Žil jsem Brno
Přiznávám – jen necelé čtyři hodiny, ale i to mi stačilo, ujasnit si názor. Okamžitý ale celistvý. Kdybych neprocestoval skrznaskrz Česko, a kdybych nenavštívil cca dvanáct set míst v Evropě, neodvážil bych se dělat jakékoliv závěry. Navíc jsem vyškolený urbanista a této odbornosti jsem se léta věnoval. Dovoluji si tedy tvrdit, že struktuře a podstatě Brna rozumím.
Porozumět městu ale neznamená, že ho musím hodnotit. Srovnávat ovšem mohu. Shodou okolností jsem se pár dnů před tím procházel po Plzni – obě města nesou jisté společné znaky. Ale zpět k moravské metropoli. Navštívil jsem ji několikrát, podrobně jsem si ji zažil v roce 1993, kdy jsem se v rámci našeho projektového ústavu účastnil veřejné urbanistické soutěže. Jejím obsahem bylo řešit prostor mezi historickým jádrem města a hlavním železničním nádražím, odsunutým přibližně o jeden kilometr jižním směrem. Pozoruhodné na tom je, že tehdy o nové poloze nádraží nikdo nepochyboval, ani s tím nepolemizoval – tedy, určitě ne většinově. Na rozdíl ode dneška…
Brněnské centrum, které působí poměrně velkoměstským dojmem, sousedí s prostorem, kde se nenachází skoro nic. Rozhodně ne rostlé město, tak jak je tomu v jiných případech. Nevznikla zde výstavná městská čtvrť, navazující plynule na historické jádro - zástavba, která by vyrostla jako důsledek expanze původně středověkého města v období průmyslové revoluce. Je to asi tak, jako kdyby v Hradci Králové po zrušení pevnosti nebylo zrealizováno nové „Gočárovo a Ulrichovo“ město. Místo toho se hned vedle brněnského historického jádra nachází průmyslová a dopravní zóna, „obohacená“ sem tam několika obytnými bloky. Mě to nijak neuráží, sám pocházím z někdejší pražské periferie. Nicméně – Brno je v tomto směru osudově limitováno ve svém rozvoji, a pokud se nenajde dostatečně silná vůle k revitalizaci, zůstane navždy jakýmsi polo-velkoměstem.
V historickém centru došlo k pronikavé přestavbě už za dob starého Rakouska, je to znát na každém kroku. Architektonicko-výtvarné ztvárnění staveb, vybudovaných v závěru devatenáctého a počátkem dvacátého století je kvalitní, mnohdy impozantní, a přiznejme si … plně v německém duchu. To je evidentní! Je známým a nezvratitelným faktem, že z Brna bylo vždy blíže do Vídně než do Prahy. Nejen kilometricky. V období po zbourání hradeb byl na jejich místě zrealizován pás parků s reprezentačními budovami – „Ring“, obdobně jako ve Vídni. K investiční expanzi došlo i v samotném středu města, kdy domy ve stylu secese a moderny nahradily své starší předchůdce na historických parcelách a podstatně zvedly výškovou hladinu zástavby.
Doba rozkvětu ale trvala příliš krátce, a po druhé světové válce nejenže nepokračovala, ale střed města zakonzervovala, a přidala mu jen minimální množství významnějších budov. Místo toho budoval socialistický stát obrovské ubytovny – sídliště pro „pracující“. Nacházíme se skoro už ve čtvrtině nového století, a brněnský střed vypadá téměř stejně jako před sto lety. Patřím k lidem, kteří vyznávají tradicionalismus, ale to neznamená, že bych nebyl schopen vstřebat novou zástavbu. Zejména v případě, že by byla navržena a zrealizována kvalitně. V případě Brna je ale vidět strnulost a zakonzervovanost. Zřejmě i neschopnost v rozhodování – jak naložit s prostorem, který má obrovský rozvojový potenciál.
Ještěže se na druhé straně centra zvedá ozeleněné návrší s hradem Špilberkem, to je podle mého soudu nejcennější a nejatraktivnější prostor brněnského vnitřního města. A když jsem na začátku zmínil Plzeň – tak tohle jí chybí, neboť vrch s hradem Radyní se nachází až několik kilometrů od středu města..
Závěrem si dovolím okomentovat jistou ukřivděnost obyvatel Brna vůči „Práglu“. Podle mě srovnávat Brno s Prahou je stejný nesmysl, jako srovnávat Prahu například s New Yorkem. Tedy – srovnávat můžeme, ale nedělejme z toho žádné závěry. Být Pražákem totiž rozhodně nemusí znamenat, že pociťuji ve vztahu k americké metropoli nějaký mindrák. Stejně jako směrem k Brnu nepociťuji žádnou nadřazenost, je to zkrátka jen “jiný město“.
