Zlatá šedesátá
Soudím, že v Česku zná skoro každý hlášku z filmu Knoflíkáři: „Neživíš – nepřepínej!“ Také já v drtivé většině případů doma nepřepínám, i když se nedá tvrdit, že bych neživil... Ale není to pro mě zásadní věc a proto většinou nechám na manželce, jaký program v TV zvolí. V důsledku její volby se pak často uchýlím do ložnice, kde se na compu snažím najít nějaký koukatelný pořad. Tak jsem se předevčírem dostal k dávnému dílku Zločin v dívčí škole. Je to trojdílný povídkový film, natočený podle literární předlohy Josefa Škvoreckého, mého suverénně nejoblíbenějšího poválečného českého spisovatele. Pánové Kundera, Vaculík, Klíma a další musí prominout..
Film byl natočen v roce 1965, jeho reálie mě hladce a lehce přenesly do doby mých klukovských let. Všeobecné soudruhování, modré Volhy s bílým pruhem, podle kterého se příslušníkům Veřejné bezpečnosti (tedy policie) přezdívalo v lidovém podání „mlíkaři“. A samozřejmě móda, především dámská. Oděvy a snad ještě více účesy – to všechno mám uložené a zatříděné ve své paměti. Léta 1964-5, to byl jen takový prolog. To nejdůležitější následovalo záhy potom. Bylo to jako jízda na skluzavce – zdánlivě pomalý rozjezd a brzy na to zrychlující se sešup, až k neblahému karambolu na konci dráhy.
Nacházel jsem se v těch letech v období dospívání a kdo není zabedněný a neztratil paměť, tak potvrdí, že v tom období disponuje mladý člověk zjitřenou myslí, která náruživě poznává a vstřebává podněty, přicházející zvenku i zevnitř. Skoro všechno je nové a neotřelé. A protože chybí životní zkušenost, mladý človíček je chytlavý na líbivé a zdánlivě přitažlivé fráze. Například v roce 1968 všeobecně přijímané heslo „socialismus ano, ale s lidskou tváří“! Nestydím se za to, že jsem mu tehdy podlehl, připadalo mi to logické a rozumné. Bylo mi tehdy šestnáct a moje životní zkušenosti rovnaly se nule. Později, ve dvaceti, jsem byl názorově už úplně jinde. Ale to je nepřenosné, každý si vše musí prožít a vyhodnotit sám. Ovšem - někomu to nedojde za celý život, ale to je už jiná kapitola.
Lidé, kteří žijí jen trochu společensky a kulturně, dobře vědí, co šedesátá léta znamenala – tedy, pokud byli tehdy na světě. Každá generace si nese s sebou svoje prožitky, které ho formovaly. Ty z mládí bývají obzvláště důležité. To, co jsme sami neprožili máme zprostředkované od pamětníků, z historických záznamů a z literatury. A v tom je problém, mladý člověk je nedůvěřivý a ostražitý – tedy, pokud ho vůbec minulost zajímá. Mluvím z vlastní zkušenosti – co všechno jsem tehdy nevěděl a co všechno jsem si nedokázal dát do správných souvislostí! Mám pro to i důkaz, neboť podobně skepticky a občas až ignorantsky jsem se stavěl k životním zkušenostem rodičů a prarodičů. Narodil jsem se jen sedm let po druhé světové válce, ale události a příběhy té doby byly pro mě stejně dávné jako příkladně devatenácté nebo patnácté století. Zkrátka – co člověk neprožije sám, to všechno je historie - více nebo méně zajímavá.
Dobře si také pamatuji, jak jsem jako mladý člověk uvažoval nad tím, že nástupem nového století a zároveň milénia mi bude neskutečných osmačtyřicet let. Už...! Stalo se a je to dvacet let za námi. Můj život se řítí a já ani nevím kam. Připadám si jako starý dinosaurus – vymírající druh – který svým ještěřím zrakem shovívavě hledí na hemžení kolem. A který si uvědomuje, že tady vlastně skoro všechno bylo. Děje se opakují s neúprosnou důsledností, jen kulisy se mění. Nepochybuji o tom, že lidé před pěti sty nebo i několika tisíci lety měli ve své podstatě úplně stejné vlastnosti a životní starosti jako my. Jak to mohu tvrdit? Přečtěte si Boccacciův Dekameron, tam máte to lidské hemžení v kostce. Je to stále stejné – hlupák zůstane hlupákem, chytrák převeze prosťáčka, chamtivost a závist fungovala tehdy úplně stejně jako dnes a je nevykořenitelná, atd. Všechny představy o tom, že „moderní“ člověk je a bude lepší, je nesmyslná iluze. Proto zásadně nevěřím „inženýrům lidských duší“, kteří by chtěli stvořit tzv. Nového člověka!
Zažil jsem osobně také nedávné „devadesátky“ a byl jsem tehdy již dostatečně zralým a zkušeným člověkem, abych si uvědomil vše, co se tehdy dělo. Je velmi zvláštní, jak někdo může zcela bezostyšně deformovat tuto dobu, od které jsme vzdáleni jen dvacet až třicet let. Jak má potom vypadat střízlivé hodnocení starší historie, jejíž pamětníci už všichni vymřeli?! Je to dost šílený proces, ale člověk v mém věku nemá sílu zápasit se všemi manipulacemi a lžemi, které na něj útočí. Ani bych se tím nezabýval, je mi ale líto mladých zmatených lidí, kteří se navíc na příslušníky mé generace dívají skrze prsty. Případně nás považují za nemožné geronty, kteří by měli už neodkladně a navždy vypadnout z jejich „nového krásného světa“. Jediná satisfakce spočívá tom, že také oni budou přibližně za čtyři desítky let ve stejné situaci, ve které jsme dnes my. A ti chytřejší z nich uznají, že jsme kdysi měli alespoň v něčem pravdu.
