Nekupujte výhodné výrobky
oje manželka je přesvědčená, že každá činnost, včetně těch zábavných a rekreačních, musí přinést zároveň také nějaký prospěch. Například – když jdeme do lesa na houby a nic nenajdeme, vlečeme nazpět alespoň tašku (nebo dvě) narvanou šiškami případně dřevěnými odřezky po těžební činnosti. Tyto produkty pak spálíme v kamnech na chalupě. V případě, že se jedná o návštěvu lesa v okolí Prahy, odvážíme svůj výtěžek k nám do východních Čech. Je to přesně sto čtyřicet šest kilometrů od domu k domu...
Nedávno jsem „objevil“ zámek v Ratboři u Kolína. Tedy – já o něm věděl dávno, ale stále jsem ho při svých cyklojízdách míjel. Až letos na prvního máje jsem tento dluh smazal. Navíc jsem zjistil, že tato nevšední stavba od mého oblíbence, architekta Jana Kotěry, je do jisté míry přístupná, neboť slouží jako hotel se stylovou restaurací vyšší kategorie. Prošel jsem letmo jídelní lístek a učinil rozhodnutí, že bychom zde mohli dodatečně uctít čtyřicetileté výročí naší svatby. A protože jsem obecně znám svojí nechutí k navštěvování restauračních podniků, usoudil jsem, že tímto získám nějaké kladné body do celkového hodnocení od manželky.
Moje žena skutečně zajásala, když jsem jí oznámil svůj záměr, ovšem podle mého soudu mu příliš nevěřila. Ale když jsem stanovil konkrétní datum, vzala celou věc vážně. Zbývalo jen rozhodnout, jak se do takového galaprostředí obléknout. Fakt, že jsem na sebe po delší době navlékl kvádro svědčil, že celou akci pojímám skutečně vážně. Také moje žena zvolila odpovídající oděv, a tak jsem se domníval, že můžeme vyrazit.
Zaskočila mě ale požadavkem, že během cesty je potřeba na poli nabrat nějakou zeminu, neboli přímo hlínu, k přesazení jakési rostliny z naší lodžie. Takže jsem si musel ještě přibalit civil, kýbl a lopatku. Slavnostní oběd se vydařil a mě opravdu nemrzela při placení přibližně trojnásobná cena, než jakou platíme obvykle. Těšilo mě, že jsem své ženě udělal radost.
Na zpáteční cestě jsem se ale musel převléknout do pracovního a na poli u obce Křečhoř jsem natěžil plný kýbl a ještě igelitovou tašku hlíny z pole. Bizarní na tom všem je, že moje žena mě nechválila za návštěvu restaurace, ale stále opakovala, jakou kvalitní zeminu jsem nahrabal.
Úkoly tohoto typu musím plnit víceméně pravidelně, a tak jsem ani neprotestoval, když mě vyzvala při letošním pobytu v Itálii, abych jí přinesl z pláže u jezera nějaký písek. Chtěla s ním vycídit jakýsi kastrol z výbavy kuchyně. Rozhodl jsem se vykonat tento úkol navečer, až bude většina rekreantů zpět ve svých obydlích. A skutečně, na pláži byla jen nějaká mladá dvojice a skupina čtyř německých výrostků. Usedl jsem opodál na břeh a začal „nenápadně“ rukou prosívat písek v mé blízkosti.
V tu chvíli přiletěl ze shora míč, naprosto neomylně mě zasáhl do hlavy, a pružně odskočil. Skupina kluků se ohýbala v křečích smíchu, jeden z nich vykoktal nějakou omluvu. Já ovšem přemítal, jakým řízením mě ten míč zasáhl na vzdálenost dobrých dvaceti metrů, přičemž kolem mě široko daleko nebyl podobný cíl. Někdy mě napadá, že přitahuji mimořádné situace, ale je pro mě naprostou záhadou, do jaké míry na tom mám osobní podíl.
