Silvestrovská příhoda
Hned na začátku musím upozornit, že nejde o žádnou „veselou příhodu z natáčení“- třeba jak jsem si propálil vzácné kalhoty neodborně odpálenou rachejtlí…
Začalo to na Štědrý den neboli na Ježíška, jak se u nás říká. Můj syn vyprávěl, co ho potkalo při žádosti o výměnu řidičského průkazu. Pozorně jsem naslouchal, dále následoval jeho dotaz, jak jsem na tom s platností řidičáku já. Suverénně jsem prohlásil, že mi bude platit určitě ještě několik let. Mladík mi ale nedůvěřoval a vyzval mě ke kontrole. Když jsem si přečetl datum vydání a konečné platnosti, zmocnila se mě panika – ŘP byl totiž neplatný od 26. března – pozor! – roku 2017. Pohov!
Okamžitě jsem si připomněl platnost úsloví „nevědomost hříchu nečiní“. Byl jsem totiž dva a tři čtvrtě roku v naprostém klidu. Ten ale tímto prozřením skončil. Začal jsem spatra uvažovat, co všechno jsem v té době najezdil. Je toho zhruba šedesát tisíc kilometrů. A protože jsem (trochu úchylný) statistik, vyhledal jsem později ve svých záznamech, že jsem byl v tomto období třináctkrát v cizině. Zároveň jsem si spočítal, že jsem strávil s autem jako řidič ve zmíněném období za hranicemi celkem 97 dní. Také jsem si připomněl, které evropské státy jsem v té době navštívil. Nejhorší případ byla Ukrajina, ta se do mě obzvláště zaťala – v té zemi by moje odhalení bylo zajisté velmi nepříjemné! A což třeba akurátní Německo…?
No, nic. Na netu jsem vyhledal informaci k výměnám ŘP, a zjistil jsem, že „z organizačních důvodů“ budu moci zažádat nejdříve 31.12. – to znamená dnes. Od půl páté jsem nespal. V půl šesté jsem vstal a v 6.48 jsem zaujal místo ve frontě u Kongresového centra na Pankráci. Bylo těsně nad nulou, obloha ještě nezačala blednout. Vzpomněl jsem si při této příležitost, jak jsem za bolševiků stál v lednu 1989 frontu na auto ve Vysočanech a v říjnu téhož roku frontu na kolo Favorit u obchodního domu Kotva. Protože jsem oba případy popsal ve svých „Pamětech“, zařazuji je také do tohoto textu.
Jó, fronty. To už dneska nikdo neví, co to bylo. To se říkával takovej vtip. Přijede Američan do soc.dem. státu a vidí shluk lidí před obchodem. Ptá se proč tam ti lidé stojí. Místní průvodce mu vysvětluje – to je fronta na maso. Na to Američan říká – to by se mi tam tak chtělo stát, to radši půjdu do krámu a koupím si to!
Já jsem si na počátku roku 1989 vzal do hlavy, že koupím nové auto. Škodovka tehdy končila s výrobou „stodvacítek“ a „stopětek“. Poslední půlrok vyráběla tzv. stopětadvacítku, což byla Š 120 s pětistupňovou „exportní“ převodovkou. Souběžně už rozjela výrobu Favorita ale ten byl o dvacet tisíc dražší (můj tehdejší půlroční plat) a stejně se na něj muselo čekat. Stavil jsem se tedy v prodejně aut ve Vysočanech, protože jsem to měl po cestě do práce. Pamatuji si, že to bylo v pátek ráno. Přijdu do prodejny, vidím shluk lidí u pultu a tak se ptám jednoho člověka, jestli mají auta. Řekl mi, že ano a tak jsem se zařadil. Teprve po chvíli mi došlo, že auta mají ale ne pro mne. Celý systém mi pak kdosi ochotně vysvětlil. Nejdříve se musím zapsat do pořadníku, pak chodit do služby a jestli to dobře dopadne, tak už v úterý by na mě mohla přijít řada. Namítl jsem, že musím chodit do práce a že mám také povinnosti k rodině a že to asi vzdám. Ten člověk, který sepisoval nový seznam čekatelů mi ale řekl abych neblbnul, že mám krásné pořadové číslo třináct a že má přijít dvacet aut, takže se na mě určitě dostane. Odvětil jsem, že bych mohl jedině v noci. No vidíte, odtušil ten člověk, už si vás píšu.
