Proč je potřeba studovat dějiny
Každý jsme tím prošli. Na základní i později na střední škole jsme měli předměty oblíbené a neoblíbené. Ponechám stranou fakt, že se v tomto hodnocení odrážely také sympatie nebo pocity opačné vůči danému pedagogovi. Zaměřím se na obsah výuky. V našem mládí byl výklad dějin zcela pod vlivem marx-leninského „vědeckého“ (ha, ha!) učení. Totiž - podle oněch bludů se lidská společnost neustále vyvíjí od primitivního uspořádání směrem ke konečnému dokonalému systému. Takže, na počátku máme prvobytně pospolnou společnost, následuje řád otrokářský, feudální , kapitalistický a na samém vrcholu má být takzvaná beztřídní komunistická společnost.
Školní výuka dějepisu spočívala v tom, že nám do hlavy vtloukali dělení společnosti na třídy. Základní dělení těchto tříd bylo na vykořisťovatele a vykořisťované. To platilo pro všechny epochy – pochopitelně kromě té vybájené budoucí komunistické. „Maličko“ se při tom zapomínalo, že člověk jako živočišný druh má určité vlastnosti a charakteristiky, které jsou napříč věky konstantní a nezměnitelné (o tom tady kážu pořád...). Všechny násilné pokusy vtěsnat lidi do vykonstruovaných levičáckých šablon skončily katastrofálně. A skončí tak i v budoucnosti, pokud se o to kdokoliv na světě pokusí.
Ale i běžné matení mladých dušiček ve škole je určitá forma násilí, které nechává v lidském myšlení negativní stopy. Někdy i na trvalo. Já jsem „děják“ ve škole nikdy nežral. Poslušně jsem odříkal, co se po mě chtělo a dál jsem se v tom nevrtal. Ale moje záliba až vášeň v historické architektuře mě časem dovedly k pochybování o věcech a událostech „o kterých se prostě nepochybuje“. S postupujícím věkem jsem se ponořil do „samostudia“ historie - sice nesystematického ale dobrovolného a usilovného. Pokusím se uvést nějaké příklady .
Například husitská doba v našich zemích nám byla líčena jako veskrze pokroková a přínosná. Čert ví, zdali na tom měl větší vinu Jirásek nebo Nejedlý! Přitom to byla doba totální destrukce země a společnosti, která se v předchozích staletích vypracovala na špičkovou evropskou úroveň. Zatímco se v Itálii rozvíjela renesance, u nás zdivočelé hordy husitských vojsk „ve jménu pravdy“ (samozřejmě jen té jejich) vypalovaly města a především kláštery, nositele vzdělanosti. Rozuzlení konfliktu v bitvě u Lipan nám bylo líčeno jako národní tragédie, zatímco fakta byla úplně jinde. A sice v tom, že na pokračování rozvratu měla zájem jen tzv. polní vojska, složená převážně z bojovníků, pro které drancování a zabíjení představovalo normální způsob života. Mě už v mládí bylo divné, že po údajně tragické likvidaci zbytku husitských vojsk následovalo dlouhé období nebývalé prosperity.
V poslední době se u nás rozpoutal spor ohledně znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Argumenty protivníků jsou fundamentální. Obě strany, reprezentované na jedné straně katolíky a na druhé protestanty, se do sebe pustily s vášní, kterou je běžné pozorovat u nejagresivnějších příznivců sportovních, především fotbalových klubů. V takových chvílích nejde o objektivní výklad historie, ale je to dost bezohledný zápas. A já, nezaujatý pozorovatel jen zírám, kolik nenávisti mezi lidmi může přetrvávat po celá staletí. Důvod? „Jen“ rozdílný způsob uctívání Pána Boha. Zdůrazňuji, že společného. Pro někoho ovšem věc zásadní. Ve škole do nás nalévali ve shodě s Jiráskem učení o době Temna. Bílá hora, staroměstská exekuce, masivní odchod exulantů do ciziny. Mě bylo odpradávna záhadou, proč byla po bělohorské bitvě odveta Habsburků tak razantní a krutá. Ale to se člověk musí ponořit alespoň zběžně do studia historických událostí a potom má šanci ledacos pochopit. Postupně pak zjišťuje, že to nebyly černobílé události o hodných protestantech a zlých katolících, ale že napáchané zlé činy a křivdy byly oboustranné. A navíc – že šlo především o moc a o peníze. Zklamání největšího protivníka Habsburků hovoří za vše: Na sklonku života Thurn nazřel, že žádnému z jeho spojenců nikdy nešlo o dobro českých stavů, ale jen o vlastní zájmy. Ne, nebudu nikoho soudit, ani nikomu přihrávat. Ale černobílost výkladu z našich učebnic je zjevná, zarážející a zároveň neudržitelná.
