Podivný rok 2020
Dnes jsem se po dlouhé době vypravil opět do Prahy - tak říkáme my staří Pražáci centru. V důsledku opatření „strany a vlády“ skrze virovou nákazu jsme to měli po delší dobu zakázané. Nevím ani, jak dlouho ta moje pauza trvala – odhaduji to na šest týdnů (nebo více). Ono i za normálních okolností není proč se do středu města vydávat. Za minulé lidosprávy to byla pravidelně nutnost, ponivač obchodní síť tam byla nejhustší a nejlépe zásobená. O nějakých nákupních centrech jsme věděli jen z doslechu od lidí, kteří navštívili nedostupný Západ, případně jsme cosi zahlédli ve filmech západní provenience.
V posledních letech mě ale pražské centrum nelákalo nejen proto, že značkové a luxusní zboží nevyhledávám. Hlavním důvodem byl centrální městský prostor, nechutně přehlcený cizinci všech druhů a barev. Chápal jsem, že Karlův most a Hradčany chtějí vidět všichni návštěvníci, ale tento postoj nijak nesnižoval otrávenost z faktu, že Praha už nepatří nám, kteří jsme v ní vyrůstali a stále ještě žijeme. Postupem času mi tedy zůstaly jen dva obchody, které čas od času navštěvuji. Jedním je Dům knihy v pasáži Luxor a druhým prodejna výtvarných potřeb Altamira poblíž Národní třídy.
Pokud jsem chtěl vidět Prahu bez návalů, nejspolehlivější dobou byly časné ranní hodiny maximálně do devíti. Projížděl jsem tedy někdy pražská nábřeží na kole a vyvolával v paměti obrazy dávných dob. Obraz to ale nebyl dokonalý, neboť město mého mládí bylo zašlé a ospalé. V lidském životě je ovšem vždy něco za něco. Provinciálnost Prahy za třicet let zmizela a s ní bohužel i její nezaměnitelný kolorit. Jasně, že jsem rád za všeobecnou upravenost, v některých směrech je ale té dokonalosti příliš. Určitá zašlost a zanedbanost italských měst mě uspokojuje podstatně více.
Kvůli letošním všemožným omezením návštěvnost města dramaticky poklesla, takže bych se z toho faktu měl radovat. Uspokojení se ale nedostavuje, člověk si uvědomuje, že to není normální. Co je ale vlastně ta „běžná norma“...? Za mého raného mládí jsme nikam do ciziny nejezdili, ven jsem se dostal poprvé v sedmnácti letech. Do roku 1989 nám byl k dispozici jen „tábor míru a socialismu„ a to ještě se značným omezením. Když se v následujícím roce zcela otevřely hranice, následoval explozivní růst cestování všemi směry. Postupně jsem viděl prakticky vše, po čem jsem toužil. Ani z finančního hlediska nebyl problém – pokud se našinec spokojil s běžnými ubytovacími a restauračními podniky.
Dnes jsou hranice opět neprostupné a je otázka, zdali se ještě někdy uvolní tak, jako tomu bylo až do letošního roku. Na podzim jsem dokonce ani nemohl zajet na kole do Saska, což bylo po dlouhé roky mým pravidelně opakovaným rituálem. Také se zatím neodvažuji objednávat letní pobyty, což jsem v nedávné době činil touto dobou zcela pravidelně. A tak se vracím v myšlenkách do minulosti, kdy každé překročení státní hranice bylo výjimečnou událostí, i když nás při tom bolševik otravoval Celním a devizovým prohlášením. O cestě na Západ nemluvě – ta se nám podařila jen jednou v roce 1983 a šance na další opakování byla mizivá.
Prostě nám spadl hřebínek a my teď v nejistotě a obavách vyhlížíme nastupující „dobu po-koronavirovou“, dostaví-li se kdy vůbec. Nejhroznějším následkem je ale drtivé narušení mezilidských vztahů. Kde jsou všechna ta setkávání s přáteli – v soukromí i v hospodách, na kulturních a sportovních akcích, atd.?! Protože jsem v prvních dvou měsících podlehl jakési divné nemoci (než se všechno zavřelo), nebyl jsem letos ani jednou v kině, divadle, na fotbale, hokeji, na rockovém koncertě. U nás doma odhadujeme, že jsme si na počátku roku odbyli svůj „Koronáč“ v době, kdy měl být údajně teprve v Číně. Jenže, podle různých zpráv a údajů byl zřejmě již tehdy rozšířen po celém světě. K nám domů se nejspíše dostal skrze vánoční cestu manželky a dcery do Lisabonu.
Abych byl ale spravedlivý, podařilo se nám při letním částečném uvolnění restrikcí proniknout v srpnu na týden do rakouských Alp a v září strávit nádherných šestnáct dnů ve zcela vylidněném Chorvatsku. Navzdory hraběcím radám od vrchnosti. Podle mého soudu je rozhodující osobní disciplina a odpovědnost. Byli jsme při svých zahraničních pobytech dokonale izolováni ve svých apartmánech a nenavštívili jsme ani jednou žádné restaurační zařízení. Naopak jsem si užil maximálně své cyklojízdy na prázdných silnicích, opuštěné mořské pláže v krásném letním počasí byly fascinující. Nyní se ale všemožně snažím nemyslet na příští léto, všechny naše domnělé jistoty vzaly za své. Dle některých myslitelů dochází k „přeformátování“ společnosti - my, co jsme zažili totalitní ústrky jsme ve střehu. Svobody není nikdy dost a to, co probíhá a co se na nás ještě chystá, nevěští nic dobrého.
