Moje Německo
Byl jsem nedávno zase „nakukovat“ - jak říkává moje žena – do Německa. Většinou je to jednodenní výlet kousek za hranice v kombinaci vlak/kolo nebo auto/kolo. Převažuje směr severní, tedy nahlížení do Saska, které je z Prahy nejblíže. Pociťuji k tomuto německému kraji obzvláštní náklonnost možná proto, že jsme se Sasy vycházeli v historii většinou dobře. Snad je to také tím, že ve velké části Saxonie žili dlouhá staletí i Lužičtí Srbové, takže se nejedná o typické „echt Němce“, ale křížence se Slovany.
To by ale samo o sobě nestačilo mému neustálému zájmu o tuto spolkovou zemi. Protože jsem ji zcestoval poměrně hodně, dovoluji si prohlásit, že je to mimořádně krásný kout Evropy. A nebýt zemské hranice, připadal bych si tam do značné míry jako u nás v Čechách. Ale já mám rád i jiné německé kraje – například úsek Rýna, probíjejícího se vysokými svahy mezi městy Rüdesheim a Koblenz patří k tomu nejlepšímu, co jsem v Evropě našel. Nebo okolí Naumburgu při soutoku řek Saale, Unstrut a Ilm, tam se také rád průběžně vracím. A severní oblasti podél Ostsee s úžasnými hanzovními městy, a Bodensee na jihu a …atd.
Blbý ovšem je, že se samotnými Němci mám „jistý problém“. Říkávám, že k nim mám ambivalentní poměr. To znamená, že je to vztah proměnlivý – jak vysvětluje slovník cizích slov. Totiž – na jedné straně mě imponují jejich úžasné a všestranné schopnosti, na druhé straně mě ovšem odpuzují jejich některé vlastnosti. A hlavně je zde řada nezpochybnitelných negativních dějinných událostí, ve kterých měli Germáni prsty, nebo je dokonce sami iniciovali. Tyto případy už mi vadí hodně, a to je ještě slabý výraz pro to, co jim zazlívám.
V naší české historii je ještě poměrně živá zkušenost s německou okupací za druhé světové války, i když už se objevují pokrokáři, kteří jejich provinění začínají relativizovat. Já jdu ale ve svých myšlenkách daleko hlouběji do minulosti. Pro mě je nejčernějším dnem tzv. moderních dějin třetí červenec roku osmnáct set šedesát šest. Během jediného dne ztratila Rakouská monarchie v nešťastné bitvě u Hradce Králové vedoucí úlohu v takzvaném Německém spolku, ale hlavně přišla o dominantní postavení ve střední Evropě. Zároveň zřejmě tímto aktem definitivně ztratila důvěru českého národa a jeho reprezentantů.
Navštívil jsem několikrát zmíněné bojiště a přečetl řadu materiálů k této události. Bylo to zvláštní nakupení nešťastných okolností, přičemž se dnes historici shodují, že za neúspěch zdaleka nemohly konstrukčně zastaralejší (ovšem přesnější!) rakouské pušky. Ale to si každý může dohledat v otevřených zdrojích. Důležitý byl výsledek a ten jednoznačně potvrdil vzestup Německa na evropské scéně a definitivně pak změnil o čtyři roky později porážkou Francie poměr sil v Evropě.
Ono to na první pohled vypadá, že se jaksi zbytečně až nesmyslně ohlížím zpět, ale právě ten zpětný pohled dává odpovědi na pozdější události. Dokud byly německé země souborem menších či větších samostatných útvarů, dalo se vedle nich žít celkem v klidu. První větší problémy nastaly až posilováním pozice Pruska za vlády Fridricha Druhého. To byl ten, který odmítl nástupnictví Marie Terezie jako rakouské císařovny, přestože potvrdil ještě za života jejího otce Karla VI tzv. Pragmatickou sankci a rozpoutal válku o dědictví rakouské. Následkem toho přišlo tehdejší České království o Kladsko a většinu Slezska.
Další průšvihy si pro nás takzvaní říšští Němci přichystali i v následujících časech. Usmívám se (trpce) nad uskutečněním sovětské (ruské) expanze k nám do středu Evropy. Kdyby Němci nerozpoutali v krátkém sledu dvě světové války, ruská říše by zůstala daleko za Karpatami tak, jak tomu bylo tisíc let. A poslední ruský voják by zde býval spatřen naposledy v roce 1813 při vítězném tažení proti Napoleonovi.
Nestalo se. Němci nejenže iniciovali a vyvolali transportem revolucionářů a peněz do Ruska bolševickou revoluci, ale navíc drtivě prohráli v druhé světové válce. Tím nechci říci, že měli zvítězit – ovšem cena, kterou zaplatily středoevropské národy za osvobození byla zničující. A do hospodářských poměrů u nás se promítá dodnes. Všechny ty kecy o divoké privatizaci v 90. letech jsou liché. Nebýt idiotského a neúspěšného pokusu Němců o ovládnutí Evropy, nikdy by ve střední Evropě nedošlo k tzv. znárodnění. To byla skutečná „krádež století“! Proto tady při revitalizaci hospodářství po roce 1989 nebyl žádný domácí kapitál. Opakuji znova a tvrdošíjně – zásluhou Němců.
No, ale oni to tady Germáni navzdory svým posledním vojenským porážkám ovládli ekonomicky. A v současné době žádný silný hráč a konkurent ve střední Evropě není. Ledaže by se v nějaké životaschopné podobě resuscitovalo to „staré pitomé Rakousko“. Obávám se ale, že to jsou naděje veskrze marné, a že vedoucí politici středoevropských států se svých postů nevzdají. Možná tak po další válce...