Leden 2020
Film byl natočen v roce 1965, jeho reálie mě hladce a lehce přenesly do doby mých klukovských let. Všeobecné soudruhování, modré Volhy s bílým pruhem, podle kterého se příslušníkům Veřejné bezpečnosti (tedy policie) přezdívalo v lidovém podání „mlíkaři“. A samozřejmě móda, především dámská. Oděvy a snad ještě více účesy – to všechno mám uložené a zatříděné ve své paměti. Léta 1964-5, to byl jen takový prolog. To nejdůležitější následovalo záhy potom. Bylo to jako jízda na skluzavce – zdánlivě pomalý rozjezd a brzy na to zrychlující se sešup, až k neblahému karambolu na konci dráhy.
Nacházel jsem se v těch letech v období dospívání a kdo není zabedněný a neztratil paměť, tak potvrdí, že v tom období disponuje mladý člověk zjitřenou myslí, která náruživě poznává a vstřebává podněty, přicházející zvenku i zevnitř. Skoro všechno je nové a neotřelé. A protože chybí životní zkušenost, mladý človíček je chytlavý na líbivé a zdánlivě přitažlivé fráze. Například v roce 1968 všeobecně přijímané heslo „socialismus ano, ale s lidskou tváří“! Nestydím se za to, že jsem mu tehdy podlehl, připadalo mi to logické a rozumné. Bylo mi tehdy šestnáct a moje životní zkušenosti rovnaly se nule. Později, ve dvaceti, jsem byl názorově už úplně jinde. Ale to je nepřenosné, každý si vše musí prožít a vyhodnotit sám. Ovšem - někomu to nedojde za celý život, ale to je už jiná kapitola.
Lidé, kteří žijí jen trochu společensky a kulturně, dobře vědí, co šedesátá léta znamenala – tedy, pokud byli tehdy na světě. Každá generace si nese s sebou svoje prožitky, které ho formovaly. Ty z mládí bývají obzvláště důležité. To, co jsme sami neprožili máme zprostředkované od pamětníků, z historických záznamů a z literatury. A v tom je problém, mladý člověk je nedůvěřivý a ostražitý – tedy, pokud ho vůbec minulost zajímá. Mluvím z vlastní zkušenosti – co všechno jsem tehdy nevěděl a co všechno jsem si nedokázal dát do správných souvislostí! Mám pro to i důkaz, neboť podobně skepticky a občas až ignorantsky jsem se stavěl k životním zkušenostem rodičů a prarodičů. Narodil jsem se jen sedm let po druhé světové válce, ale události a příběhy té doby byly pro mě stejně dávné jako příkladně devatenácté nebo patnácté století. Zkrátka – co člověk neprožije sám, to všechno je historie - více nebo méně zajímavá.
Dobře si také pamatuji, jak jsem jako mladý člověk uvažoval nad tím, že nástupem nového století a zároveň milénia mi bude neskutečných osmačtyřicet let. Už...! Stalo se a je to dvacet let za námi. Můj život se řítí a já ani nevím kam. Připadám si jako starý dinosaurus – vymírající druh – který svým ještěřím zrakem shovívavě hledí na hemžení kolem. A který si uvědomuje, že tady vlastně skoro všechno bylo. Děje se opakují s neúprosnou důsledností, jen kulisy se mění. Nepochybuji o tom, že lidé před pěti sty nebo i několika tisíci lety měli ve své podstatě úplně stejné vlastnosti a životní starosti jako my. Jak to mohu tvrdit? Přečtěte si Boccacciův Dekameron, tam máte to lidské hemžení v kostce. Je to stále stejné – hlupák zůstane hlupákem, chytrák převeze prosťáčka, chamtivost a závist fungovala tehdy úplně stejně jako dnes a je nevykořenitelná, atd. Všechny představy o tom, že „moderní“ člověk je a bude lepší, je nesmyslná iluze. Proto zásadně nevěřím „inženýrům lidských duší“, kteří by chtěli stvořit tzv. Nového člověka!
Zažil jsem osobně také nedávné „devadesátky“ a byl jsem tehdy již dostatečně zralým a zkušeným člověkem, abych si uvědomil vše, co se tehdy dělo. Je velmi zvláštní, jak někdo může zcela bezostyšně deformovat tuto dobu, od které jsme vzdáleni jen dvacet až třicet let. Jak má potom vypadat střízlivé hodnocení starší historie, jejíž pamětníci už všichni vymřeli?! Je to dost šílený proces, ale člověk v mém věku nemá sílu zápasit se všemi manipulacemi a lžemi, které na něj útočí. Ani bych se tím nezabýval, je mi ale líto mladých zmatených lidí, kteří se navíc na příslušníky mé generace dívají skrze prsty. Případně nás považují za nemožné geronty, kteří by měli už neodkladně a navždy vypadnout z jejich „nového krásného světa“. Jediná satisfakce spočívá tom, že také oni budou přibližně za čtyři desítky let ve stejné situaci, ve které jsme dnes my. A ti chytřejší z nich uznají, že jsme kdysi měli alespoň v něčem pravdu.
Leden 2020