Hlídky byly dvoučlenné a střídaly se po čtyřech hodinách. Účelem akce bylo, aby se nepostavil někdo do fronty mimo „oficiální“ písemný pořadník, který si hlídkující předávali. Navíc každý den navečer byla „kontrola pořadníku“. To se museli dostavit všichni příslušníci frontového seznamu a po vyvolání jména a přihlášení se mohlo jít domů, pokud člověk zrovna nenastupoval do služby. Při kontrole byla povolená jedna absence za celou dobu čekání. Bylo zajímavé pozorovat, jak mimo oficiální bolševické struktury si lidé dovedli zorganizovat soukromou akci a ještě navíc byli schopni dodržovat pravidla. Pamatuji se dobře na službu v sobotu od čtyřech do osmi ráno. V pátek večer k nám přijela rodinná návštěva. Nechtěl jsem, aby se rozkřiklo, že já, nekonformní mánička a rocker chodím stát frontu na auto a tak jsem to zatajil. Vykecávali jsme se asi do půl třetí ráno. Pak jsem si na hodinku lehl oblečený na kanape a o půl čtvrté jsem už klusal „klepat kosu“ do Vysočan. Před devátou jsem vesele nakráčel do bytu, přinášeje čerstvé pečivo k snídani a zatajujíce, že jsem spal sotva hodinu. Takhle jsem hlídkoval ještě třikrát a věřte tomu, v úterý škodovky přišly. A pak, že v socialismu nic nefungovalo! Dokonce jsem si mohl jako třináctý v pořadí vybrat ze čtyřech barev. A další výbava? Ta byla samozřejmě u všech aut stejná. Doma jsem ale nesklidil obdiv u svého syna. Čtyřletý Kamil se zvláštně zasekl a odmítal nové auto přijmout, protože nebylo červené. Nešlo mu vysvětlit, že ve stávajícím režimu je úspěchem už to, že je vůbec nějaké nové auto k sehnání.
P.S. U „konkurence“ v souběžně probíhající frontě na Škodu Favorit trvalo stání tři až čtyři týdny.
První kolo Favorit jsem měl od svých třinácti let, a když pode mnou po čtyřiadvaceti letech provozu, a pětačtyřiceti tisících kilometrech kleslo, nastal problém. Rám kola byl „přestřižen“ uprostřed, a tedy neopravitelný. Byl srpen 1989. Kdo mohl tehdy předpovídat, jak se všechno vbrzku změní. Přede mnou byl zásadní úkol. V té době byla běžně na krámě jen dovozová kola ze SSSR. Říkal se o nich takový slogan: „chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina!“ To jsem neměl v úmyslu. Druhou možností bylo zakoupit Favorita v Tuzexu za dvojnásobnou cenu, to jsem, nechtěje okrádat vlastní rodinu, také zavrhl.
Ve specializované prodejně rokycanského závodu Favorit na Gorkého náměstí v Praze (kde ale žádné Favority neměli) mě dali tip na cykloprodejnu v obchodním domě Kotva. To byl největší obchodní dům v republice a bolševik se zde horko-těžko snažil udržovat iluzi, že veškerého zboží je dostatek. Nebyl. V oddělení jízdních kol mi potvrdili, že skutečně žádané Favority občas dostávají. Chce to jen trpělivost a důslednost. Totiž – každý den ráno čekat u zadního vchodu, kde zaměstnanec obchodního domu hodinu před otevřením, to je v sedm, oznámí, jestli ten den bude v prodeji něco mimořádného. Uposlechl jsem té dobré rady, a v následujících jednadvaceti prodejních dnech (včetně sobot) jsem měl tento režim: vstát před šestou a co nejrychleji se dostavit „za Kotvu“. Tam už „samospráva fronty“ rozdávala papírová pořadová čísla. Za ty tři týdny jsem už znal osobně valnou část fronty a díky své dochvilnosti jsem si mohl postupně zakoupit dovozovou barevnou televizi, automatickou pračku nebo vysoce žádaný motocykl Simson z NDR (tehdy byla fronta nejdelší – proč asi?). Když zřízenec v sedm hodin oznámil, že budou prodávat to a to, zůstali zájemci o požadovaný výrobek, a ostatní odkvačili do práce apod. Zbylé dny jsem tam já i ostatní statovali marně. Jednadvacátý den služby, pár týdnů před převratem jsem se dočkal. Když jsem si odstál svoje a po otevření se kvapně přesunul do třetího patra, zbývalo již jen uskutečnit koupi. Zeptal jsem se prodavače, jestli si mohu vybrat barvu. Podíval se na mě jako na šílence a odpověděl, že ano, pokud se mi líbí červená. S tím jsem rád souhlasil, protože mi nic jiného nezbývalo.
