Agentův návrat
Už v raném mládí jsem věděl, kdo je to Agent 007. Pochopitelně jen z doslechu, neboť filmy s tímto fiktivním hrdinou se u nás za socíku nepromítaly. Jako kluci jsme samozřejmě dílka tohoto typu hltali až žrali. Nezapomenutelným snímkem byl například Dobrodruh z Istanbulu s Horstem Buchholzem (svérázný mladý pistolník Chico ze Sedmi statečných) v hlavní roli, kterého soudruzi do našich kin pustili. Asi proto, že nebojoval proti sovětským agentům a špionům. Takzvané bondovky se k nám dostaly až s příchodem nového režimu v devadesátých letech. To už bylo pro mě poněkud pozdě, neboť moje naivní dětské sny a ideály nenávratně skončily kdesi v propadlišti zapomnění. Místo toho jsem řešil jiné věci – pracovní a vztahové a to mělo následně vliv i na moje filmové priority.
Občas se ale stane, že člověk zachytí v TV nějaký prastarý film, který nikdy neviděl, a který ho přenese do doby před více než padesáti lety. To se mi stalo zrovna před pár dny, kdy jsem spíše náhodou zalehl k bedně a shlédl jednu z nejklasičtějších bondovek – Goldfinger. Fakticky jsem to nikdy neviděl! Bylo to odpoledne, navíc se manželka nacházela u našeho domácího compu, takže jsem si obsadil televizní prostor a nechal se přenést do časů dávno minulých. Možná už tušíš milý čtenáři, kam mířím.
Ano, byl to svět, kdy vztahy mezi muži a ženami byly ještě normální. Jak krásně sexistické (podle dnešních měřítek) to bylo! Muž - lovec a žena – oběť jeho choutek. Samozřejmě dobrovolná!!! Protože to je NORMÁLNÍ přírodní podstata vztahu mezi muži a ženami. Pochopitelně, je to jen hra na „jako“. Muž totiž ve skutečnosti neloví ale je loven. A žena – pokud disponuje dostatečnými parametry, si prostě jen vybírá, kdo se stane její obětí. Není pro ni totiž nic jednoduššího, než případnému nežádoucímu uchazeči sdělit své razantní Ne! Eventuelně drsněji třeba sdělit „vodpal, chudáku“! Každý z nás to zažil a protože nejsme násilníci, tak jsme vždy tuto skutečnost museli přijmout a respektovat. Někdy se skřípěním zubů, jindy přímo s bolestí.
James Bond si s tím ovšem hlavu neláme, protože každá z žen v jeho blízkosti mu padá sama do náruče. A on blahosklonně přijímá projevy jejich přízně a užívá si jejich objetí. Je to tak krásně machistické...! Na to se rádi díváme, protože je to taková pohádka pro normální muže. V životě reálném je tomu poněkud jinak. A v některých specifických případech si člověk spíše musí dávat pozor, aby ženě/lovkyni nenaletěl. On i ten 007 občas ujede s rafinovanou potvorou z druhé strany. Tak jo. Ale ty milé detaily, kdy neodolatelný agent plácne krásnou ženu po ideálně vytvarovaném zadečku a ona ho nejenže nezfackuje, natož aby jej žalovala pro sexuální obtěžování. Ba naopak, považuje to za vyznamenání. Méně idealističtější diváci v tom samozřejmě lehce odhalí její taktický záměr, neboť jak ve filmu, tak ve skutečném životě bude ta přízeň muže nakonec něco stát. Někdy je to i na celý život…
Umělecká kvalita těchto filmů není vysoká, zato je to celé poměrně zábavné a jistě se to nesmí brát vážně. Také reálie těchto dílek potěší zejména staršího diváka, neboť ho zanesou zpět do časů dávno minulých, kdy sportovní auta ještě nemňoukala ale burácela a námi nedostupný Západ zde byl vykreslen v těch nejúžasnějších barvách. Automobilové honičky se odehrávaly nejlépe na úzkých silnicích francouzské Riviéry, případně na stejně úzkých cestách kdesi v Alpách. Pokud se děj odehrával ve městě, hltali jsme pestré reálie „západního způsobu života“, který byl tak odlišný od toho našeho socialistického – šedivého, konfekčního a neatraktivního. To jsme ovšem ještě nevěděli, ba dokonce ani netušili, co všechno všudypřítomná komerce obnáší. Analogicky je to úplně stejné, jako srovnávat dobu svého mládí se zralým věkem. Těch deziluzí, těch nikdy nenaplněných ideálů a přání!