Ta pláž u jezera byla pak za pár dní ještě dějištěm dalšího mého ponížení. Kdysi dávno, když byly naše děti ještě malé, vozili jsme s sebou k jezerům a k moři nafukovací člun. Byl to poctivý gumotextilový výrobek socialistického průmyslu. Nic vystajlovaného, ale dlouhá léta poctivě sloužící artefakt. Když po letech dožil, zakoupil jsem v jednom nejmenovaném řetězcovém obchodě obdobný výrobek – soudobý a moderní. Kromě ceny mě získala jeho nízká váha a minimální objem při sfouknutí. Stihli jsme ho využít jen párkrát, neb děti odrostly a předmětem jejich zábav se staly jiné věci.
Po řadě let jsem se rozhodl, že k rekreaci u Gardského jezera patří také člun. My mu ovšem už dávno říkáme „člůna“ - to je pojmenování původem z jedné Funesovské filmové komedie. Člůna si v prvním týdnu pobytu tiše odpočívala v zavazadlovém prostoru auta, až jsem se rozhodl ji vyzkoušet. Jako bych tušil, že to nebude jen tak, vypravil jsem se k vodě sám, bez manželky. Výrobek byl nafouknut k prasknutí, aby unesl moji nemalou váhu. Tedy – já nejsem žádný tlouštík, ale dovoluji si tvrdit, že patřím do skupiny tzv. urostlých chlapů.
Vyčesal jsem si své dlouhé vlasy a sepnul je na vrcholku hlavy, abych si je nenamočil. Pak jsem vstoupil do jezera. V místě, kde bylo nad kolena jsem se pokusil nalodit. Člun byl ovšem proti, doslova vystřelil od hladiny směrem k obloze, a já nejenže nenastoupil, ale ztratil jsem balanc a po zádech se poroučel pod hladinu. Gumička ve vlasech už byla zbytečná… Když jsem vyždímal vlasy, vytřepal vodu z očí a uší, díval jsem se po očku po publiku na břehu, zdali se mi nesměje. Kromě triček a ručníků, nacpaných do úst přísedících, jsem nezpozoroval nic neobvyklého.
Po delší námaze se mi podařilo spočinout v nešťastném člunu. Moje hmotnost ovšem způsobila jednak že jsem seděl v nabrané vodě, a za druhé jsem do plavidla značně zapadl, takže jsem pádly dosáhl do jezera jen díky svým dlouhým rukám a navíc ještě jen lehce povrchově. Nicméně, vykonal jsem jakousi trasu, která byla charakterizovaná neustálým vlněním plavidla a změnami směru. Při každém záběru totiž člun jevil touhu, otáčet se kolem vlastní osy a zásadně odmítal postupovat ve vytyčeném směru. Navíc byl zádí nepřirozeně ponořen, zatímco příď směřovala strmě k nebesům.
Moc jsem si tu plavbu neužil, ale chtěl jsem napravit nepříznivý dojem, který jsem zanechal u přihlížejících na břehu. Byl to pošetilý nápad, neboť hned při vystupování jsem opět zamířil ke dnu. Když jsem se na několikátý pokus opět vydrápal „na palubu“, zastrčil jsem pádla do přivařených plastových ok, a zkusil veslovat. Bylo to ještě horší, než předchozí pádlování. To už jsem nahlas vztekle nadával, nedbaje toho, co si o mě pomyslí okolí. Pak jsem konečně (s dalším pádem do vody) ukončil své pokusy, nešťastnou člůnu jsem opřel o plot, a zahanbeně opustil bojiště. Vrátil jsem se pro ní až po dlouhém čase, neboť jsem doufal, že svědkové mého ponížení už odešli.
Když jsem své vodní příhody vyprávěl manželce, doslova řvala smíchy. Nechal jsem se úspěchem svého vyprávění vyprovokovat a přidával jsem stále další veselé detaily mého ponižujícího zážitku. Dobře totiž vím, že to moji ženu uspokojí nejvíce. Ona mi snad ani nepřeje nic špatného, ale když se mi něco nepodaří, mívá z toho obvykle velkou radost. Jak jinak – v sedmačtyřicátém roce našeho vztahu...!
