Fiktivní rovhovor s mým dědou
Ten rozhovor se ve skutečnosti uskutečnit nemohl, neboť můj dědeček – ročník 1883 - opustil tento svět před dvaašedesáti lety. Byl jsem tehdy malý špunt – bylo mi necelých sedm let. Ale řekněme, že by se pomocí nějakého zázraku mohl můj děda projít po svém rodném městě…
Vysoké Mýto, kdysi významné královské město, se během věků a působením různých okolností stalo maloměstem. Má to ale i své výhody, protože díky těmto dějům se jeho urbanistická struktura a zástavba centrální části téměř nezměnila. Mohu to potvrdit, neboť tam jezdím po celý svůj život.
Navštěvuji celkem pravidelně jeden supermarket na okraji bývalých kasáren a často jsem svědkem následujícího výjevu. Rodina, vážící dohromady několik metráků, se valí z obchodu a vleče s sebou objemný nákup.
Děda: „Prosím tě, co je to za lidi, že jsou tak vypasený?“
Vnuk: „To jsou naši romští spoluobčané, dědo.“
D: „To je zvláštní, já myslel, že to jsou cikáni, protože tak vypadají.“
V: „Oni to v podstatě cikáni jsou, ale nesmí se jim tak říkat, aby nebyla dotčena jejich lidská práva.“
D: „Lidská práva... na to přišli sami?“
V: „Ne, to jim poradili a následně obecně prosadili pracovníci takzvaných neziskových organizací.“
D: „Neziskové? Tomu nerozumím, každý přece pracuje proto, aby z toho měl nějaký zisk, minimálně – aby se uživil.“
V: „To jo, oni se v těch neziskovkách živí celkem dobře, rozhodně se nenadřou.“
D: „No dobře, ale z čeho žijou, přece od nich ty jejich myšlenky a nápady musí někdo kupovat, jinak to nedává smysl.“
V: „Tak – oni dostávají sponzorské dary hlavně od velkých firem, které si tímto způsobem snižují daňový základ.“
D: „To ale znamená, že tím pádem má stát méně peněz z daňových odvodů.“
V: „To je pravda, ale státní správa má dost, ponivač navíc těm tzv. neziskovkám ještě platí každoroční příspěvek.“
D: „Já tomu stále nějak nerozumím… Vraťme se k těm cikánům. Proč jsou tak hrozně tlustý, oni mají nějaký velký majetky a nepracujou?“
V: Oni žádný majetky nepotřebují, protože jim stát vyplácí sociální dávky, ze kterých žijí. Někteří z nich dokonce pracují, ale těch není mnoho. Takoví jsou mezi svými považováni za hlupáky.“
D: „Ale my jsme museli od rána do večera dřít, abychom se uživili! A když přišel špatný rok nebo nedejbože nemoce, mohlo to způsobit úplný rozvrat a katastrofu.“
V: „Nemoci tady máme pořád, ale lékařské postupy a věda dokáží řešit převážnou část našich těžkostí. Například já mám za sebou tři operace, bez jejichž absolvování bych zde zcela určitě nebyl. A ještě k té práci – převážná část lidí pochopitelně pracuje, jednak proto, aby uhájila určitý životní standard a za druhé proto, že mnozí jsou nenapravitelní idealisté, kteří chtějí něco vytvářet.“
D: „Já jsem hospodařil samostatně také proto, že v tom byla velká svoboda, i když za cenu určitých rizik.“
V: „No jasně, svoboda, to znám! Já taky nesnáším, když mi do života furt někdo kafrá, pořád se mě snaží usměrňovat a nedejbože skrze vládu a její instituce dokonce i rozkazuje. To je ale věčný boj. Zažil jsem roky ústrků od komunistů, zažil jsem v sedmatřiceti jejich pád a zažívám opět návrat a vzestup jejich fantasmagorických myšlenek. A nic na tom nemění fakt, že se tomu dnes říká jinak.“
D: Komunisti, to jsem znal, to byli ty, co zrušili mé hospodaření, kterému jsem se věnoval padesát let. Proboha, snad jsi se k nim nedal!“
V: „Klid, dědo! S bolševikama sem si nezadal, když mě zvali do Strany, tak jsem s nima slušně ale razantně vyběhl.“
D: „To ale bylo nebezpečný, já to viděl v padesátých letech zblízka!“
V: No, oni postupem času značně vyměkli, takže zase takový riziko v tom nebylo. Akorát jsem po nich nesměl nic chtít, ponivač jsem si svými postoji vybudoval docela slušnej kádrovej hrb. Ostatně – to je moje hrdost, že jsem se k němu dopracoval sám a ne třeba skrze předky, kteří byli bolševikama považováni za třídní nepřátele.“
D: „No dobře, hochu – a jak je to dneska? Máš se dobře?“
V: „Jasně dědo, mám se skvěle a vůbec si nestěžuju. Člověk totiž musí dát do souladu své požadavky se svými možnostmi a pak může bejt spokojenej. Říkám – může – protože zdaleka ne každý to dokáže. Lidi jsou stále stejný, žádný pokrok v jejich vlastnostech a charakterech neexistuje a taky existovat nemůže. To jsou jen bláboly pokrokářů, který fantazírují o stvoření tzv. Nového člověka. To je samozřejmě úplná volovina, lidi budou navždy mít své typické charakterové vlastnosti – ty dobré i ty špatné.“
D: „S tím souhlasím synku, za nás to bylo stejný. Slušný člověk zůstane slušným v každé době, zatímco šmejd bude šmejdem v jakémkoliv režimu. Tak se tady chlapče měj hezky a nezapomeň, že jednou se zase shledáme. Ale to bude už napořád!“
Leden 2021
Vysoké Mýto, kdysi významné královské město, se během věků a působením různých okolností stalo maloměstem. Má to ale i své výhody, protože díky těmto dějům se jeho urbanistická struktura a zástavba centrální části téměř nezměnila. Mohu to potvrdit, neboť tam jezdím po celý svůj život.