Ale zpět do reality. Dnešní fronta byla malá a navíc jsem průběžně pozoroval příchod pracovníků Registru řidičů do práce, což mi dodávalo naději, že svůj problém vyřeším. Vlastně bych mohl rovnou napsat pracovnic, neboť se jednalo v drtivé míře o ženy. Obecně mohu prohlásit, že mám ženy rád, v tomto případě to platilo dvojnásob! Protože je úřadovna od venku oddělena jen velkoprostorovým zasklením, mohl jsem zároveň sledovat poslední přípravy před otevřením. Bylo to jako před začátkem důležitého fotbalového zápasu. Na „hřišti“ se rozcvičovali hráči, rozhodčí kontrolovali rohové praporky a sítě v brankách, hodiny odčítali poslední minuty do začátku. A nyní již nastupují aktéři zápasu naostro! Tedy v reálu – dámy zaujaly svá místa v přepážkách vyrolovali žaluzie, nastartovali computery. A již přichází olivrejovaný zřízenec a odemyká vstupní dveře!
Díky dvěma automatům vydávajícím pořadová čísla a díky masivní obložnosti přepážek, jdu okamžitě na řadu. Již v sedm nula osm opouštím Registr. Dokonce se mě ani nezeptali, proč žádám o výměnu průkazu skoro tři roky po stanovené lhůtě! No, myslím, že můj prohřešek dokazuje, jaký jsem vzorný řidič, když mě za tu dobu nekontroloval žádný „orgán“.
Byl jsem v radostné náladě, že věci fungují a tak jsem se vydal do probouzejícího se města, abych si užil přednovoroční atmosféru. Totiž – jen v těchto ranních hodinách patří město nám, Pražákům. A taky jsem si představoval, jaké inferno se tam bude odehrávat dnes okolo půlnoci. U toho já ale rozodně nebudu!
Prosinec 2019
Začalo to na Štědrý den neboli na Ježíška, jak se u nás říká. Můj syn vyprávěl, co ho potkalo při žádosti o výměnu řidičského průkazu. Pozorně jsem naslouchal, dále následoval jeho dotaz, jak jsem na tom s platností řidičáku já. Suverénně jsem prohlásil, že mi bude platit určitě ještě několik let. Mladík mi ale nedůvěřoval a vyzval mě ke kontrole. Když jsem si přečetl datum vydání a konečné platnosti, zmocnila se mě panika – ŘP byl totiž neplatný od 26. března – pozor! – roku 2017. Pohov!
Okamžitě jsem si připomněl platnost úsloví „nevědomost hříchu nečiní“. Byl jsem totiž dva a tři čtvrtě roku v naprostém klidu. Ten ale tímto prozřením skončil. Začal jsem spatra uvažovat, co všechno jsem v té době najezdil. Je toho zhruba šedesát tisíc kilometrů. A protože jsem (trochu úchylný) statistik, vyhledal jsem později ve svých záznamech, že jsem byl v tomto období třináctkrát v cizině. Zároveň jsem si spočítal, že jsem strávil s autem jako řidič ve zmíněném období za hranicemi celkem 97 dní. Také jsem si připomněl, které evropské státy jsem v té době navštívil. Nejhorší případ byla Ukrajina, ta se do mě obzvláště zaťala – v té zemi by moje odhalení bylo zajisté velmi nepříjemné! A což třeba akurátní Německo…?
No, nic. Na netu jsem vyhledal informaci k výměnám ŘP, a zjistil jsem, že „z organizačních důvodů“ budu moci zažádat nejdříve 31.12. – to znamená dnes. Od půl páté jsem nespal. V půl šesté jsem vstal a v 6.48 jsem zaujal místo ve frontě u Kongresového centra na Pankráci. Bylo těsně nad nulou, obloha ještě nezačala blednout. Vzpomněl jsem si při této příležitost, jak jsem za bolševiků stál v lednu 1989 frontu na auto ve Vysočanech a v říjnu téhož roku frontu na kolo Favorit u obchodního domu Kotva. Protože jsem oba případy popsal ve svých „Pamětech“, zařazuji je také do tohoto textu.
