Spokojené stáří
Když jsem tady psal o „bezstarostném dětství“, vyzval mě můj kamarád zpoza oceánu, abych napsal něco o spokojeném a šťastném stáří. A hned to shodil, neboť uvedl, že je to „pěkná hovadina“. To si rozhodně nemyslím – a navíc mám své stáří rád! Například hned úvodem: ta úleva, co všechno už nemusím!
Od mládí, někdy už od dětství, je člověk poháněn svými sny, tužbami a vizemi. Některé jsou zcela nereálné, a většinou rychle a bezbolestně odpadnou. Jiných se ale nedokážeme zbavit po celý život. A pokud jsme je nenaplnili, mají tendenci provázet nás vnitřními výčitkami až do konce našich dnů.
Těch hypotetických možností je celá řada, uvedu jen pár příkladů. Například: ambice být světovým rekordmanem ve sportu, dosáhnout špičkového objevu na poli výzkumu, stát se politickým vůdcem národa, nebo být světoznámou hvězdou na poli kultury. V osobním životě pak například získat mimořádně krásnou a atraktivní ženu, “kterou mi budou všichni závidět“.
Ano, tak nějak vypadají představy běžného mladíka bez životních zkušeností. Realita od nich bývá vzdálena v některých případech stovky mil, někdy i světelné roky. Starý člověk, pokud mu ještě plně slouží mysl ví, že většina mladistvých představ jsou jen iluze. A zároveň si také už dávno uvědomil, že principy životní spokojenosti spočívají v něčem jiném. To není defétismus, to je realita. Důležitý poznatek dále spočívá v tom, že pokud jsme dosáhli určitých vysněných cílů a met, NIKDY to není napořád. Život nás posunuje stále kupředu a my jsme vystaveni permanentnímu obhajování získaných pozic.
Aby byl člověk spokojen se svým životem, musí být schopen přizpůsobit své požadavky svým možnostem. Pokud to dokáže, dostaví se vyrovnanost a spokojenost. Jsem si vědom, že to každého neuspokojí – ale míra předpokladů a vrozených vloh je přece také velmi různá. Jestliže má někdo například mimořádné schopnosti v hudbě, je hřích toho nevyužít. Zároveň ale není dobré přistupovat ke své kariéře jako schodišti, které vede až na absolutní vrchol. Možná vede, možná ne – netřeba se znepokojovat faktem, že nevystoupám až do nejvyššího bodu. A rozhodně je nutné, nezkazit si život závistí!
Prvním a zdaleka nejdůležitějším předpokladem spokojeného stáří bezesporu je – dožít se jej. A hned za tím následuje – dožít se ho v provozuschopném stavu a se zajištěným životním standardem nebo alespoň minimem. Pak už jen záleží na tom, jak se závěrečnou etapou svého pozemského pobytu naložíme. Jistě, můžeme se hnát za svými cíli až do konce, můžeme usilovat třeba i o nedosažitelné, abychom pak v závěru zjistili, že jsme při tom jaksi zapomněli „žít“. Nebo se naopak můžeme už jen nechat pomalu unášet časoprostorem až k neodvratnému konci. Obojí nakonec vyjde na stejno. Podle mého soudu je ale důležité, co po sobě zanecháme ve vztazích s rodinou a přáteli. Jak na nás budou vzpomínat ti, které nakonec opustíme. A vůbec největším úkolem může být, aby na nás vzpomínali naši potomci, které jsme ani nezažili.
Já si své předky připomínám neustále skrze jejich pozemské dílo. Je fascinující, co všechno vybudoval můj pradědeček, stavitel Vaňha. S jeho realizacemi v Praze se potkávám téměř každý den. Jsou to stavby tradiční a tím pádem nadčasové, které slouží již pátou generaci. Pocházel sice z bohaté rodiny, ale vše další byla už jen jeho zásluha. Zároveň mě napadá, kolik talentovaných lidí s obdobným startovním vybavením prohospodařilo své možnosti. Ale i zachovalé venkovské hospodářství mého dědy ve Vysokém Mýtě je obdivuhodné, neboť jej vybudoval doslova z ničeho. Hluboce se před ním skláním - jeho cílevědomost a racionalita mě nepřestává udivovat. Jako zcela nemajetný mladík („za Rakouska“) si vydělal na stavbách v Německu, ve čtyřiadvaceti letech koupil za 3350 korun chalupu, kam záhy přivedl svojí vyvolenou. Žádné plané sliby, žádné půjčky, žádné spoléhání na pomoc „z venku“. Namísto toho jen tvrdá dřina na cestě k tomu, být svým pánem. Obdivuhodné! Přál bych si, aby si i na mě někdo po dlouhých letech vzpomněl. Pochopitelně – já se o tom již nedozvím, ale PRÁVĚ TEĎ mám jedinou a zároveň poslední možnost, něco pro to udělat.