Takže: milí a zároveň nemilovaní Němci – o vaše omluvy za válečná zvěrstva a rozvrat Evropy nestojíme. Ale velmi úpěnlivě vás žádám nechte na nás, abychom si sami určovali, jak máme žít. Na vaše hraběcí rady z Berlína resp. z Bruselu nejsme zvědavi, a na rozkazy už vůbec ne!!!
Srpen 2020
To by ale samo o sobě nestačilo mému neustálému zájmu o tuto spolkovou zemi. Protože jsem ji zcestoval poměrně hodně, dovoluji si prohlásit, že je to mimořádně krásný kout Evropy. A nebýt zemské hranice, připadal bych si tam do značné míry jako u nás v Čechách. Ale já mám rád i jiné německé kraje – například úsek Rýna, probíjejícího se vysokými svahy mezi městy Rüdesheim a Koblenz patří k tomu nejlepšímu, co jsem v Evropě našel. Nebo okolí Naumburgu při soutoku řek Saale, Unstrut a Ilm, tam se také rád průběžně vracím. A severní oblasti podél Ostsee s úžasnými hanzovními městy, a Bodensee na jihu a …atd.
Blbý ovšem je, že se samotnými Němci mám „jistý problém“. Říkávám, že k nim mám ambivalentní poměr. To znamená, že je to vztah proměnlivý – jak vysvětluje slovník cizích slov. Totiž – na jedné straně mě imponují jejich úžasné a všestranné schopnosti, na druhé straně mě ovšem odpuzují jejich některé vlastnosti. A hlavně je zde řada nezpochybnitelných negativních dějinných událostí, ve kterých měli Germáni prsty, nebo je dokonce sami iniciovali. Tyto případy už mi vadí hodně, a to je ještě slabý výraz pro to, co jim zazlívám.
V naší české historii je ještě poměrně živá zkušenost s německou okupací za druhé světové války, i když už se objevují pokrokáři, kteří jejich provinění začínají relativizovat. Já jdu ale ve svých myšlenkách daleko hlouběji do minulosti. Pro mě je nejčernějším dnem tzv. moderních dějin třetí červenec roku osmnáct set šedesát šest. Během jediného dne ztratila Rakouská monarchie v nešťastné bitvě u Hradce Králové vedoucí úlohu v takzvaném Německém spolku, ale hlavně přišla o dominantní postavení ve střední Evropě. Zároveň zřejmě tímto aktem definitivně ztratila důvěru českého národa a jeho reprezentantů.
Navštívil jsem několikrát zmíněné bojiště a přečetl řadu materiálů k této události. Bylo to zvláštní nakupení nešťastných okolností, přičemž se dnes historici shodují, že za neúspěch zdaleka nemohly konstrukčně zastaralejší (ovšem přesnější!) rakouské pušky. Ale to si každý může dohledat v otevřených zdrojích. Důležitý byl výsledek a ten jednoznačně potvrdil vzestup Německa na evropské scéně a definitivně pak změnil o čtyři roky později porážkou Francie poměr sil v Evropě.
Ono to na první pohled vypadá, že se jaksi zbytečně až nesmyslně ohlížím zpět, ale právě ten zpětný pohled dává odpovědi na pozdější události. Dokud byly německé země souborem menších či větších samostatných útvarů, dalo se vedle nich žít celkem v klidu. První větší problémy nastaly až posilováním pozice Pruska za vlády Fridricha Druhého. To byl ten, který odmítl nástupnictví Marie Terezie jako rakouské císařovny, přestože potvrdil ještě za života jejího otce Karla VI tzv. Pragmatickou sankci a rozpoutal válku o dědictví rakouské. Následkem toho přišlo tehdejší České království o Kladsko a většinu Slezska.
Další průšvihy si pro nás takzvaní říšští Němci přichystali i v následujících časech. Usmívám se (trpce) nad uskutečněním sovětské (ruské) expanze k nám do středu Evropy. Kdyby Němci nerozpoutali v krátkém sledu dvě světové války, ruská říše by zůstala daleko za Karpatami tak, jak tomu bylo tisíc let. A poslední ruský voják by zde býval spatřen naposledy v roce 1813 při vítězném tažení proti Napoleonovi.
Nestalo se. Němci nejenže iniciovali a vyvolali transportem revolucionářů a peněz do Ruska bolševickou revoluci, ale navíc drtivě prohráli v druhé světové válce. Tím nechci říci, že měli zvítězit – ovšem cena, kterou zaplatily středoevropské národy za osvobození byla zničující. A do hospodářských poměrů u nás se promítá dodnes. Všechny ty kecy o divoké privatizaci v 90. letech jsou liché. Nebýt idiotského a neúspěšného pokusu Němců o ovládnutí Evropy, nikdy by ve střední Evropě nedošlo k tzv. znárodnění. To byla skutečná „krádež století“! Proto tady při revitalizaci hospodářství po roce 1989 nebyl žádný domácí kapitál. Opakuji znova a tvrdošíjně – zásluhou Němců.
No, ale oni to tady Germáni navzdory svým posledním vojenským porážkám ovládli ekonomicky. A v současné době žádný silný hráč a konkurent ve střední Evropě není. Ledaže by se v nějaké životaschopné podobě resuscitovalo to „staré pitomé Rakousko“. Obávám se ale, že to jsou naděje veskrze marné, a že vedoucí politici středoevropských států se svých postů nevzdají. Možná tak po další válce...
Takže: milí a zároveň nemilovaní Němci – o vaše omluvy za válečná zvěrstva a rozvrat Evropy nestojíme. Ale velmi úpěnlivě vás žádám nechte na nás, abychom si sami určovali, jak máme žít. Na vaše hraběcí rady z Berlína resp. z Bruselu nejsme zvědavi, a na rozkazy už vůbec ne!!!
Srpen 2020