Jó, fronty. To už dneska nikdo neví, co to bylo. To se říkával takovej vtip. Přijede Američan do soc.dem. státu a vidí shluk lidí před obchodem. Ptá se proč tam ti lidé stojí. Místní průvodce mu vysvětluje – to je fronta na maso. Na to Američan říká – to by se mi tam tak chtělo stát, to radši půjdu do krámu a koupím si to!
Já jsem si na počátku roku 1989 vzal do hlavy, že koupím nové auto. Škodovka tehdy končila s výrobou „stodvacítek“ a „stopětek“. Poslední půlrok vyráběla tzv. stopětadvacítku, což byla Š 120 s pětistupňovou „exportní“ převodovkou. Souběžně už rozjela výrobu Favorita ale ten byl o dvacet tisíc dražší (můj tehdejší půlroční plat) a stejně se na něj muselo čekat. Stavil jsem se tedy v prodejně aut ve Vysočanech, protože jsem to měl po cestě do práce. Pamatuji si, že to bylo v pátek ráno. Přijdu do prodejny, vidím shluk lidí u pultu a tak se ptám jednoho člověka, jestli mají auta. Řekl mi, že ano a tak jsem se zařadil. Teprve po chvíli mi došlo, že auta mají ale ne pro mne. Celý systém mi pak kdosi ochotně vysvětlil. Nejdříve se musím zapsat do pořadníku, pak chodit do služby a jestli to dobře dopadne, tak už v úterý by na mě mohla přijít řada. Namítl jsem, že musím chodit do práce a že mám také povinnosti k rodině a že to asi vzdám. Ten člověk, který sepisoval nový seznam čekatelů mi ale řekl abych neblbnul, že mám krásné pořadové číslo třináct a že má přijít dvacet aut, takže se na mě určitě dostane. Odvětil jsem, že bych mohl jedině v noci. No vidíte, odtušil ten člověk, už si vás píšu.
Hlídky byly dvoučlenné a střídaly se po čtyřech hodinách. Účelem akce bylo, aby se nepostavil někdo do fronty mimo „oficiální“ písemný pořadník, který si hlídkující předávali. Navíc každý den navečer byla „kontrola pořadníku“. To se museli dostavit všichni příslušníci frontového seznamu a po vyvolání jména a přihlášení se mohlo jít domů, pokud člověk zrovna nenastupoval do služby. Při kontrole byla povolená jedna absence za celou dobu čekání. Bylo zajímavé pozorovat, jak mimo oficiální bolševické struktury si lidé dovedli zorganizovat soukromou akci a ještě navíc byli schopni dodržovat pravidla. Pamatuji se dobře na službu v sobotu od čtyřech do osmi ráno. V pátek večer k nám přijela rodinná návštěva. Nechtěl jsem, aby se rozkřiklo, že já, nekonformní mánička a rocker chodím stát frontu na auto a tak jsem to zatajil. Vykecávali jsme se asi do půl třetí ráno. Pak jsem si na hodinku lehl oblečený na kanape a o půl čtvrté jsem už klusal „klepat kosu“ do Vysočan. Před devátou jsem vesele nakráčel do bytu, přinášeje čerstvé pečivo k snídani a zatajujíce, že jsem spal sotva hodinu. Takhle jsem hlídkoval ještě třikrát a věřte tomu, v úterý škodovky přišly. A pak, že v socialismu nic nefungovalo! Dokonce jsem si mohl jako třináctý v pořadí vybrat ze čtyřech barev. A další výbava? Ta byla samozřejmě u všech aut stejná. Doma jsem ale nesklidil obdiv u svého syna. Čtyřletý Kamil se zvláštně zasekl a odmítal nové auto přijmout, protože nebylo červené. Nešlo mu vysvětlit, že ve stávajícím režimu je úspěchem už to, že je vůbec nějaké nové auto k sehnání.
P.S. U „konkurence“ v souběžně probíhající frontě na Škodu Favorit trvalo stání tři až čtyři týdny.