Navštěvuji celkem pravidelně jeden supermarket na okraji bývalých kasáren a často jsem svědkem následujícího výjevu. Rodina, vážící dohromady několik metráků, se valí z obchodu a vleče s sebou objemný nákup.
Děda: „Prosím tě, co je to za lidi, že jsou tak vypasený?“
Vnuk: „To jsou naši romští spoluobčané, dědo.“
D: „To je zvláštní, já myslel, že to jsou cikáni, protože tak vypadají.“
V: „Oni to v podstatě cikáni jsou, ale nesmí se jim tak říkat, aby nebyla dotčena jejich lidská práva.“
D: „Lidská práva... na to přišli sami?“
V: „Ne, to jim poradili a následně obecně prosadili pracovníci takzvaných neziskových organizací.“
D: „Neziskové? Tomu nerozumím, každý přece pracuje proto, aby z toho měl nějaký zisk, minimálně – aby se uživil.“
V: „To jo, oni se v těch neziskovkách živí celkem dobře, rozhodně se nenadřou.“
D: „No dobře, ale z čeho žijou, přece od nich ty jejich myšlenky a nápady musí někdo kupovat, jinak to nedává smysl.“
V: „Tak – oni dostávají sponzorské dary hlavně od velkých firem, které si tímto způsobem snižují daňový základ.“
D: „To ale znamená, že tím pádem má stát méně peněz z daňových odvodů.“
V: „To je pravda, ale státní správa má dost, ponivač navíc těm tzv. neziskovkám ještě platí každoroční příspěvek.“
D: „Já tomu stále nějak nerozumím… Vraťme se k těm cikánům. Proč jsou tak hrozně tlustý, oni mají nějaký velký majetky a nepracujou?“
V: Oni žádný majetky nepotřebují, protože jim stát vyplácí sociální dávky, ze kterých žijí. Někteří z nich dokonce pracují, ale těch není mnoho. Takoví jsou mezi svými považováni za hlupáky.“
D: „Ale my jsme museli od rána do večera dřít, abychom se uživili! A když přišel špatný rok nebo nedejbože nemoce, mohlo to způsobit úplný rozvrat a katastrofu.“
V: „Nemoci tady máme pořád, ale lékařské postupy a věda dokáží řešit převážnou část našich těžkostí. Například já mám za sebou tři operace, bez jejichž absolvování bych zde zcela určitě nebyl. A ještě k té práci – převážná část lidí pochopitelně pracuje, jednak proto, aby uhájila určitý životní standard a za druhé proto, že mnozí jsou nenapravitelní idealisté, kteří chtějí něco vytvářet.“
D: „Já jsem hospodařil samostatně také proto, že v tom byla velká svoboda, i když za cenu určitých rizik.“
V: „No jasně, svoboda, to znám! Já taky nesnáším, když mi do života furt někdo kafrá, pořád se mě snaží usměrňovat a nedejbože skrze vládu a její instituce dokonce i rozkazuje. To je ale věčný boj. Zažil jsem roky ústrků od komunistů, zažil jsem v sedmatřiceti jejich pád a zažívám opět návrat a vzestup jejich fantasmagorických myšlenek. A nic na tom nemění fakt, že se tomu dnes říká jinak.“
D: Komunisti, to jsem znal, to byli ty, co zrušili mé hospodaření, kterému jsem se věnoval padesát let. Proboha, snad jsi se k nim nedal!“
V: „Klid, dědo! S bolševikama sem si nezadal, když mě zvali do Strany, tak jsem s nima slušně ale razantně vyběhl.“
D: „To ale bylo nebezpečný, já to viděl v padesátých letech zblízka!“
V: No, oni postupem času značně vyměkli, takže zase takový riziko v tom nebylo. Akorát jsem po nich nesměl nic chtít, ponivač jsem si svými postoji vybudoval docela slušnej kádrovej hrb. Ostatně – to je moje hrdost, že jsem se k němu dopracoval sám a ne třeba skrze předky, kteří byli bolševikama považováni za třídní nepřátele.“
D: „No dobře, hochu – a jak je to dneska? Máš se dobře?“
V: „Jasně dědo, mám se skvěle a vůbec si nestěžuju. Člověk totiž musí dát do souladu své požadavky se svými možnostmi a pak může bejt spokojenej. Říkám – může – protože zdaleka ne každý to dokáže. Lidi jsou stále stejný, žádný pokrok v jejich vlastnostech a charakterech neexistuje a taky existovat nemůže. To jsou jen bláboly pokrokářů, který fantazírují o stvoření tzv. Nového člověka. To je samozřejmě úplná volovina, lidi budou navždy mít své typické charakterové vlastnosti – ty dobré i ty špatné.“
D: „S tím souhlasím synku, za nás to bylo stejný. Slušný člověk zůstane slušným v každé době, zatímco šmejd bude šmejdem v jakémkoliv režimu. Tak se tady chlapče měj hezky a nezapomeň, že jednou se zase shledáme. Ale to bude už napořád!“
Leden 2021