Značková díra
Když jsem byl dítě, „nosil jsem roucho dle vkusu svých rodičů“ (jak napsal v jedné své knize Miloslav Švandrlík). Z tohoto neúprosného sevření jsem se postupně začal vymaňovat v období střední školy, tedy po patnáctém roce svého věku. Vymaňování ovšem neprobíhalo hladce, neboť obchody s oděvy byly plné hadrů v konformním duchu. Jako by se čas zastavil někde na přelomu 50. a 60. let. Psal se už ale rok 1968, a svět byl plný nových neotřelých myšlenek a postojů. Také ke mně občas něco dolehlo, ovšem řádně přefiltrované. Bylo to zkrátka z druhé ruky. Nebo někdy i z třetí.
Ale fakt, že mládež hromadně odmítala „tesilky“, byl jasný a nezpochybnitelný. Kdo chtěl jen trochu současně vypadat, pořídil si džíny. Tenkrát se jim obecně říkalo rifle, podle nejobvyklejší značky, kterou bylo možné za značných finančních obětí zakoupit ve specializovaném socialistickém obchodě Tuzex. Bolševický režim ovšem oficiálně tuto „úpadkovou módu“ zavrhoval, a já pamatuji doby, kdy například na základní škole byly tyto projevy příchylnosti k Západu zakázány a perzekvovány. Ale společenský vývoj se řítil vpřed takovou rychlostí, že během pár let se takové věci přestaly řešit. A nejen to, neboť soudruzi potřebovali plnit plán, a tak se i v tehdejším socialistickém Československu začal vyrábět pravý denim – tedy režná bavlněná látka povrchově zbarvená indigem.
Podobné to bylo s dalšími atributy tzv. svobodné společnosti – například s dlouhými vlasy. Zatímco na naší základní škole byly v roce 1966 jen dva (!) kluci s dlouhými vlasy, za pár let měl háro kde kdo. Pamatuji se dobře na jednoho žáka z deváté třídy, kterého chtěli v ředitelně násilím ostříhat, a upustili od toho až tehdy, kdy zmíněný delikvent vyhrožoval, že si podřeže žíly. A to měl prosím vlasy dlouhé jen lehce pod límec! Nakonec to bolševik víceméně vzdal, i když občasná buzerace a mírnější represe byly na denním pořádku. A postupem času měli přerostlé vlasy i zasloužilí umělci včetně Karla Gotta. Aktivistické eSeSMany nevyjímaje.
Během sedmdesátých let jsme se tedy navlékli do „texasek“ všichni, vyjma příslušníků předválečné generace. Stejně se tomuto trendu přizpůsobila i socialistická výroba. Ovšem – kdo chtěl mezi mládeží náležitě vypadat, musel mít džíny značkové, tenkrát se říkalo „z dovozu“. Důležité pak byly módní trendy, které k nám neúprosně přicházely, byť s určitým zpožděním. Původní šířka kalhot byla stejná nahoře i dole, na začátku sedmdesátých let se úzké nohavice, těsně obepínající stehna, dole rozšířily do širokého zvonu. Pak přišly pytlovité kalhoty zvané mrkváče – ty jsme ale my, rockeři, vynechali. Byl to hnus, oblíbený příznivci disca. Pak se začalo zase zužovat...
No, a protože kšefty se musejí hýbat, přicházejí návrháři a výrobci neustále s novými nápady a inovacemi. Posledním trendem (tedy mnou zaznamenaným!) jsou nohavice s dírami. Takových kalhot jsem měl celou dlouhou řadu, a loučil jsme se s nimi vždy nerad, když se už kvůli nechtěným otvorům na stehnech nedaly nosit. Dnešní pokrok ale spočívá v tom, že zmíněné oděvy mají díry hned od začátku, přímo z výroby. Ovšem pozor, jsou to DÍRY ZNAČKOVÉ, jinak by neměly ten správný účinek. Na co Ti lidé nepřijdou! Marně si lámu hlavu, kam až nás ten pokrok zavede. Možná, že někdy v budoucnu se budeme dobrovolně odívat jako houmlesové. Nebo je taky možné, že z nás ten neustálý „pokrok“ udělá houmlesy všechny, a přitom nedobrovolně a zadarmo!
