Dojemné putování dederonského výrobku do Itálie
Poněkud bizarní nadpis rozklíčuji raději ihned. Totiž - daroval jsem svému příteli, akademickému malíři, takzvanou „Rajsku“. Nemá to nic společného s rajčaty, jedná se o ruční rýsovací přístroj značky Reiss, vyrobený v časech bývalé DDR. V dobách ručního kreslení to u nás v Česku bývalo nezbytné pracovní vybavení každého projektanta. A protože v centrále RVHP (tzv. Rada vzájemné hospodářské pomoci) v Moskvě soudruzi rozhodli, že tento výrobek bude do celého socialistického bloku dodávat východní Německo, je zřejmé, že všichni projektanti od Šumavy po Ural (možná až po Vladivostok) zhotovovali technické výkresy pomocí rýsovacího přístroje, vyrobeného v „prvním socialistickém státě dělníků a rolníků na německém území“. Také já jsem na něm pořídil při své projektové práci dlouhou řadu stavebních i urbanistických výkresů.
Tak uběhlo prvních patnáct let mé činnosti v rámci projektového ústavu. Když jsme pak s kamarádem přešli do soukromé praxe, putovalo několik těchto rýsovadel s námi. Byla to doba začínající digitalizace, ale ruční práce v první půli devadesátých let stále ještě převládala. Časem nás ale doba dostihla, a projektování v AutoCadu nebo jiném obdobném systému se stalo nezbytností. Na rýsovací stroje začal padat pomyslný prach dějin a když jsme později zavřeli naši projektovou kancelář, skončily ve stodole mého venkovského stavení. Nedokázal jsem ty nepotřebné krámy ihned vyhodit, byly příliš spjaty s mojí profesí a s nezapomenutelnými léty mé architektonické tvorby. Já sám jsem se zdigitalizoval v sedmapadesáti letech a závěrečnou etapu své činnosti strávil civěním do monitoru. Ale i to je dnes už minulostí.
Po dalších deseti letech projevil zájem o tuto věc již zmíněný kamarád, malíř. A nejen to – jeden z dvou darovaných rýsovadel byl odvezen až do daleké Kalábrie, do domu, který si vyhlédl a přebudoval společně se svojí manželkou. Vsadil bych se o cokoliv, že je to jediný výrobek tohoto původu v celém regionu!
Nejsem žádný mystik, ale soudím, že i neživé předměty mohou mít duši. Možná ne hned v době svého zrození, ale určitě dlouhodobým používáním a sdílením společného prostředí s lidmi. Pokud je výrobek z poctivého materiálu a funkčně spolehlivý, může sloužit i po několik generací. Příkladně nábytek, kterým vybavil můj pradědeček svůj nově postavený dům v roce 1907. Napadá mě, co všechno se odehrálo v jeho těsné blízkosti, co všechno prožil a přežil, „když dějiny kráčely kolem“. Byly to i doby krušné, které nepřály ušlechtilé zdobnosti. Někteří lidé, zpitomělí pokrokářskými hesly typu „všechno staré musí pryč“ se takových artefaktů s nadšením zbavovali a pořizovali si tzv. moderní výrobky. Které byly ovšem bez duše a navíc materiálově i funkčně problematické. Vzpomeňme například takzvaný sektorový nábytek nebo nástup plastů v období Bruselu.
Musím ovšem také zmínit vybavení našeho venkovského domu. Předměty obyčejné ale stále k použití. Uchováváme je až s určitou úporností, i když doba jejich aktivního používání již dávno skončila. Třeba dřevěné lopaty na sázení chleba do pece. Tedy – ta pec by se stále ještě dala použít, ale já raději zaskočím ob den do sámošky, je to snadnější a rychlejší… Ovšem – ta možnost zde stále zůstává. Nebo zemědělské nářadí uložené tamtéž, staré sto i více let. Možná se najde v budoucnu nějaký nadšený potomek, který je probudí z jejich dlouholetého spánku – soukromé hospodaření skončilo v našem domě před dvaašedesáti lety.
Přátelský, někdy až intimní vztah jsem vždy navázal se všemi svými automobily. Mívám je spojené se svými cestovatelskými zážitky. A pokaždé, když se po několika letech vozidla zbavuji, mám pocit hnusné zrady. Odcházím od něj a vím, že se za mnou dívá a nemůže pochopit, že ho opouštím. Jednou jsem se nestihl se svým autem ani rozloučit. Bylo mi totiž ukradeno, a já kromě hmotné ztráty nejvíce strádal pomyšlením, že ho používá někdo cizí. Bylo to jak partnerská žárlivost, ta nejistota kdo a zároveň jistota, že určitě ano!
Obdobně to mám se svými koly. Jsou nasáklé desetitisíci kilometrů i mým tělesných úsilím, vydaným k jejich dosažení. A tak mi visí na kůlně rám kola, který jsem musel vyměnit po šestašedesáti tisících kilometrech kvůli jemné ale neopravitelné trhlině. Nedokážu ho odvézt do sběrného dvora a odhodit mezi nepotřebné haraburdí, procestoval se mnou doslova celou Evropu.