Jo, a poučení na konec. Prosím vás, dávejte dobrý pozor na to, co kupujete. Tzv. příznivá cena a „světový dizajn“ ještě neznamená, že budete spokojeni se svým výběrem!
Červenec 2019
Nedávno jsem „objevil“ zámek v Ratboři u Kolína. Tedy – já o něm věděl dávno, ale stále jsem ho při svých cyklojízdách míjel. Až letos na prvního máje jsem tento dluh smazal. Navíc jsem zjistil, že tato nevšední stavba od mého oblíbence, architekta Jana Kotěry, je do jisté míry přístupná, neboť slouží jako hotel se stylovou restaurací vyšší kategorie. Prošel jsem letmo jídelní lístek a učinil rozhodnutí, že bychom zde mohli dodatečně uctít čtyřicetileté výročí naší svatby. A protože jsem obecně znám svojí nechutí k navštěvování restauračních podniků, usoudil jsem, že tímto získám nějaké kladné body do celkového hodnocení od manželky.
Moje žena skutečně zajásala, když jsem jí oznámil svůj záměr, ovšem podle mého soudu mu příliš nevěřila. Ale když jsem stanovil konkrétní datum, vzala celou věc vážně. Zbývalo jen rozhodnout, jak se do takového galaprostředí obléknout. Fakt, že jsem na sebe po delší době navlékl kvádro svědčil, že celou akci pojímám skutečně vážně. Také moje žena zvolila odpovídající oděv, a tak jsem se domníval, že můžeme vyrazit.
Zaskočila mě ale požadavkem, že během cesty je potřeba na poli nabrat nějakou zeminu, neboli přímo hlínu, k přesazení jakési rostliny z naší lodžie. Takže jsem si musel ještě přibalit civil, kýbl a lopatku. Slavnostní oběd se vydařil a mě opravdu nemrzela při placení přibližně trojnásobná cena, než jakou platíme obvykle. Těšilo mě, že jsem své ženě udělal radost.
Na zpáteční cestě jsem se ale musel převléknout do pracovního a na poli u obce Křečhoř jsem natěžil plný kýbl a ještě igelitovou tašku hlíny z pole. Bizarní na tom všem je, že moje žena mě nechválila za návštěvu restaurace, ale stále opakovala, jakou kvalitní zeminu jsem nahrabal.
Úkoly tohoto typu musím plnit víceméně pravidelně, a tak jsem ani neprotestoval, když mě vyzvala při letošním pobytu v Itálii, abych jí přinesl z pláže u jezera nějaký písek. Chtěla s ním vycídit jakýsi kastrol z výbavy kuchyně. Rozhodl jsem se vykonat tento úkol navečer, až bude většina rekreantů zpět ve svých obydlích. A skutečně, na pláži byla jen nějaká mladá dvojice a skupina čtyř německých výrostků. Usedl jsem opodál na břeh a začal „nenápadně“ rukou prosívat písek v mé blízkosti.
V tu chvíli přiletěl ze shora míč, naprosto neomylně mě zasáhl do hlavy, a pružně odskočil. Skupina kluků se ohýbala v křečích smíchu, jeden z nich vykoktal nějakou omluvu. Já ovšem přemítal, jakým řízením mě ten míč zasáhl na vzdálenost dobrých dvaceti metrů, přičemž kolem mě široko daleko nebyl podobný cíl. Někdy mě napadá, že přitahuji mimořádné situace, ale je pro mě naprostou záhadou, do jaké míry na tom mám osobní podíl.
Ta pláž u jezera byla pak za pár dní ještě dějištěm dalšího mého ponížení. Kdysi dávno, když byly naše děti ještě malé, vozili jsme s sebou k jezerům a k moři nafukovací člun. Byl to poctivý gumotextilový výrobek socialistického průmyslu. Nic vystajlovaného, ale dlouhá léta poctivě sloužící artefakt. Když po letech dožil, zakoupil jsem v jednom nejmenovaném řetězcovém obchodě obdobný výrobek – soudobý a moderní. Kromě ceny mě získala jeho nízká váha a minimální objem při sfouknutí. Stihli jsme ho využít jen párkrát, neb děti odrostly a předmětem jejich zábav se staly jiné věci.