Březen 2019
Ale fakt, že mládež hromadně odmítala „tesilky“, byl jasný a nezpochybnitelný. Kdo chtěl jen trochu současně vypadat, pořídil si džíny. Tenkrát se jim obecně říkalo rifle, podle nejobvyklejší značky, kterou bylo možné za značných finančních obětí zakoupit ve specializovaném socialistickém obchodě Tuzex. Bolševický režim ovšem oficiálně tuto „úpadkovou módu“ zavrhoval, a já pamatuji doby, kdy například na základní škole byly tyto projevy příchylnosti k Západu zakázány a perzekvovány. Ale společenský vývoj se řítil vpřed takovou rychlostí, že během pár let se takové věci přestaly řešit. A nejen to, neboť soudruzi potřebovali plnit plán, a tak se i v tehdejším socialistickém Československu začal vyrábět pravý denim – tedy režná bavlněná látka povrchově zbarvená indigem.
Podobné to bylo s dalšími atributy tzv. svobodné společnosti – například s dlouhými vlasy. Zatímco na naší základní škole byly v roce 1966 jen dva (!) kluci s dlouhými vlasy, za pár let měl háro kde kdo. Pamatuji se dobře na jednoho žáka z deváté třídy, kterého chtěli v ředitelně násilím ostříhat, a upustili od toho až tehdy, kdy zmíněný delikvent vyhrožoval, že si podřeže žíly. A to měl prosím vlasy dlouhé jen lehce pod límec! Nakonec to bolševik víceméně vzdal, i když občasná buzerace a mírnější represe byly na denním pořádku. A postupem času měli přerostlé vlasy i zasloužilí umělci včetně Karla Gotta. Aktivistické eSeSMany nevyjímaje.
Během sedmdesátých let jsme se tedy navlékli do „texasek“ všichni, vyjma příslušníků předválečné generace. Stejně se tomuto trendu přizpůsobila i socialistická výroba. Ovšem – kdo chtěl mezi mládeží náležitě vypadat, musel mít džíny značkové, tenkrát se říkalo „z dovozu“. Důležité pak byly módní trendy, které k nám neúprosně přicházely, byť s určitým zpožděním. Původní šířka kalhot byla stejná nahoře i dole, na začátku sedmdesátých let se úzké nohavice, těsně obepínající stehna, dole rozšířily do širokého zvonu. Pak přišly pytlovité kalhoty zvané mrkváče – ty jsme ale my, rockeři, vynechali. Byl to hnus, oblíbený příznivci disca. Pak se začalo zase zužovat...
No, a protože kšefty se musejí hýbat, přicházejí návrháři a výrobci neustále s novými nápady a inovacemi. Posledním trendem (tedy mnou zaznamenaným!) jsou nohavice s dírami. Takových kalhot jsem měl celou dlouhou řadu, a loučil jsme se s nimi vždy nerad, když se už kvůli nechtěným otvorům na stehnech nedaly nosit. Dnešní pokrok ale spočívá v tom, že zmíněné oděvy mají díry hned od začátku, přímo z výroby. Ovšem pozor, jsou to DÍRY ZNAČKOVÉ, jinak by neměly ten správný účinek. Na co Ti lidé nepřijdou! Marně si lámu hlavu, kam až nás ten pokrok zavede. Možná, že někdy v budoucnu se budeme dobrovolně odívat jako houmlesové. Nebo je taky možné, že z nás ten neustálý „pokrok“ udělá houmlesy všechny, a přitom nedobrovolně a zadarmo!
Březen 2019