Uvědomuji si, že jsem se nechal poněkud unést a píšu zde o věcech hmotných, zatímco to nejdůležitější je jinde. Jsou to moji potomci, které jsem zplodil, a které považuji za bezkonkurenčně největší úspěch a dar svého života.
Zároveň doufám, že skrze ně bude pokračovat genetická stopa mé rodové linie. To je ta největší ambice, o které se odvažuji snít.
Stáří se podobá podzimním dnům v přírodě. Když je krásně, člověk si toho váží daleko více, než například na jaře, kdy je hezké počasí samozřejmé a kdy máme před sebou ještě spoustu takových krásných dnů. Podzim je jiný - protože každý z těch vydařených dnů může být poslední. A my to nedokážeme ani odhadnout, natož rozeznat. Stejně tak v našich pokročilých životech daleko více a hlouběji oceňujeme všechno krásné, co prožíváme. A čím jsme starší, tím můžeme být paradoxně spokojenější, neboť si všeho vážíme více. Každý mladý člověk má tendenci vnímat život jaksi samozřejmě a to je možná ten největší hřích mládí – život je totiž velmi nesamozřejmý! A pokud je v rovnováze, je to ovšem stabilita velmi křehká. Závažnější nemoc, úraz nebo i neúspěch ve vztahu či v práci dokáže zničit tuto harmonii a někdy udělat ze života přímo peklo. Není lehké, přijímat od života těžkosti, a ještě být za ně vděčný, ale je to nutné. Jenom tak vzrůstá naše sebeúcta – pokud obtíže překonáme, a jenom skrze tyto komplikace pak dokážeme doopravdy ocenit, když se nic zlého neděje. K těmto závěrům jsem dospěl na své dlouhé životní cestě.
Jsem se svým dosavadním životem zcela spokojen a soudím, že jsem od něj dostal více, než bych se kdysi odvážil předpokládat.
Leden 2020
Od mládí, někdy už od dětství, je člověk poháněn svými sny, tužbami a vizemi. Některé jsou zcela nereálné, a většinou rychle a bezbolestně odpadnou. Jiných se ale nedokážeme zbavit po celý život. A pokud jsme je nenaplnili, mají tendenci provázet nás vnitřními výčitkami až do konce našich dnů.
Těch hypotetických možností je celá řada, uvedu jen pár příkladů. Například: ambice být světovým rekordmanem ve sportu, dosáhnout špičkového objevu na poli výzkumu, stát se politickým vůdcem národa, nebo být světoznámou hvězdou na poli kultury. V osobním životě pak například získat mimořádně krásnou a atraktivní ženu, “kterou mi budou všichni závidět“.
Ano, tak nějak vypadají představy běžného mladíka bez životních zkušeností. Realita od nich bývá vzdálena v některých případech stovky mil, někdy i světelné roky. Starý člověk, pokud mu ještě plně slouží mysl ví, že většina mladistvých představ jsou jen iluze. A zároveň si také už dávno uvědomil, že principy životní spokojenosti spočívají v něčem jiném. To není defétismus, to je realita. Důležitý poznatek dále spočívá v tom, že pokud jsme dosáhli určitých vysněných cílů a met, NIKDY to není napořád. Život nás posunuje stále kupředu a my jsme vystaveni permanentnímu obhajování získaných pozic.
Aby byl člověk spokojen se svým životem, musí být schopen přizpůsobit své požadavky svým možnostem. Pokud to dokáže, dostaví se vyrovnanost a spokojenost. Jsem si vědom, že to každého neuspokojí – ale míra předpokladů a vrozených vloh je přece také velmi různá. Jestliže má někdo například mimořádné schopnosti v hudbě, je hřích toho nevyužít. Zároveň ale není dobré přistupovat ke své kariéře jako schodišti, které vede až na absolutní vrchol. Možná vede, možná ne – netřeba se znepokojovat faktem, že nevystoupám až do nejvyššího bodu. A rozhodně je nutné, nezkazit si život závistí!
