Případ lopata
V jedné povídce píše Miroslav Horníček, jak ho jeho přítel přemluvil k návštěvě zříceniny hradu Lopata. Líčení je to duchaplné a přesvědčivé – o strastiplné cestě, o slibech, že uvidí něco mimořádného a monumentálního, o vyčerpání po dosažení cíle a hlubokém zklamání z výsledku celého snažení... Plně mu dávám za pravdu, neb jsem kdysi toto místo také navštívil. To bylo v dávných dobách mého mládí, kdy jsem si předsevzal, že shlédnu všechny hradní objekty v republice. Ty dochované i ty v rozvalinách. Nechci se dotknout citů jiných nadšenců nebo patriotů z okolí – ale vězte, že kromě jednoho kamenného pahýlu, připomínajícího vykotlaný zub, na hradě Lopata opravdu nic není.
Ty doby, kdy jsem si dával podobné úkoly, jsou dávno pryč. Není to ani tím, že se nám po letech strádání otevřely hranice a tím pádem také přibyly nedozírné prostory k poznávání, ani to není mým pokročilým věkem. Zkrátka, kvantitu v návštěvách pamětihodností už dlouho nepovažuji za rozhodující kritérium.
Občas se ale přihodí, že nějakým řízením – zřejmě vyšší moci – zopakuji svou dávnou zkušenost. Byl jsem nedávno s kamarádem na „cyklisťáku“ v okolí Karlsruhe. Protože přítel zná mé spády, a protože mě chtěl potěšit, navrhl návštěvu zříceniny hradu Waldenburg. Nebudu okolo toho dlouho chodit, také Německo má své Lopaty! Ruiny se měly nacházet uprostřed rozlehlého lesa a už samotný fakt, že hradní zbytky nebyly vidět zdaleka, nás měl varovat. Nestalo se tak a my se vnořili do lesního porostu a svěřili své směrování místním turistickým značkám.
Je pravda, že v mnohých oblastech lidského konání jsou pro nás Germáni nedostižní. V případě značení turistických tras tomu tak rozhodně není! Křižovali jsme ten prokletý les skrznaskrz a ta pitomá zřícenina nám stále unikala. Značky bez varování končily, nebo se na rozcestích náhle zjevovaly směrovky k úplně jiným cílům. Když jsme se dosyta nadýchali čerstvého lesního povětří a když jsme oba svorně opakovaně prokleli zhotovitele těch nedokonalostí, vyjeli jsme naslepo z lesa do jakési venkovské zástavby s úmyslem pokračovat po nalezené silnici dále. Byli jsme rozhodnuti přes vynaložené úsilí hrad Waldenburg obětovat, ale jakýmsi hloupým řízením jsme opět narazili na další směrovky k tomuto objektu.
Nebudu to už prodlužovat. Po dalších kilometrech jsme se tentokrát trefili. A co byste očekávali na místě? Samozřejmě jen základové zdi malého hrádku, zcela ponořené do vzrostlého lesa. Napadla mě ihned klasická věta z legendárního filmu Knoflíková válka: „Kdybych jsem to byl býval věděl, tak bych jsem sem nechodil!“ No nic, chybami se člověk učí, a já už na žádný dopředu „nevyogooglený“ hrad rozhodně nejedu! Zejména ne v cizině.
Náladu jsem si spravil hned následující den, kdy jsme „udělali“ čtyři monumentální kusy, tyčící se nad řekou Neckar. Byly to opravdu pořádní mackové a vypínaly se na okolních svazích hezky viditelně a nepřehlédnutelně – tak si to představuji a tak to má být.
A ty naše turistické značky jsou nepřekonatelné! Nechápu, proč už je dávno naši vyslanci v Bruselu neprosadili do závazných norem EU – když už se tam řeší tolik zbytečných hovadin! A ještě něco. Jeden z mých dalších přátel žije už čtvrtstoletí v U.S.A. Na svém rozlehlém pozemku si vybudoval hezky po česku značenou cestu, která mu připomíná vzdálený domov. Tomu říkám láska k vlasti!
Červenec 2016
Ty doby, kdy jsem si dával podobné úkoly, jsou dávno pryč. Není to ani tím, že se nám po letech strádání otevřely hranice a tím pádem také přibyly nedozírné prostory k poznávání, ani to není mým pokročilým věkem. Zkrátka, kvantitu v návštěvách pamětihodností už dlouho nepovažuji za rozhodující kritérium.
Občas se ale přihodí, že nějakým řízením – zřejmě vyšší moci – zopakuji svou dávnou zkušenost. Byl jsem nedávno s kamarádem na „cyklisťáku“ v okolí Karlsruhe. Protože přítel zná mé spády, a protože mě chtěl potěšit, navrhl návštěvu zříceniny hradu Waldenburg. Nebudu okolo toho dlouho chodit, také Německo má své Lopaty! Ruiny se měly nacházet uprostřed rozlehlého lesa a už samotný fakt, že hradní zbytky nebyly vidět zdaleka, nás měl varovat. Nestalo se tak a my se vnořili do lesního porostu a svěřili své směrování místním turistickým značkám.
Je pravda, že v mnohých oblastech lidského konání jsou pro nás Germáni nedostižní. V případě značení turistických tras tomu tak rozhodně není! Křižovali jsme ten prokletý les skrznaskrz a ta pitomá zřícenina nám stále unikala. Značky bez varování končily, nebo se na rozcestích náhle zjevovaly směrovky k úplně jiným cílům. Když jsme se dosyta nadýchali čerstvého lesního povětří a když jsme oba svorně opakovaně prokleli zhotovitele těch nedokonalostí, vyjeli jsme naslepo z lesa do jakési venkovské zástavby s úmyslem pokračovat po nalezené silnici dále. Byli jsme rozhodnuti přes vynaložené úsilí hrad Waldenburg obětovat, ale jakýmsi hloupým řízením jsme opět narazili na další směrovky k tomuto objektu.
Nebudu to už prodlužovat. Po dalších kilometrech jsme se tentokrát trefili. A co byste očekávali na místě? Samozřejmě jen základové zdi malého hrádku, zcela ponořené do vzrostlého lesa. Napadla mě ihned klasická věta z legendárního filmu Knoflíková válka: „Kdybych jsem to byl býval věděl, tak bych jsem sem nechodil!“ No nic, chybami se člověk učí, a já už na žádný dopředu „nevyogooglený“ hrad rozhodně nejedu! Zejména ne v cizině.
Náladu jsem si spravil hned následující den, kdy jsme „udělali“ čtyři monumentální kusy, tyčící se nad řekou Neckar. Byly to opravdu pořádní mackové a vypínaly se na okolních svazích hezky viditelně a nepřehlédnutelně – tak si to představuji a tak to má být.
A ty naše turistické značky jsou nepřekonatelné! Nechápu, proč už je dávno naši vyslanci v Bruselu neprosadili do závazných norem EU – když už se tam řeší tolik zbytečných hovadin! A ještě něco. Jeden z mých dalších přátel žije už čtvrtstoletí v U.S.A. Na svém rozlehlém pozemku si vybudoval hezky po česku značenou cestu, která mu připomíná vzdálený domov. Tomu říkám láska k vlasti!
Červenec 2016