Z.H.

Od ozvučení prodejen Penny Market uplynuly už skoro čtyři roky, ale já si nikdy zcela nezvykl. Snažím se neposlouchat, co se mi jejich rádio snaží nalejvat do hlavy, ale ne vždy se mi to daří. V přední části prodejny to ještě jde, jsou tam chladicí agregáty, které svým hučením místní produkci částečně přehluší. Zato vzadu u pečiva je to děs! Tam to dostávám z bezprostřední blízkosti ze shora z podhledu a v náležité intenzitě.

Dnes jsem si musel vyslechnout část ankety „Chtěli byste se vrátit do dětství?“ Kromě všeobecných plků které jsem celkem úspěšně přefiltroval mě zaujalo, že oslovení by se vrátit chtěli. Zdůvodňovali to dětskou bezstarostností. Nevím co to bylo za lidi, ale vím bezpečně, že žádná dětská bezstarostnost neexistuje! Naopak, těch obav je celá řada. Já bych si svůj dětský věk rozhodně nechtěl zopakovat! A vůbec to není tím, že jsem se narodil do raných padesátých let. A také jsem v dětském věku nijak netrpěl, neboť jsem vyrůstal ve standardní a celistvé rodině zahrnut láskou rodičů.

Představa, že dítě žije v jakési blíže nedefinované bezstarostnosti je bezesporu absolutně mylná. Jistě, má zajištěny všechny běžné životní potřeby – bavíme se samozřejmě o „normálním“ dětství, které není zatíženo existenčními starostmi. Těch druhých starostí je ale celá řada.

Dospělý dokáže většinu životních činností a potřeb vyřešit. Někdy to dá práci, někdy je to břemeno opravdu těžké. Ale stále je v tom osobní vůle, schopnosti a zkušenosti, které si dokáží poradit i se složitými problémy. Dětský svět je jiný. Už jen fyzická slabost oproti dospělým je slušným hendikepem. Pokud se nedospělý človíček setká s lumpem, jeho možnosti obrany jsou minimální. Kdejaký hajzl si na něj může vyskočit.

Dále tady máme obecné stresy ze školy a z dětského kolektivu Ne každý je vybaven náležitou fyzickou silou, zápasnickou dovedností a nezbytnou kuráží. V dospělém věku tohle prostě běžně nepotřebujete. Já sám jsem se pral naposledy někdy na konci základky. Ale dítě – mluvím tím o klucích – musí být stále ve střehu. Holky se sice tolik neperou, tedy za mě to byla vzácnost, ale třenice a šikana mezi nimi existují také.

Na tomto místě musím také zmínit jeden z největších stresů, které jsem v dětství prožil. Bylo mi devět let, a já pobýval společně s celou třídou na „škole v přírodě“. Bylo to v Českém Švýcarsku, budova stála v údolí, lemovaném pískovcovými skalami – nádherná scenérie! Jednou za tmy, bylo to v říjnu brzy ráno, ale já myslel že je hluboká noc, mě probudila střelba ze samopalů a výbuchy granátů. Válka začala! Tak si vyhodnotila moje dětská dušička nastalou situaci. Bylo to tím děsivější, že moji rodiče byli v tu chvíli nekonečně daleko. Abyste správně rozuměli – ve škole nás bolševici neustále zpracovávali tvrzením, že revanšista číhá na hranici, aby na nás zaútočil, zotročil nás a následně obral o naše socialistické výhody a výdobytky... No, bylo to jinak. Na louce u školy proběhlo cvičení milicionářů, ozbrojené to pěsti komunistické strany. Nás samozřejmě nikdo nevaroval. Dodnes si pamatuji tu úzkost a hrůzu z noční střelby a výbuchů.

Pak tady máme otázku „sociální nerovnosti“. Za nás to bylo také, ale řekl bych, že jen v okrajové podobě. Ve třídě jsme se v jisté době dělili na ty, co už mají televizi a na ty, co se na ní dosud nezmohli. A zcela bezpečně si pamatuji, že když jsem byl ve třetí třídě, „měli jsme tam“ jen dvě auta. Dnešní všeobecný dostatek a kult konzumu může v mysli nedospělého jedince nadělat pěknou paseku.

Ale vraťme se do minulosti. Já jsem mezi svými vrstevníky vynikal intelektem, ovšem rozhodně ne fyzicky. Na to byli ve třídě jiní experti. Navzdory tomu jsem se ale nestal třídním otloukánkem, neboť „darebáci“ disponovali většinou slabými školními znalostmi, a respektovali a často využívali moje dovednosti. Takovouto prostitucí jsem si zajišťoval svoji nedotknutelnost. Hle, jak už i nedospělý jedinec dokáže postupovat racionálně!

Další velké dětské stresy plynou z toho, že nenaplní ambice, které do nich vkládají rodiče. To se týká nejen výsledků v učení ale i různých mimoškolních činností. Všichni známe případy nenadaných dětí, jejichž rodiče jsou přesvědčeni, že jejich potomek dosáhne vrcholného úspěchu například v nějaké sportovní disciplíně nebo ve hře na hudební nástroj a podobně. A nadaní jedinci? Ti jsou na tom mnohdy ještě hůře, protože v jejich případě se tupost k dané disciplíně dá těžko předstírat. Ale nejvyšší příčky jsou jen pro pár vyvolených jedinců, zatímco ambiciózních rodičů, přesvědčených o výjimečnosti vlastního potomka, jsou haldy.

Pochopitelně, že každé dítě vnímá také vzájemný vztah svých rodičů, živitelů. A tam může být důsledkem nesouladu obava a stres úplně největší. Není třeba rozebírat. A což teprve dětské lásky? To může nadělat také pěkný mazec v mysli.

Takže – bezstarostné dětství? Ani náhodou!

Prosinec 2019