Kočka vánoční
Když jsem byl malý, nikdy jsem netoužil po domácím zvířeti. Ostatně na přelomu padesátých a šedesátých let to u městských dětí nebylo zvykem. Domácího zvířectva bylo plné stavení u mého strejdy a tety na venkově, kde jsem pravidelně trávil na prázdninách celé léto. Ale nebyly to žádní domácí mazlíčkové. Pes voříškovského typu trávil celý čas uvázán u boudy – z pragmatických důvodů aby nehonil slepice a kachny a neobtěžoval návštěvy. Kočka se zase vyznačovala značnou plachostí a neodvažovala se zásadně dál než do předsíně. O nějakém hlazení jsem si mohl nechat jen zdát. Prasata, kozy a králíci sloužili svému hospodářskému účelu – také samozřejmě neměli žádná jména.
Uběhly desítky let, moji příbuzní se dávno odebrali na věčnost a já se už přes dvacet let starám o to venkovské stavení, kam jsem jezdil od malička. Také naše děti už dávno vyrostly a když byly malé, vydyndali na nás jen pár maličkých křečků. Ale vlastně se ani nepamatuji, že by po nás chtěly něco většího a vyspělejšího. Není to ale tak, že bychom měli ke zvířátkům nějaký negativní vztah. Až jednou v zimě…
Přijeli jsme na konci prosince 2015 do našeho venkovského domu. Bylo to v době mezi Štěpánem a Novým rokem. Vynášíme věci z auta, a vidíme, že na zápraží je černobílá kočka. Značně zbědovaná - vyhublá a jistě prochladlá. Vzali jsme jí hned do baráku a manželka jí dala pohotově něco k jídlu z našich zásob. Kočka se na to vrhla, jako by týden nejedla. No, kdo ví, kolik těch týdnů bylo. Byla nám děsně vděčná, a tak jsme jí nechali ve světnici, aby se trochu prohřála. Zároveň jsme se vzájemně ujišťovali, že na noc půjde ven. Nešla. A další noc už s námi spala v posteli.
Ukázala se totiž jako nesmírně společenská a vychovaná. A taky nás doslova uchvátil její pohled. To nebyl výraz „němé tváře“! V jejich očích nebo spíše za nimi jsme četli myšlenky. Zkušení chovatelé to asi znají, já jsem to prožil poprvé ve svých třiašedesáti letech. Během několika dnů se nalezené zvířátko stalo nedílnou součástí naší venkovské domácnosti. Moje žena kočku dokonce pojmenovala – protože měla na třech nohách bílé „ponožky, ale na jedné bílou „podkolenku“, začala jí říkat Ťapka.
Naše stavení je rozlehlé a poskytuje dostatek prostoru. Kromě obytné části je k dispozici stodola, maštal, velká kůlna a nad ní seník. Venku rozlehlý dvůr a zahrada. To vše si vybrala naše číča za svůj rajon, a to vše se stalo jejím královstvím, takže nás ani nenapadlo, odvézt ji z venkova do našeho městského bytu. Zařídili jsme jí luxusní místo k přespávání v bývalém chlévě, kde má náš syn příležitostné počítačové studio. Přístup byl skrze škvíru ve vyklopeném okně, kterou naše kočka hravě prolézala. A v tomto prostoru jsme jí nechávali i bohaté zásoby jídla, zejména granulí.
Jezdíme na venkov víceméně pravidelně v třítýdenních cyklech a při každém příjezdu jsme očekávali, zdali nás naše Ťapka přivítá. Přišla vždy, zjevně šťastná, že nás vidí. Obdobná radost byla na naší straně. Postupem času si vydobyla značná privilegia v domě, a navíc jsme jí pokaždé při našem pobytu odměňovali masovými specialitami. Ona se zase revanšovala chytáním myší, které nám pravidelně chodila ukazovat. Pravda, občas se její obětí stal i nepozorný pták nebo ještěrka, ale my jsme jí to za zlé neměli, protože se chovala přirozeně v rámci svých instinktů.
Pořídil jsem množství fotek našeho mazlíka, zejména nás fascinovaly její nejrůznější a nejnemožnější polohy při spánku, kterému se věnovala stejně náruživě jako lovu. Stala se nějak automaticky a přirozeně součástí naší rodiny, mysleli jsme na ni neustále, a těšili se z její přítomnosti.
V podvědomí nás ovšem trápila otázka, jak dlouho s námi bude. Veterinář odhadl úplně na začátku její věk na dva roky, a to nám dávalo naději, že se s ní hned tak nerozloučíme. Přesto jsme o ní měli starost a obávali se dne, kdy nás nepřivítá. Stalo se to letos v září, a nevíme co se jí stalo a kdy. Jak se záhadně objevila, tak stejným způsobem zmizela. Nemá cenu rozebírat, co všechno se s ní mohlo stát. Je prostě pryč, a nám je bez ní smutno – dávala totiž našemu pobytu na venkově něco navíc, nějaký další rozměr.
