakémusi incidentu. Několik minut jsem otálel, pak mi ochotná pokladní sdělila, že můj rychlík byl odkloněn z Hlaváku přes Libeň. Osedlal jsem tedy svého Pegasa, a zvýšenou rychlostí urazil nedlouhou trasu mezi oběma nádražími.
Hradecký rychlík byl už ale pryč, další ochotná pokladní mi zjistila, že se zrovna nachází někde v Běchovicích. Pozměnil jsem tedy své původní zadání, a zaplatil si cestu jiným spojem do Pardubic. Vlak odjel na čas, v Kolíně se ovšem zadrhl – kvůli výluce na trati (jiné, pochopitelně). Nicméně, zpoždění bylo jen dvacetiminutové.
Uvažoval jsem pak o svém iniciativním přístupu, a usoudil jsem, že jsem pako, i když ne jen vlastní vinou. Protože – kdybych se rozhodl jet druhým ranním vlakem do Hradce, spal bych o hodinu déle, a navíc si ušetřil nervy a trauma z překotného rozhodování.
Teď by se vám asi líbilo, kdybych napsal, že oba výše zmíněné doklady jsem v chalupě vůbec nezapomněl. Tak to tedy ne, tak blbej zase nejsem! Ležely hezky na stole, a čekaly na vyzvednutí. A ten Hradec Králové jsem pak přece jen odpoledne na kole dal, jenže v opačném směru. Jakmile se ale příště dočtu o výluce na trati, zásadně upravím svoje cestovní plány.!
Květen 2018
Byl jsem opět tři dny „na svých venkovských statcích“. Nejsou sice nijak velké, ale zaměstnávají mě dostatečně. Zbavil jsem tedy pozemek trávy – letos již podruhé. Na panující sucho a na začátek května je to dost. Ale abych furt nebrblal, mám ten pohled na čerstvě zastřižený trávník rád, vypadá to tam jako v bytě po velkém úklidu.
Když jsem splnil vše, co jsem naplánoval, zahájil jsem přípravy k odjezdu. Ty činnosti jsou drobné, ale je jich dlouhá řada a na nic se nesmí zapomenout. To by se pak pobyt v Praze mohl proměnit v mentální peklo. Vyjmenovávám si ty kroky nahlas, abych sám sebe lépe kontroloval, ale nikdo mě neslyší, takže mě nemůže mít za blázna. A naše venkovská kočka tomu také zřejmě nerozumí. Ovšem, nerad bych jí podcenil, viděla ty opakující se rituály už tolikrát, že možná dobře chápe nastupující dvou až třítýdenní samotu.
Přepravil jsem se tedy v pořádku do Prahy, vynosil věci z auta, a začal vybalovat. V tu chvíli mě radostná nálada přešla – uvědomil jsem si totiž, že jsem ve světnici na stole zapomněl svoji platební kartu a Lítačku (pro neinformované - legitimaci na MHD). To první bych nějaký čas oželel, stejně všude platím hotově, ale jezdit tři týdny načerno jsem nechtěl riskovat.
Protože jsem se už předtím rozhodl strávit následující den na kole, řekl jsem si, že místo na sever pojedu na východ pro zapomenuté věci. Kombinuji tyhle rychlovky do Vysokého Mýta s vlakem, takže se to dá absolvovat na otočku během jednoho dne. Obvykle jedu dráhou do Pardubic, dále pak do Mejta na kole, společně se zpáteční cestou v opačném gardu je to „kolmo“ osmdesát km, tedy běžná dávka kilometrů.
Tentokrát jsem ale chtěl něco více, než tu mnohokrát jetou a obehranou trasu. Rozhodl jsem se jet přes Hradec Králové. Na netu jsem vyhledal ranní vlakové spoje. Bylo tam upozornění na výluku a odklon rychlíků přes nádraží Praha-Libeň. První spoj v 7.15 do HK jel ovšem ještě z Vysočan. Předpokládal jsem „dlouhý den“, vstal jsem tedy v půl šesté, a v sedm jsem byl s kolem na nádraží Praha-Vysočany. V pokladně jsem se ale dozvěděl, že trať je už přes hodinu zablokovaná a neprůjezdná kvůli jakémusi incidentu. Několik minut jsem otálel, pak mi ochotná pokladní sdělila, že můj rychlík byl odkloněn z Hlaváku přes Libeň. Osedlal jsem tedy svého Pegasa, a zvýšenou rychlostí urazil nedlouhou trasu mezi oběma nádražími.
Hradecký rychlík byl už ale pryč, další ochotná pokladní mi zjistila, že se zrovna nachází někde v Běchovicích. Pozměnil jsem tedy své původní zadání, a zaplatil si cestu jiným spojem do Pardubic. Vlak odjel na čas, v Kolíně se ovšem zadrhl – kvůli výluce na trati (jiné, pochopitelně). Nicméně, zpoždění bylo jen dvacetiminutové.
Uvažoval jsem pak o svém iniciativním přístupu, a usoudil jsem, že jsem pako, i když ne jen vlastní vinou. Protože – kdybych se rozhodl jet druhým ranním vlakem do Hradce, spal bych o hodinu déle, a navíc si ušetřil nervy a trauma z překotného rozhodování.
Teď by se vám asi líbilo, kdybych napsal, že oba výše zmíněné doklady jsem v chalupě vůbec nezapomněl. Tak to tedy ne, tak blbej zase nejsem! Ležely hezky na stole, a čekaly na vyzvednutí. A ten Hradec Králové jsem pak přece jen odpoledne na kole dal, jenže v opačném směru. Jakmile se ale příště dočtu o výluce na trati, zásadně upravím svoje cestovní plány.!
Květen 2018