Prosinec 2020
V posledních letech mě ale pražské centrum nelákalo nejen proto, že značkové a luxusní zboží nevyhledávám. Hlavním důvodem byl centrální městský prostor, nechutně přehlcený cizinci všech druhů a barev. Chápal jsem, že Karlův most a Hradčany chtějí vidět všichni návštěvníci, ale tento postoj nijak nesnižoval otrávenost z faktu, že Praha už nepatří nám, kteří jsme v ní vyrůstali a stále ještě žijeme. Postupem času mi tedy zůstaly jen dva obchody, které čas od času navštěvuji. Jedním je Dům knihy v pasáži Luxor a druhým prodejna výtvarných potřeb Altamira poblíž Národní třídy.
Pokud jsem chtěl vidět Prahu bez návalů, nejspolehlivější dobou byly časné ranní hodiny maximálně do devíti. Projížděl jsem tedy někdy pražská nábřeží na kole a vyvolával v paměti obrazy dávných dob. Obraz to ale nebyl dokonalý, neboť město mého mládí bylo zašlé a ospalé. V lidském životě je ovšem vždy něco za něco. Provinciálnost Prahy za třicet let zmizela a s ní bohužel i její nezaměnitelný kolorit. Jasně, že jsem rád za všeobecnou upravenost, v některých směrech je ale té dokonalosti příliš. Určitá zašlost a zanedbanost italských měst mě uspokojuje podstatně více.
Kvůli letošním všemožným omezením návštěvnost města dramaticky poklesla, takže bych se z toho faktu měl radovat. Uspokojení se ale nedostavuje, člověk si uvědomuje, že to není normální. Co je ale vlastně ta „běžná norma“...? Za mého raného mládí jsme nikam do ciziny nejezdili, ven jsem se dostal poprvé v sedmnácti letech. Do roku 1989 nám byl k dispozici jen „tábor míru a socialismu„ a to ještě se značným omezením. Když se v následujícím roce zcela otevřely hranice, následoval explozivní růst cestování všemi směry. Postupně jsem viděl prakticky vše, po čem jsem toužil. Ani z finančního hlediska nebyl problém – pokud se našinec spokojil s běžnými ubytovacími a restauračními podniky.
Dnes jsou hranice opět neprostupné a je otázka, zdali se ještě někdy uvolní tak, jako tomu bylo až do letošního roku. Na podzim jsem dokonce ani nemohl zajet na kole do Saska, což bylo po dlouhé roky mým pravidelně opakovaným rituálem. Také se zatím neodvažuji objednávat letní pobyty, což jsem v nedávné době činil touto dobou zcela pravidelně. A tak se vracím v myšlenkách do minulosti, kdy každé překročení státní hranice bylo výjimečnou událostí, i když nás při tom bolševik otravoval Celním a devizovým prohlášením. O cestě na Západ nemluvě – ta se nám podařila jen jednou v roce 1983 a šance na další opakování byla mizivá.
Prostě nám spadl hřebínek a my teď v nejistotě a obavách vyhlížíme nastupující „dobu po-koronavirovou“, dostaví-li se kdy vůbec. Nejhroznějším následkem je ale drtivé narušení mezilidských vztahů. Kde jsou všechna ta setkávání s přáteli – v soukromí i v hospodách, na kulturních a sportovních akcích, atd.?! Protože jsem v prvních dvou měsících podlehl jakési divné nemoci (než se všechno zavřelo), nebyl jsem letos ani jednou v kině, divadle, na fotbale, hokeji, na rockovém koncertě. U nás doma odhadujeme, že jsme si na počátku roku odbyli svůj „Koronáč“ v době, kdy měl být údajně teprve v Číně. Jenže, podle různých zpráv a údajů byl zřejmě již tehdy rozšířen po celém světě. K nám domů se nejspíše dostal skrze vánoční cestu manželky a dcery do Lisabonu.
Abych byl ale spravedlivý, podařilo se nám při letním částečném uvolnění restrikcí proniknout v srpnu na týden do rakouských Alp a v září strávit nádherných šestnáct dnů ve zcela vylidněném Chorvatsku. Navzdory hraběcím radám od vrchnosti. Podle mého soudu je rozhodující osobní disciplina a odpovědnost. Byli jsme při svých zahraničních pobytech dokonale izolováni ve svých apartmánech a nenavštívili jsme ani jednou žádné restaurační zařízení. Naopak jsem si užil maximálně své cyklojízdy na prázdných silnicích, opuštěné mořské pláže v krásném letním počasí byly fascinující. Nyní se ale všemožně snažím nemyslet na příští léto, všechny naše domnělé jistoty vzaly za své. Dle některých myslitelů dochází k „přeformátování“ společnosti - my, co jsme zažili totalitní ústrky jsme ve střehu. Svobody není nikdy dost a to, co probíhá a co se na nás ještě chystá, nevěští nic dobrého.
Prosinec 2020