Nebo tzv. Velká francouzská revoluce. Heslo Rovnost, volnost, bratrství, „osvobození člověka“ – to známe každý. Ovšem, na oltáři těchto proklamací leží statisíce obětí. Všechno ve službách jakéhosi blíže nedefinovatelného pokroku, který museli lidé přijmout, pakliže nechtěli skončit pod gilotinou a který si ale patrně představuje ledaskdo různě. A následující nesmyslné napoleonské války, jejichž obětí se stal více než milion Francouzů. Plus další statisíce příslušníků jiných národů po celé Evropě. Celý ten rozvrat a „slavná“ rovnost lidí posléze vyvrcholila paradoxně tím, že se uchvatitel prohlásil císařem. Ovšem – Frantíci si jeho ostatky dodnes vystavují v pařížském Pantheonu a chodí se tam klanět – to je docela hloupé rozuzlení. Takže po desetiletích revolučních a válečných dějů a porážce Napoleona vše skončilo restaurací Bourbonů. Co by tomu asi říkaly všechny ty zbytečné oběti?!
Na závěr něco z dějin poměrně nedávných. V Česku se stále ledaskdo vymezuje vůči ruským okupantům – ačkoliv jsou už skoro třicet let pryč. Také jsem je nenáviděl, když jsem je v mládí potkával na každém kroku. Stejně jako vnucený komunistický systém, který silou zbraní pomáhali zajišťovat. Nyní se ale docela často dostávám do sporů s opožděnými rusobijci, kteří zacházejí ve svém „svatém nadšení“ tak daleko, že při tom překrucují historická fakta. A navíc si málokdo z nich uvědomuje a přiznává, že bez agresivní válečnické politiky Němců a jimi prohrané války by tady u nás nikdy žádní Rusové nebyli a žili by si podle svých pravidel za Karpatami, jak tomu bylo od pradávna. Byli to totiž Němci, kteří uvrhli Evropu a svět do dvou zničujících válek. A jestliže někdo argumentuje nelidským bolševickým režimem Sovětského svazu, tak já zdůrazňuji, že ho v roce 1917 pomáhali nastolit přímou podporou rudých revolucionářů - zase Němci! Nehledě na to, že základní komunistické učení pochází – opět jednoduchá odpověď – z Německa. Mám k Rusům různé výhrady ale naším základním tématem je odvěký zápas s německým národem. A to jsem teď nezformuloval já, ale už v devatenáctém století František Palacký. Budu rád, když mě nikdo nenapadne za vyvolání protiněmeckých nálad. Pro mě je ovšem současná situace poměrně jasná. Německu chybí v Evropě silný protihráč. Rakousko jsme rozbili sami, Francie je skomírající kdysi-velmoc, Britové mají tradičně blíže k USA, než ke kontinentální Evropě. To je smutná realita.
(Ne)veselý dovětek na závěr. Nesouhlasím s uměle vytvořeným a pokrokáři prosazovaným (a vnucovaným) principem „zdravých lidových mas“ oproti „protilidové aristokracii“. Pitomci se najdou ve všech společenských vrstvách a vtloukat od mala dětem do jejich hlaviček zdegenerovaného „kní-í-í-ze-pána“ v podání šišlajícího Karla Högera je hnus. Obdobný případ je Trautenberk z Krkonošských pohádek, který je nositelem těch nejhorších lidských vlastností. Jak by vypadal náš svět, kdyby mu vládl takzvaný prostý lid jsme se mohli přesvědčit na vlastní kůži při čtyřicetiletém „hospodaření“ komunistů v naší zemi. Nejdříve ukradli co se dalo a bezohledně se vypořádali s tzv. třídním nepřítelem = s těmi, co něco uměli a vytvořili. Následně prohospodařili zbytek a v těžké a pro ně neřešitelné krizi doklopýtali až k neslavnému konci. Bohužel, mladí o tom nemají představu, protože to sami nezažili a tak nás budou do nekonečna obšťastňovat svými utopistickými neomarxistickými nápady.