Hledím na její fotografie, vzpomínám na její přítulnost i občasné neplechy a zabývám se myšlenkou, že naše kočka nebyla z tohoto světa. Možná je to více než pocit.
Říjen 2019
Uběhly desítky let, moji příbuzní se dávno odebrali na věčnost a já se už přes dvacet let starám o to venkovské stavení, kam jsem jezdil od malička. Také naše děti už dávno vyrostly a když byly malé, vydyndali na nás jen pár maličkých křečků. Ale vlastně se ani nepamatuji, že by po nás chtěly něco většího a vyspělejšího. Není to ale tak, že bychom měli ke zvířátkům nějaký negativní vztah. Až jednou v zimě…
Přijeli jsme na konci prosince 2015 do našeho venkovského domu. Bylo to v době mezi Štěpánem a Novým rokem. Vynášíme věci z auta, a vidíme, že na zápraží je černobílá kočka. Značně zbědovaná - vyhublá a jistě prochladlá. Vzali jsme jí hned do baráku a manželka jí dala pohotově něco k jídlu z našich zásob. Kočka se na to vrhla, jako by týden nejedla. No, kdo ví, kolik těch týdnů bylo. Byla nám děsně vděčná, a tak jsme jí nechali ve světnici, aby se trochu prohřála. Zároveň jsme se vzájemně ujišťovali, že na noc půjde ven. Nešla. A další noc už s námi spala v posteli.
Ukázala se totiž jako nesmírně společenská a vychovaná. A taky nás doslova uchvátil její pohled. To nebyl výraz „němé tváře“! V jejich očích nebo spíše za nimi jsme četli myšlenky. Zkušení chovatelé to asi znají, já jsem to prožil poprvé ve svých třiašedesáti letech. Během několika dnů se nalezené zvířátko stalo nedílnou součástí naší venkovské domácnosti. Moje žena kočku dokonce pojmenovala – protože měla na třech nohách bílé „ponožky, ale na jedné bílou „podkolenku“, začala jí říkat Ťapka.
Naše stavení je rozlehlé a poskytuje dostatek prostoru. Kromě obytné části je k dispozici stodola, maštal, velká kůlna a nad ní seník. Venku rozlehlý dvůr a zahrada. To vše si vybrala naše číča za svůj rajon, a to vše se stalo jejím královstvím, takže nás ani nenapadlo, odvézt ji z venkova do našeho městského bytu. Zařídili jsme jí luxusní místo k přespávání v bývalém chlévě, kde má náš syn příležitostné počítačové studio. Přístup byl skrze škvíru ve vyklopeném okně, kterou naše kočka hravě prolézala. A v tomto prostoru jsme jí nechávali i bohaté zásoby jídla, zejména granulí.
Jezdíme na venkov víceméně pravidelně v třítýdenních cyklech a při každém příjezdu jsme očekávali, zdali nás naše Ťapka přivítá. Přišla vždy, zjevně šťastná, že nás vidí. Obdobná radost byla na naší straně. Postupem času si vydobyla značná privilegia v domě, a navíc jsme jí pokaždé při našem pobytu odměňovali masovými specialitami. Ona se zase revanšovala chytáním myší, které nám pravidelně chodila ukazovat. Pravda, občas se její obětí stal i nepozorný pták nebo ještěrka, ale my jsme jí to za zlé neměli, protože se chovala přirozeně v rámci svých instinktů.
Pořídil jsem množství fotek našeho mazlíka, zejména nás fascinovaly její nejrůznější a nejnemožnější polohy při spánku, kterému se věnovala stejně náruživě jako lovu. Stala se nějak automaticky a přirozeně součástí naší rodiny, mysleli jsme na ni neustále, a těšili se z její přítomnosti.
V podvědomí nás ovšem trápila otázka, jak dlouho s námi bude. Veterinář odhadl úplně na začátku její věk na dva roky, a to nám dávalo naději, že se s ní hned tak nerozloučíme. Přesto jsme o ní měli starost a obávali se dne, kdy nás nepřivítá. Stalo se to letos v září, a nevíme co se jí stalo a kdy. Jak se záhadně objevila, tak stejným způsobem zmizela. Nemá cenu rozebírat, co všechno se s ní mohlo stát. Je prostě pryč, a nám je bez ní smutno – dávala totiž našemu pobytu na venkově něco navíc, nějaký další rozměr.
Hledím na její fotografie, vzpomínám na její přítulnost i občasné neplechy a zabývám se myšlenkou, že naše kočka nebyla z tohoto světa. Možná je to více než pocit.
Říjen 2019