První kolo Favorit jsem měl od svých třinácti let, a když pode mnou po čtyřiadvaceti letech provozu, a pětačtyřiceti tisících kilometrech kleslo, nastal problém. Rám kola byl „přestřižen“ uprostřed, a tedy neopravitelný. Byl srpen 1989. Kdo mohl tehdy předpovídat, jak se všechno vbrzku změní. Přede mnou byl zásadní úkol. V té době byla běžně na krámě jen dovozová kola ze SSSR. Říkal se o nich takový slogan: „chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina!“ To jsem neměl v úmyslu. Druhou možností bylo zakoupit Favorita v Tuzexu za dvojnásobnou cenu, to jsem, nechtěje okrádat vlastní rodinu, také zavrhl.
Ve specializované prodejně rokycanského závodu Favorit na Gorkého náměstí v Praze (kde ale žádné Favority neměli) mě dali tip na cykloprodejnu v obchodním domě Kotva. To byl největší obchodní dům v republice a bolševik se zde horko-těžko snažil udržovat iluzi, že veškerého zboží je dostatek. Nebyl. V oddělení jízdních kol mi potvrdili, že skutečně žádané Favority občas dostávají. Chce to jen trpělivost a důslednost. Totiž – každý den ráno čekat u zadního vchodu, kde zaměstnanec obchodního domu hodinu před otevřením, to je v sedm, oznámí, jestli ten den bude v prodeji něco mimořádného. Uposlechl jsem té dobré rady, a v následujících jednadvaceti prodejních dnech (včetně sobot) jsem měl tento režim: vstát před šestou a co nejrychleji se dostavit „za Kotvu“. Tam už „samospráva fronty“ rozdávala papírová pořadová čísla. Za ty tři týdny jsem už znal osobně valnou část fronty a díky své dochvilnosti jsem si mohl postupně zakoupit dovozovou barevnou televizi, automatickou pračku nebo vysoce žádaný motocykl Simson z NDR (tehdy byla fronta nejdelší – proč asi?). Když zřízenec v sedm hodin oznámil, že budou prodávat to a to, zůstali zájemci o požadovaný výrobek, a ostatní odkvačili do práce apod. Zbylé dny jsem tam já i ostatní statovali marně. Jednadvacátý den služby, pár týdnů před převratem jsem se dočkal. Když jsem si odstál svoje a po otevření se kvapně přesunul do třetího patra, zbývalo již jen uskutečnit koupi. Zeptal jsem se prodavače, jestli si mohu vybrat barvu. Podíval se na mě jako na šílence a odpověděl, že ano, pokud se mi líbí červená. S tím jsem rád souhlasil, protože mi nic jiného nezbývalo.
Ale zpět do reality. Dnešní fronta byla malá a navíc jsem průběžně pozoroval příchod pracovníků Registru řidičů do práce, což mi dodávalo naději, že svůj problém vyřeším. Vlastně bych mohl rovnou napsat pracovnic, neboť se jednalo v drtivé míře o ženy. Obecně mohu prohlásit, že mám ženy rád, v tomto případě to platilo dvojnásob! Protože je úřadovna od venku oddělena jen velkoprostorovým zasklením, mohl jsem zároveň sledovat poslední přípravy před otevřením. Bylo to jako před začátkem důležitého fotbalového zápasu. Na „hřišti“ se rozcvičovali hráči, rozhodčí kontrolovali rohové praporky a sítě v brankách, hodiny odčítali poslední minuty do začátku. A nyní již nastupují aktéři zápasu naostro! Tedy v reálu – dámy zaujaly svá místa v přepážkách vyrolovali žaluzie, nastartovali computery. A již přichází olivrejovaný zřízenec a odemyká vstupní dveře!
Díky dvěma automatům vydávajícím pořadová čísla a díky masivní obložnosti přepážek, jdu okamžitě na řadu. Již v sedm nula osm opouštím Registr. Dokonce se mě ani nezeptali, proč žádám o výměnu průkazu skoro tři roky po stanovené lhůtě! No, myslím, že můj prohřešek dokazuje, jaký jsem vzorný řidič, když mě za tu dobu nekontroloval žádný „orgán“.
Byl jsem v radostné náladě, že věci fungují a tak jsem se vydal do probouzejícího se města, abych si užil přednovoroční atmosféru. Totiž – jen v těchto ranních hodinách patří město nám, Pražákům. A taky jsem si představoval, jaké inferno se tam bude odehrávat dnes okolo půlnoci. U toho já ale rozodně nebudu!
Prosinec 2019