Prvním a zdaleka nejdůležitějším předpokladem spokojeného stáří bezesporu je – dožít se jej. A hned za tím následuje – dožít se ho v provozuschopném stavu a se zajištěným životním standardem nebo alespoň minimem. Pak už jen záleží na tom, jak se závěrečnou etapou svého pozemského pobytu naložíme. Jistě, můžeme se hnát za svými cíli až do konce, můžeme usilovat třeba i o nedosažitelné, abychom pak v závěru zjistili, že jsme při tom jaksi zapomněli „žít“. Nebo se naopak můžeme už jen nechat pomalu unášet časoprostorem až k neodvratnému konci. Obojí nakonec vyjde na stejno. Podle mého soudu je ale důležité, co po sobě zanecháme ve vztazích s rodinou a přáteli. Jak na nás budou vzpomínat ti, které nakonec opustíme. A vůbec největším úkolem může být, aby na nás vzpomínali naši potomci, které jsme ani nezažili.
Já si své předky připomínám neustále skrze jejich pozemské dílo. Je fascinující, co všechno vybudoval můj pradědeček, stavitel Vaňha. S jeho realizacemi v Praze se potkávám téměř každý den. Jsou to stavby tradiční a tím pádem nadčasové, které slouží již pátou generaci. Pocházel sice z bohaté rodiny, ale vše další byla už jen jeho zásluha. Zároveň mě napadá, kolik talentovaných lidí s obdobným startovním vybavením prohospodařilo své možnosti. Ale i zachovalé venkovské hospodářství mého dědy ve Vysokém Mýtě je obdivuhodné, neboť jej vybudoval doslova z ničeho. Hluboce se před ním skláním - jeho cílevědomost a racionalita mě nepřestává udivovat. Jako zcela nemajetný mladík („za Rakouska“) si vydělal na stavbách v Německu, ve čtyřiadvaceti letech koupil za 3350 korun chalupu, kam záhy přivedl svojí vyvolenou. Žádné plané sliby, žádné půjčky, žádné spoléhání na pomoc „z venku“. Namísto toho jen tvrdá dřina na cestě k tomu, být svým pánem. Obdivuhodné! Přál bych si, aby si i na mě někdo po dlouhých letech vzpomněl. Pochopitelně – já se o tom již nedozvím, ale PRÁVĚ TEĎ mám jedinou a zároveň poslední možnost, něco pro to udělat.
Uvědomuji si, že jsem se nechal poněkud unést a píšu zde o věcech hmotných, zatímco to nejdůležitější je jinde. Jsou to moji potomci, které jsem zplodil, a které považuji za bezkonkurenčně největší úspěch a dar svého života.
Zároveň doufám, že skrze ně bude pokračovat genetická stopa mé rodové linie. To je ta největší ambice, o které se odvažuji snít.
Stáří se podobá podzimním dnům v přírodě. Když je krásně, člověk si toho váží daleko více, než například na jaře, kdy je hezké počasí samozřejmé a kdy máme před sebou ještě spoustu takových krásných dnů. Podzim je jiný - protože každý z těch vydařených dnů může být poslední. A my to nedokážeme ani odhadnout, natož rozeznat. Stejně tak v našich pokročilých životech daleko více a hlouběji oceňujeme všechno krásné, co prožíváme. A čím jsme starší, tím můžeme být paradoxně spokojenější, neboť si všeho vážíme více. Každý mladý člověk má tendenci vnímat život jaksi samozřejmě a to je možná ten největší hřích mládí – život je totiž velmi nesamozřejmý! A pokud je v rovnováze, je to ovšem stabilita velmi křehká. Závažnější nemoc, úraz nebo i neúspěch ve vztahu či v práci dokáže zničit tuto harmonii a někdy udělat ze života přímo peklo. Není lehké, přijímat od života těžkosti, a ještě být za ně vděčný, ale je to nutné. Jenom tak vzrůstá naše sebeúcta – pokud obtíže překonáme, a jenom skrze tyto komplikace pak dokážeme doopravdy ocenit, když se nic zlého neděje. K těmto závěrům jsem dospěl na své dlouhé životní cestě.
Jsem se svým dosavadním životem zcela spokojen a soudím, že jsem od něj dostal více, než bych se kdysi odvážil předpokládat.
Leden 2020