Šedivost
Prolog. „Dům se světle šedou fasádou, v některých částech ozvláštněný středně šedou, hlavní vstup zvýrazněn tmavě šedou. Výplně otvorů rovněž šedé. Oplechování parapetů, zábradlí u vstupu z pozinkovaného, tedy šedého kovu. Šedá dlažba přístupových cest a bezprostředního okolí domu. Terénní úpravy místy vyztuženy gabiony s šedým kamenem , sepnutým šedými kovovými dráty. Pod šedou oblohou, protože toho dne bylo obzvláště zataženo. Navrhl architekt, který ač zvnějšku ještě šedý nebyl, zevnitř byl zřejmě šedý skrznaskrz. Nejraději nosil šedý oblek s bílou košilí, která měla elegantní šedý proužek. Kravata přirozeně také šedá, jen tmavší, než látka obleku. Také jeho žena byla jaksi šedá – byla to typická šedá kancelářská myš. Kdyby totiž nebyla, šedý architekt by si ji nikdy nezvolil za manželku. Ale i jí jeho šedivost vyhovovala. Oba neměli rádi jinou barvu než šedou – i když – mluvit v souvislosti s šedou o barvě, je jistý nonsens. Oni to tak ale nevnímali, a tak vychovávali i svoje děti k uměřené šedivosti ve vzhledu i v myšlení…..“
Za minulé lidosprávy jsem trpěl nedostatkem barev (nejen) ve stavebních realizacích i veřejném prostoru kolem sebe. Představoval jsem si, jaké to musí být krásné, když má tvůrce k dispozici plnou škálu barev. Tedy – ne že bych jí chtěl uplatnit celou na jednom objektu, ale přitahovala mě ta vysněná a zároveň nerealizovatelná představa, že navrhnu dům, který bude navenek barevný, a svým výrazem ozvláštní veřejný prostor. Pak přišla nová doba, která přinesla obrovské možnosti v navrhování i v realizacích - včetně barev. Obzor se rozevřel doširoka, a nabízel nepřeberné množství nových materiálů a postupů. Dokonce bylo v devadesátých letech dost stavebníků, kteří sdíleli obdobný názor. Byli zřejmě vyprahlí a vyhladovělí stejně jako já, tou výrazovou chudobou padlé epochy. Nejsem autorem žádné velké a významné stavby, ale v rámci svých možností jsem usiloval alespoň o částečné naplnění svých ideálů. Na několika místech se mi to i podařilo.
V určitém čase – řekněme s nástupem nového milénia – jsem začal pozorovat plíživý ale zřetelný návrat k šedivosti. Postupně realizace nebarevné architektury, navíc hmotově i proporčně trivializované, začaly převládat. Aby bylo moje zoufání dokonalé, zaznamenal jsem, že tento trend výrazového minimalizmu je vyzdvihován a oceňován v odborných časopisech a publikacích. Nejde o to, že by v tomto duchu někdo nemohl nebo dokonce nesměl tvořit, překvapilo mě však, že tento způsob tvorby je bezvýhradně považován za to nejlepší. A od té doby mě stále pronásleduje otázka, zdali taková „tvorba“ uspokojuje své tvůrce.
Podle mého soudu takováto sterilní a vykostěná architektura už prakticky nepotřebuje vyškoleného architekta. I když mě napadá kacířská myšlenka – smí se tito autoři ještě nazývat architekty? Možná již nastává čas, kdy domy budou navrhovat namísto architektů naprogramované mašiny. Je ještě architekturou šedý hranol, členěný pouze rastrem zavěšené fasády? A na druhé straně: jak se staví autoři takovýchto staveb k tisíciletému odkazu architektonické tvorby? Vzbuzuje v nich snad odkaz historických epoch a stavebních slohů odpor? Musí se přemáhat, když kráčí veřejným prostorem, který je zejména u nás doslova nabit stavbami, které jsou v rozporu s jejich tvůrčím přesvědčením?
Známý a všeobecně uznávaný architekt Adolf Loos, je autorem výroku „Ornament je zločin“. Já, nevýznamný architekt, který navíc již ukončil svoji činnost s ním nesouhlasím. Není v tom ani pohrdání autoritami, ani moje domnělá nezměrná pýcha, ani snaha zviditelnit se za každou cenu. Zkrátka - mám jiný názor, který je podložený mým dlouhým (nejen profesním) životem.
Vyrostl jsem a žiji stále v Praze, v historickém prostředí, které zformovalo jednou provždy můj architektonický názor. Obrovská škála všech možných slohů a stylů je to, co považuji za nezpochybnitelný fundament mých postojů. Má tedy současná epocha znamenat, že jsme došli na konec cesty, a dále už nebude žádný vývoj? Budou dosud volné prostory vyplněny nezajímavými šedými kubusy? Které ovšem esteticky a výrazově parazitují na svém zajímavějším historickém okolí? Toto sice není má originální myšlenka, ale já se s ní plně ztotožňuji. A současní ale hlavně budoucí tvůrci nebudou smět již nikdy používat architektonické tvarosloví uplynulých epoch? Budou na to sankce? Budou opovrhováni a uráženi ti, kteří se pokusí ve své práci oživovat odkaz minulých epoch? Budou nevolení pokrokáři určovat, co se ještě smí, a co už ne? Možná, že se za nějaký čas investorům staveb začne zajídat ta šedá utilitárnost, a že sami začnou požadovat návrat barvy, a možná i jisté zdobnosti. Nepochybuji ale o tom, že pokud by k tomu zázraku došlo, budou v čele takového hnutí stát současní reprezentanti „šedivosti“ a minimalizmu. Tolik už mě život naučil.