Já jsem ovšem se svým životem přesto spokojen, protože - mimo jiné – mi bylo dopřáno najezdit po kdysi nedostupné západní Evropě autem určitě sto padesát tisíc kilometrů a další desetitisíce na kole, Alpy znám už dávno lépe než Tatry a Středomoří stejně dobře jako Česko. Také jsem se během života dověděl a dokonce i pochopil, jak to ve skutečnosti funguje ve vztazích mezi muži a ženami. A navzdory všem současným nesmyslným novotám zůstávám hrdým, bílým a heterosexuálním zástupcem mužství!
Únor 2020
Občas se ale stane, že člověk zachytí v TV nějaký prastarý film, který nikdy neviděl, a který ho přenese do doby před více než padesáti lety. To se mi stalo zrovna před pár dny, kdy jsem spíše náhodou zalehl k bedně a shlédl jednu z nejklasičtějších bondovek – Goldfinger. Fakticky jsem to nikdy neviděl! Bylo to odpoledne, navíc se manželka nacházela u našeho domácího compu, takže jsem si obsadil televizní prostor a nechal se přenést do časů dávno minulých. Možná už tušíš milý čtenáři, kam mířím.
Ano, byl to svět, kdy vztahy mezi muži a ženami byly ještě normální. Jak krásně sexistické (podle dnešních měřítek) to bylo! Muž - lovec a žena – oběť jeho choutek. Samozřejmě dobrovolná!!! Protože to je NORMÁLNÍ přírodní podstata vztahu mezi muži a ženami. Pochopitelně, je to jen hra na „jako“. Muž totiž ve skutečnosti neloví ale je loven. A žena – pokud disponuje dostatečnými parametry, si prostě jen vybírá, kdo se stane její obětí. Není pro ni totiž nic jednoduššího, než případnému nežádoucímu uchazeči sdělit své razantní Ne! Eventuelně drsněji třeba sdělit „vodpal, chudáku“! Každý z nás to zažil a protože nejsme násilníci, tak jsme vždy tuto skutečnost museli přijmout a respektovat. Někdy se skřípěním zubů, jindy přímo s bolestí.
James Bond si s tím ovšem hlavu neláme, protože každá z žen v jeho blízkosti mu padá sama do náruče. A on blahosklonně přijímá projevy jejich přízně a užívá si jejich objetí. Je to tak krásně machistické...! Na to se rádi díváme, protože je to taková pohádka pro normální muže. V životě reálném je tomu poněkud jinak. A v některých specifických případech si člověk spíše musí dávat pozor, aby ženě/lovkyni nenaletěl. On i ten 007 občas ujede s rafinovanou potvorou z druhé strany. Tak jo. Ale ty milé detaily, kdy neodolatelný agent plácne krásnou ženu po ideálně vytvarovaném zadečku a ona ho nejenže nezfackuje, natož aby jej žalovala pro sexuální obtěžování. Ba naopak, považuje to za vyznamenání. Méně idealističtější diváci v tom samozřejmě lehce odhalí její taktický záměr, neboť jak ve filmu, tak ve skutečném životě bude ta přízeň muže nakonec něco stát. Někdy je to i na celý život…
Umělecká kvalita těchto filmů není vysoká, zato je to celé poměrně zábavné a jistě se to nesmí brát vážně. Také reálie těchto dílek potěší zejména staršího diváka, neboť ho zanesou zpět do časů dávno minulých, kdy sportovní auta ještě nemňoukala ale burácela a námi nedostupný Západ zde byl vykreslen v těch nejúžasnějších barvách. Automobilové honičky se odehrávaly nejlépe na úzkých silnicích francouzské Riviéry, případně na stejně úzkých cestách kdesi v Alpách. Pokud se děj odehrával ve městě, hltali jsme pestré reálie „západního způsobu života“, který byl tak odlišný od toho našeho socialistického – šedivého, konfekčního a neatraktivního. To jsme ovšem ještě nevěděli, ba dokonce ani netušili, co všechno všudypřítomná komerce obnáší. Analogicky je to úplně stejné, jako srovnávat dobu svého mládí se zralým věkem. Těch deziluzí, těch nikdy nenaplněných ideálů a přání!
Já jsem ovšem se svým životem přesto spokojen, protože - mimo jiné – mi bylo dopřáno najezdit po kdysi nedostupné západní Evropě autem určitě sto padesát tisíc kilometrů a další desetitisíce na kole, Alpy znám už dávno lépe než Tatry a Středomoří stejně dobře jako Česko. Také jsem se během života dověděl a dokonce i pochopil, jak to ve skutečnosti funguje ve vztazích mezi muži a ženami. A navzdory všem současným nesmyslným novotám zůstávám hrdým, bílým a heterosexuálním zástupcem mužství!
Únor 2020