Nikdy v minulosti nebyl přístup k informacím tak snadný, ale že by to přinášelo kladné výsledky ve všeobecné informovanosti a vzdělanosti populace, to nevidím ani náhodou.
Únor 2020
Školní výuka dějepisu spočívala v tom, že nám do hlavy vtloukali dělení společnosti na třídy. Základní dělení těchto tříd bylo na vykořisťovatele a vykořisťované. To platilo pro všechny epochy – pochopitelně kromě té vybájené budoucí komunistické. „Maličko“ se při tom zapomínalo, že člověk jako živočišný druh má určité vlastnosti a charakteristiky, které jsou napříč věky konstantní a nezměnitelné (o tom tady kážu pořád...). Všechny násilné pokusy vtěsnat lidi do vykonstruovaných levičáckých šablon skončily katastrofálně. A skončí tak i v budoucnosti, pokud se o to kdokoliv na světě pokusí.
Ale i běžné matení mladých dušiček ve škole je určitá forma násilí, které nechává v lidském myšlení negativní stopy. Někdy i na trvalo. Já jsem „děják“ ve škole nikdy nežral. Poslušně jsem odříkal, co se po mě chtělo a dál jsem se v tom nevrtal. Ale moje záliba až vášeň v historické architektuře mě časem dovedly k pochybování o věcech a událostech „o kterých se prostě nepochybuje“. S postupujícím věkem jsem se ponořil do „samostudia“ historie - sice nesystematického ale dobrovolného a usilovného. Pokusím se uvést nějaké příklady .
Například husitská doba v našich zemích nám byla líčena jako veskrze pokroková a přínosná. Čert ví, zdali na tom měl větší vinu Jirásek nebo Nejedlý! Přitom to byla doba totální destrukce země a společnosti, která se v předchozích staletích vypracovala na špičkovou evropskou úroveň. Zatímco se v Itálii rozvíjela renesance, u nás zdivočelé hordy husitských vojsk „ve jménu pravdy“ (samozřejmě jen té jejich) vypalovaly města a především kláštery, nositele vzdělanosti. Rozuzlení konfliktu v bitvě u Lipan nám bylo líčeno jako národní tragédie, zatímco fakta byla úplně jinde. A sice v tom, že na pokračování rozvratu měla zájem jen tzv. polní vojska, složená převážně z bojovníků, pro které drancování a zabíjení představovalo normální způsob života. Mě už v mládí bylo divné, že po údajně tragické likvidaci zbytku husitských vojsk následovalo dlouhé období nebývalé prosperity.
V poslední době se u nás rozpoutal spor ohledně znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Argumenty protivníků jsou fundamentální. Obě strany, reprezentované na jedné straně katolíky a na druhé protestanty, se do sebe pustily s vášní, kterou je běžné pozorovat u nejagresivnějších příznivců sportovních, především fotbalových klubů. V takových chvílích nejde o objektivní výklad historie, ale je to dost bezohledný zápas. A já, nezaujatý pozorovatel jen zírám, kolik nenávisti mezi lidmi může přetrvávat po celá staletí. Důvod? „Jen“ rozdílný způsob uctívání Pána Boha. Zdůrazňuji, že společného. Pro někoho ovšem věc zásadní. Ve škole do nás nalévali ve shodě s Jiráskem učení o době Temna. Bílá hora, staroměstská exekuce, masivní odchod exulantů do ciziny. Mě bylo odpradávna záhadou, proč byla po bělohorské bitvě odveta Habsburků tak razantní a krutá. Ale to se člověk musí ponořit alespoň zběžně do studia historických událostí a potom má šanci ledacos pochopit. Postupně pak zjišťuje, že to nebyly černobílé události o hodných protestantech a zlých katolících, ale že napáchané zlé činy a křivdy byly oboustranné. A navíc – že šlo především o moc a o peníze. Zklamání největšího protivníka Habsburků hovoří za vše: Na sklonku života Thurn nazřel, že žádnému z jeho spojenců nikdy nešlo o dobro českých stavů, ale jen o vlastní zájmy. Ne, nebudu nikoho soudit, ani nikomu přihrávat. Ale černobílost výkladu z našich učebnic je zjevná, zarážející a zároveň neudržitelná.