Po řadě let jsem se rozhodl, že k rekreaci u Gardského jezera patří také člun. My mu ovšem už dávno říkáme „člůna“ - to je pojmenování původem z jedné Funesovské filmové komedie. Člůna si v prvním týdnu pobytu tiše odpočívala v zavazadlovém prostoru auta, až jsem se rozhodl ji vyzkoušet. Jako bych tušil, že to nebude jen tak, vypravil jsem se k vodě sám, bez manželky. Výrobek byl nafouknut k prasknutí, aby unesl moji nemalou váhu. Tedy – já nejsem žádný tlouštík, ale dovoluji si tvrdit, že patřím do skupiny tzv. urostlých chlapů.
Vyčesal jsem si své dlouhé vlasy a sepnul je na vrcholku hlavy, abych si je nenamočil. Pak jsem vstoupil do jezera. V místě, kde bylo nad kolena jsem se pokusil nalodit. Člun byl ovšem proti, doslova vystřelil od hladiny směrem k obloze, a já nejenže nenastoupil, ale ztratil jsem balanc a po zádech se poroučel pod hladinu. Gumička ve vlasech už byla zbytečná… Když jsem vyždímal vlasy, vytřepal vodu z očí a uší, díval jsem se po očku po publiku na břehu, zdali se mi nesměje. Kromě triček a ručníků, nacpaných do úst přísedících, jsem nezpozoroval nic neobvyklého.
Po delší námaze se mi podařilo spočinout v nešťastném člunu. Moje hmotnost ovšem způsobila jednak že jsem seděl v nabrané vodě, a za druhé jsem do plavidla značně zapadl, takže jsem pádly dosáhl do jezera jen díky svým dlouhým rukám a navíc ještě jen lehce povrchově. Nicméně, vykonal jsem jakousi trasu, která byla charakterizovaná neustálým vlněním plavidla a změnami směru. Při každém záběru totiž člun jevil touhu, otáčet se kolem vlastní osy a zásadně odmítal postupovat ve vytyčeném směru. Navíc byl zádí nepřirozeně ponořen, zatímco příď směřovala strmě k nebesům.
Moc jsem si tu plavbu neužil, ale chtěl jsem napravit nepříznivý dojem, který jsem zanechal u přihlížejících na břehu. Byl to pošetilý nápad, neboť hned při vystupování jsem opět zamířil ke dnu. Když jsem se na několikátý pokus opět vydrápal „na palubu“, zastrčil jsem pádla do přivařených plastových ok, a zkusil veslovat. Bylo to ještě horší, než předchozí pádlování. To už jsem nahlas vztekle nadával, nedbaje toho, co si o mě pomyslí okolí. Pak jsem konečně (s dalším pádem do vody) ukončil své pokusy, nešťastnou člůnu jsem opřel o plot, a zahanbeně opustil bojiště. Vrátil jsem se pro ní až po dlouhém čase, neboť jsem doufal, že svědkové mého ponížení už odešli.
Když jsem své vodní příhody vyprávěl manželce, doslova řvala smíchy. Nechal jsem se úspěchem svého vyprávění vyprovokovat a přidával jsem stále další veselé detaily mého ponižujícího zážitku. Dobře totiž vím, že to moji ženu uspokojí nejvíce. Ona mi snad ani nepřeje nic špatného, ale když se mi něco nepodaří, mívá z toho obvykle velkou radost. Jak jinak – v sedmačtyřicátém roce našeho vztahu...!
Jo, a poučení na konec. Prosím vás, dávejte dobrý pozor na to, co kupujete. Tzv. příznivá cena a „světový dizajn“ ještě neznamená, že budete spokojeni se svým výběrem!
Červenec 2019