Epilog.
V posledních letech pozoruji, že šedivost domů zřejmě nestačí, zdá se, že teď je v módě černá – mám k tomu psát další text...?
Leden 2019
Za minulé lidosprávy jsem trpěl nedostatkem barev (nejen) ve stavebních realizacích i veřejném prostoru kolem sebe. Představoval jsem si, jaké to musí být krásné, když má tvůrce k dispozici plnou škálu barev. Tedy – ne že bych jí chtěl uplatnit celou na jednom objektu, ale přitahovala mě ta vysněná a zároveň nerealizovatelná představa, že navrhnu dům, který bude navenek barevný, a svým výrazem ozvláštní veřejný prostor. Pak přišla nová doba, která přinesla obrovské možnosti v navrhování i v realizacích - včetně barev. Obzor se rozevřel doširoka, a nabízel nepřeberné množství nových materiálů a postupů. Dokonce bylo v devadesátých letech dost stavebníků, kteří sdíleli obdobný názor. Byli zřejmě vyprahlí a vyhladovělí stejně jako já, tou výrazovou chudobou padlé epochy. Nejsem autorem žádné velké a významné stavby, ale v rámci svých možností jsem usiloval alespoň o částečné naplnění svých ideálů. Na několika místech se mi to i podařilo.
V určitém čase – řekněme s nástupem nového milénia – jsem začal pozorovat plíživý ale zřetelný návrat k šedivosti. Postupně realizace nebarevné architektury, navíc hmotově i proporčně trivializované, začaly převládat. Aby bylo moje zoufání dokonalé, zaznamenal jsem, že tento trend výrazového minimalizmu je vyzdvihován a oceňován v odborných časopisech a publikacích. Nejde o to, že by v tomto duchu někdo nemohl nebo dokonce nesměl tvořit, překvapilo mě však, že tento způsob tvorby je bezvýhradně považován za to nejlepší. A od té doby mě stále pronásleduje otázka, zdali taková „tvorba“ uspokojuje své tvůrce.
Podle mého soudu takováto sterilní a vykostěná architektura už prakticky nepotřebuje vyškoleného architekta. I když mě napadá kacířská myšlenka – smí se tito autoři ještě nazývat architekty? Možná již nastává čas, kdy domy budou navrhovat namísto architektů naprogramované mašiny. Je ještě architekturou šedý hranol, členěný pouze rastrem zavěšené fasády? A na druhé straně: jak se staví autoři takovýchto staveb k tisíciletému odkazu architektonické tvorby? Vzbuzuje v nich snad odkaz historických epoch a stavebních slohů odpor? Musí se přemáhat, když kráčí veřejným prostorem, který je zejména u nás doslova nabit stavbami, které jsou v rozporu s jejich tvůrčím přesvědčením?
Známý a všeobecně uznávaný architekt Adolf Loos, je autorem výroku „Ornament je zločin“. Já, nevýznamný architekt, který navíc již ukončil svoji činnost s ním nesouhlasím. Není v tom ani pohrdání autoritami, ani moje domnělá nezměrná pýcha, ani snaha zviditelnit se za každou cenu. Zkrátka - mám jiný názor, který je podložený mým dlouhým (nejen profesním) životem.
Vyrostl jsem a žiji stále v Praze, v historickém prostředí, které zformovalo jednou provždy můj architektonický názor. Obrovská škála všech možných slohů a stylů je to, co považuji za nezpochybnitelný fundament mých postojů. Má tedy současná epocha znamenat, že jsme došli na konec cesty, a dále už nebude žádný vývoj? Budou dosud volné prostory vyplněny nezajímavými šedými kubusy? Které ovšem esteticky a výrazově parazitují na svém zajímavějším historickém okolí? Toto sice není má originální myšlenka, ale já se s ní plně ztotožňuji. A současní ale hlavně budoucí tvůrci nebudou smět již nikdy používat architektonické tvarosloví uplynulých epoch? Budou na to sankce? Budou opovrhováni a uráženi ti, kteří se pokusí ve své práci oživovat odkaz minulých epoch? Budou nevolení pokrokáři určovat, co se ještě smí, a co už ne? Možná, že se za nějaký čas investorům staveb začne zajídat ta šedá utilitárnost, a že sami začnou požadovat návrat barvy, a možná i jisté zdobnosti. Nepochybuji ale o tom, že pokud by k tomu zázraku došlo, budou v čele takového hnutí stát současní reprezentanti „šedivosti“ a minimalizmu. Tolik už mě život naučil.
Epilog.
V posledních letech pozoruji, že šedivost domů zřejmě nestačí, zdá se, že teď je v módě černá – mám k tomu psát další text...?
Leden 2019