Nebo tzv. Velká francouzská revoluce. Heslo Rovnost, volnost, bratrství, „osvobození člověka“ – to známe každý. Ovšem, na oltáři těchto proklamací leží statisíce obětí. Všechno ve službách jakéhosi blíže nedefinovatelného pokroku, který museli lidé přijmout, pakliže nechtěli skončit pod gilotinou a který si ale patrně představuje ledaskdo různě. A následující nesmyslné napoleonské války, jejichž obětí se stal více než milion Francouzů. Plus další statisíce příslušníků jiných národů po celé Evropě. Celý ten rozvrat a „slavná“ rovnost lidí posléze vyvrcholila paradoxně tím, že se uchvatitel prohlásil císařem. Ovšem – Frantíci si jeho ostatky dodnes vystavují v pařížském Pantheonu a chodí se tam klanět – to je docela hloupé rozuzlení. Takže po desetiletích revolučních a válečných dějů a porážce Napoleona vše skončilo restaurací Bourbonů. Co by tomu asi říkaly všechny ty zbytečné oběti?!
Na závěr něco z dějin poměrně nedávných. V Česku se stále ledaskdo vymezuje vůči ruským okupantům – ačkoliv jsou už skoro třicet let pryč. Také jsem je nenáviděl, když jsem je v mládí potkával na každém kroku. Stejně jako vnucený komunistický systém, který silou zbraní pomáhali zajišťovat. Nyní se ale docela často dostávám do sporů s opožděnými rusobijci, kteří zacházejí ve svém „svatém nadšení“ tak daleko, že při tom překrucují historická fakta. A navíc si málokdo z nich uvědomuje a přiznává, že bez agresivní válečnické politiky Němců a jimi prohrané války by tady u nás nikdy žádní Rusové nebyli a žili by si podle svých pravidel za Karpatami, jak tomu bylo od pradávna. Byli to totiž Němci, kteří uvrhli Evropu a svět do dvou zničujících válek. A jestliže někdo argumentuje nelidským bolševickým režimem Sovětského svazu, tak já zdůrazňuji, že ho v roce 1917 pomáhali nastolit přímou podporou rudých revolucionářů - zase Němci! Nehledě na to, že základní komunistické učení pochází – opět jednoduchá odpověď – z Německa. Mám k Rusům různé výhrady ale naším základním tématem je odvěký zápas s německým národem. A to jsem teď nezformuloval já, ale už v devatenáctém století František Palacký. Budu rád, když mě nikdo nenapadne za vyvolání protiněmeckých nálad. Pro mě je ovšem současná situace poměrně jasná. Německu chybí v Evropě silný protihráč. Rakousko jsme rozbili sami, Francie je skomírající kdysi-velmoc, Britové mají tradičně blíže k USA, než ke kontinentální Evropě. To je smutná realita.
(Ne)veselý dovětek na závěr. Nesouhlasím s uměle vytvořeným a pokrokáři prosazovaným (a vnucovaným) principem „zdravých lidových mas“ oproti „protilidové aristokracii“. Pitomci se najdou ve všech společenských vrstvách a vtloukat od mala dětem do jejich hlaviček zdegenerovaného „kní-í-í-ze-pána“ v podání šišlajícího Karla Högera je hnus. Obdobný případ je Trautenberk z Krkonošských pohádek, který je nositelem těch nejhorších lidských vlastností. Jak by vypadal náš svět, kdyby mu vládl takzvaný prostý lid jsme se mohli přesvědčit na vlastní kůži při čtyřicetiletém „hospodaření“ komunistů v naší zemi. Nejdříve ukradli co se dalo a bezohledně se vypořádali s tzv. třídním nepřítelem = s těmi, co něco uměli a vytvořili. Následně prohospodařili zbytek a v těžké a pro ně neřešitelné krizi doklopýtali až k neslavnému konci. Bohužel, mladí o tom nemají představu, protože to sami nezažili a tak nás budou do nekonečna obšťastňovat svými utopistickými neomarxistickými nápady.
Nikdy v minulosti nebyl přístup k informacím tak snadný, ale že by to přinášelo kladné výsledky ve všeobecné informovanosti a vzdělanosti populace, to nevidím ani náhodou.
Únor 2020