Leden 2019
Porozumět městu ale neznamená, že ho musím hodnotit. Srovnávat ovšem mohu. Shodou okolností jsem se pár dnů před tím procházel po Plzni – obě města nesou jisté společné znaky. Ale zpět k moravské metropoli. Navštívil jsem ji několikrát, podrobně jsem si ji zažil v roce 1993, kdy jsem se v rámci našeho projektového ústavu účastnil veřejné urbanistické soutěže. Jejím obsahem bylo řešit prostor mezi historickým jádrem města a hlavním železničním nádražím, odsunutým přibližně o jeden kilometr jižním směrem. Pozoruhodné na tom je, že tehdy o nové poloze nádraží nikdo nepochyboval, ani s tím nepolemizoval – tedy, určitě ne většinově. Na rozdíl ode dneška…
Brněnské centrum, které působí poměrně velkoměstským dojmem, sousedí s prostorem, kde se nenachází skoro nic. Rozhodně ne rostlé město, tak jak je tomu v jiných případech. Nevznikla zde výstavná městská čtvrť, navazující plynule na historické jádro - zástavba, která by vyrostla jako důsledek expanze původně středověkého města v období průmyslové revoluce. Je to asi tak, jako kdyby v Hradci Králové po zrušení pevnosti nebylo zrealizováno nové „Gočárovo a Ulrichovo“ město. Místo toho se hned vedle brněnského historického jádra nachází průmyslová a dopravní zóna, „obohacená“ sem tam několika obytnými bloky. Mě to nijak neuráží, sám pocházím z někdejší pražské periferie. Nicméně – Brno je v tomto směru osudově limitováno ve svém rozvoji, a pokud se nenajde dostatečně silná vůle k revitalizaci, zůstane navždy jakýmsi polo-velkoměstem.
V historickém centru došlo k pronikavé přestavbě už za dob starého Rakouska, je to znát na každém kroku. Architektonicko-výtvarné ztvárnění staveb, vybudovaných v závěru devatenáctého a počátkem dvacátého století je kvalitní, mnohdy impozantní, a přiznejme si … plně v německém duchu. To je evidentní! Je známým a nezvratitelným faktem, že z Brna bylo vždy blíže do Vídně než do Prahy. Nejen kilometricky. V období po zbourání hradeb byl na jejich místě zrealizován pás parků s reprezentačními budovami – „Ring“, obdobně jako ve Vídni. K investiční expanzi došlo i v samotném středu města, kdy domy ve stylu secese a moderny nahradily své starší předchůdce na historických parcelách a podstatně zvedly výškovou hladinu zástavby.
Doba rozkvětu ale trvala příliš krátce, a po druhé světové válce nejenže nepokračovala, ale střed města zakonzervovala, a přidala mu jen minimální množství významnějších budov. Místo toho budoval socialistický stát obrovské ubytovny – sídliště pro „pracující“. Nacházíme se skoro už ve čtvrtině nového století, a brněnský střed vypadá téměř stejně jako před sto lety. Patřím k lidem, kteří vyznávají tradicionalismus, ale to neznamená, že bych nebyl schopen vstřebat novou zástavbu. Zejména v případě, že by byla navržena a zrealizována kvalitně. V případě Brna je ale vidět strnulost a zakonzervovanost. Zřejmě i neschopnost v rozhodování – jak naložit s prostorem, který má obrovský rozvojový potenciál.
Ještěže se na druhé straně centra zvedá ozeleněné návrší s hradem Špilberkem, to je podle mého soudu nejcennější a nejatraktivnější prostor brněnského vnitřního města. A když jsem na začátku zmínil Plzeň – tak tohle jí chybí, neboť vrch s hradem Radyní se nachází až několik kilometrů od středu města..
Závěrem si dovolím okomentovat jistou ukřivděnost obyvatel Brna vůči „Práglu“. Podle mě srovnávat Brno s Prahou je stejný nesmysl, jako srovnávat Prahu například s New Yorkem. Tedy – srovnávat můžeme, ale nedělejme z toho žádné závěry. Být Pražákem totiž rozhodně nemusí znamenat, že pociťuji ve vztahu k americké metropoli nějaký mindrák. Stejně jako směrem k Brnu nepociťuji žádnou nadřazenost, je to zkrátka jen “jiný město“.
Leden 2019