Nejhorší poznání mě ale vždy provázelo při uspořádání pozůstalostí po mých blízkých. Ta děsivá marnost předmětů každodenní potřeby, které s nezvratným odchodem svého uživatele zemřely též. Bral jsem je do svých rukou a připadal si jako Nejvyšší soudce nad světem, když jsem třídil věci k možnému použití a jiné určené ke konečné likvidaci. Nedokážu se zbavit myšlenky na to, že i moje předměty, které používám a jsou mnohdy spjaty s nejrůznějšími zážitky i vzpomínkami, budou jednou takto vytříděny.
Leden 2020
Tak uběhlo prvních patnáct let mé činnosti v rámci projektového ústavu. Když jsme pak s kamarádem přešli do soukromé praxe, putovalo několik těchto rýsovadel s námi. Byla to doba začínající digitalizace, ale ruční práce v první půli devadesátých let stále ještě převládala. Časem nás ale doba dostihla, a projektování v AutoCadu nebo jiném obdobném systému se stalo nezbytností. Na rýsovací stroje začal padat pomyslný prach dějin a když jsme později zavřeli naši projektovou kancelář, skončily ve stodole mého venkovského stavení. Nedokázal jsem ty nepotřebné krámy ihned vyhodit, byly příliš spjaty s mojí profesí a s nezapomenutelnými léty mé architektonické tvorby. Já sám jsem se zdigitalizoval v sedmapadesáti letech a závěrečnou etapu své činnosti strávil civěním do monitoru. Ale i to je dnes už minulostí.
Po dalších deseti letech projevil zájem o tuto věc již zmíněný kamarád, malíř. A nejen to – jeden z dvou darovaných rýsovadel byl odvezen až do daleké Kalábrie, do domu, který si vyhlédl a přebudoval společně se svojí manželkou. Vsadil bych se o cokoliv, že je to jediný výrobek tohoto původu v celém regionu!
Nejsem žádný mystik, ale soudím, že i neživé předměty mohou mít duši. Možná ne hned v době svého zrození, ale určitě dlouhodobým používáním a sdílením společného prostředí s lidmi. Pokud je výrobek z poctivého materiálu a funkčně spolehlivý, může sloužit i po několik generací. Příkladně nábytek, kterým vybavil můj pradědeček svůj nově postavený dům v roce 1907. Napadá mě, co všechno se odehrálo v jeho těsné blízkosti, co všechno prožil a přežil, „když dějiny kráčely kolem“. Byly to i doby krušné, které nepřály ušlechtilé zdobnosti. Někteří lidé, zpitomělí pokrokářskými hesly typu „všechno staré musí pryč“ se takových artefaktů s nadšením zbavovali a pořizovali si tzv. moderní výrobky. Které byly ovšem bez duše a navíc materiálově i funkčně problematické. Vzpomeňme například takzvaný sektorový nábytek nebo nástup plastů v období Bruselu.
Musím ovšem také zmínit vybavení našeho venkovského domu. Předměty obyčejné ale stále k použití. Uchováváme je až s určitou úporností, i když doba jejich aktivního používání již dávno skončila. Třeba dřevěné lopaty na sázení chleba do pece. Tedy – ta pec by se stále ještě dala použít, ale já raději zaskočím ob den do sámošky, je to snadnější a rychlejší… Ovšem – ta možnost zde stále zůstává. Nebo zemědělské nářadí uložené tamtéž, staré sto i více let. Možná se najde v budoucnu nějaký nadšený potomek, který je probudí z jejich dlouholetého spánku – soukromé hospodaření skončilo v našem domě před dvaašedesáti lety.
Přátelský, někdy až intimní vztah jsem vždy navázal se všemi svými automobily. Mívám je spojené se svými cestovatelskými zážitky. A pokaždé, když se po několika letech vozidla zbavuji, mám pocit hnusné zrady. Odcházím od něj a vím, že se za mnou dívá a nemůže pochopit, že ho opouštím. Jednou jsem se nestihl se svým autem ani rozloučit. Bylo mi totiž ukradeno, a já kromě hmotné ztráty nejvíce strádal pomyšlením, že ho používá někdo cizí. Bylo to jak partnerská žárlivost, ta nejistota kdo a zároveň jistota, že určitě ano!
Obdobně to mám se svými koly. Jsou nasáklé desetitisíci kilometrů i mým tělesných úsilím, vydaným k jejich dosažení. A tak mi visí na kůlně rám kola, který jsem musel vyměnit po šestašedesáti tisících kilometrech kvůli jemné ale neopravitelné trhlině. Nedokážu ho odvézt do sběrného dvora a odhodit mezi nepotřebné haraburdí, procestoval se mnou doslova celou Evropu.
Nejhorší poznání mě ale vždy provázelo při uspořádání pozůstalostí po mých blízkých. Ta děsivá marnost předmětů každodenní potřeby, které s nezvratným odchodem svého uživatele zemřely též. Bral jsem je do svých rukou a připadal si jako Nejvyšší soudce nad světem, když jsem třídil věci k možnému použití a jiné určené ke konečné likvidaci. Nedokážu se zbavit myšlenky na to, že i moje předměty, které používám a jsou mnohdy spjaty s nejrůznějšími zážitky i vzpomínkami, budou jednou takto vytříděny.
Leden 2020