Pohled nazpět
Za studentských let jsme říkávali takovouto „moudrost“: Lidé jsou různé, ponejvíce však blbé. Čestné jsou pouze Blanické rytíři. Chtěli jsme tím zřejmě navenek demonstrovat, že okolo dvacítky už víme o životě všechno. Samozřejmě jsme nevěděli, ale to z té dolní perspektivy nelze vidět. Něco jiného je, ohlížet se za svým prožitým životem v pokročilém věku. Pohled svrchu není výrazem žádné nadřazenosti, to jen dlouhá léta, prožitá v lidské společnosti, nás obohatila a dala nám právo mít názor a vyslovovat soudy.
Jenže – se svými názory se vůči mladým ocitáme v defenzivě. Oni si razí cestu „vpřed“ a tak jako kdysi my, se domnívají, že staří jim mají uvolnit místo a nepřekážet v realizaci jejich úžasných moderních a pokrokových vizí. Mě se ovšem nic uvolňovat nechce, zvláště když vidím a vím, že ta údajná modernost a pokrokovost jen opakuje chyby našich předchůdců a za druhé, že jistojistě vede do krize, případně může vést až ke katastrofě.
Ve své mysli si představuji pochyby a zděšení tradicionalistů všech dob ve chvíli, kdy se k moci drali revolucionáři všech druhů a barev. Je jedno, zdali se jednalo o Francii, Rusko, Německo – nebo kterýkoliv jiný evropský stát. Čínu plus další asijské země nebo jiné kontinenty nechávám stranou, neboť jejich kulturně společenské tradice neznáme a nikdy je nemůžeme zcela pochopit. Pod líbivými a chytlavými hesly získali pokrokáři na svoji stranu lid obecný, aby ho pak – když hloupě posloužil jejich plánům a účelu – nemilosrdně odkopli zpět do suterénu společnosti. Provokativně kladu řečnickou otázku: Dokažte mi, že to tak nebylo!
Ale každý, kdo se jen trochu zajímá o historii, ví že to tak vždycky bylo. Jenže si to ne každý z nás dokáže dát do souvislostí a hlavně včas. Tak, jako existují lidé například s nadáním na vědu, umění nebo sport, existuje ve společnosti velké množství lidí, kteří jsou citliví na omezování svobody. Je to důležité zejména v době, kdy většina společnosti buďto netuší nebo si nepřipouští, že k takovým trendům dochází. Je to typická jednosměrná ulice, která vede k pozvolnému ale jistému úpadku. Ovšem – zkuste se obracet v jednosměrce, to není jednoduchý manévr. Jednak sám o sobě, a za druhé proto, že na cestě k jejímu počátku vám budou stát v cestě ti, kteří nesprávný směr vytyčili. Takový návrat může trvat i několik generací. A pokud se ten zázrak stane a vše se vrátí k normálu, tak si naši potomci řeknou: Proboha, proč se na tu nesmyslnou a idiotskou cestu vydávali?!
Tuto otázku si kladu i já, když se probírám uplynulými dějinami. Na ty starší si netroufám, ale řekněme posledních dvě stě padesát let nám poskytuje dostatek doložených informací, abychom si mohli takový dotaz legitimně položit. Nebyla to jen nějaká zabedněnost a neinformovanost našich předků, která způsobila katastrofu, byla to mocenská hra, která na obyčejné lidi nebrala ohled a pouze je využila a zneužila pro své plány na cestě k ovládnutí společnosti.
Všechna ta hloupá hesla – Volnost, rovnost, bratrství!, Proletáři všech zemí, spojte se! - a podobně. A všechny ty „Boje“ - za mír, za pokrok, za... cokoliv, co se hodí k ovládnutí a ujařmení lidí. Skutečný obsah a hlavně účel byl samozřejmě jinde, a to říkám vahou člověka, který žil v bolševickém režimu sedmatřicet let, z toho devatenáct jako dospělý.
Pak jsme se – poněkud překvapivě – dočkali úplného zhroucení totalitního režimu. Devadesátá léta, která následovala, jsem prožíval s nadšením a nedám na ně dopustit. Bylo to období skutečné svobody, kterou jsme dlouhá léta tak bolestně postrádali. O to horší je současné vystřízlivění a zklamání. Opravdu si musíme prožít všechnu tu protektorátní bídu znovu? Nechtějte to po mě, nedokážu to prostě přijmout a vstřebat! Ale co se zbývajícím životem? Jak přežít a prožít zbývající dobu, která je mi zde vyměřena? Čeká mě zase návrat do vnitřní emigrace?
Před pár dny jsem zaznamenal v jednom italském filmu tento výrok? „Největší objev, který jsem udělal pár dní po 65. narozeninách je, že už nemůžu ztrácet čas děláním věcí, které dělat nechci.“ Nezávisle na tvůrcích tohoto díla jsem na to přišel již před několika roky také a snažím se žít v souladu s tímto krédem. Dává mi to přece jen určitou naději do budoucích let.
Leden 2021
Jenže – se svými názory se vůči mladým ocitáme v defenzivě. Oni si razí cestu „vpřed“ a tak jako kdysi my, se domnívají, že staří jim mají uvolnit místo a nepřekážet v realizaci jejich úžasných moderních a pokrokových vizí. Mě se ovšem nic uvolňovat nechce, zvláště když vidím a vím, že ta údajná modernost a pokrokovost jen opakuje chyby našich předchůdců a za druhé, že jistojistě vede do krize, případně může vést až ke katastrofě.
Ve své mysli si představuji pochyby a zděšení tradicionalistů všech dob ve chvíli, kdy se k moci drali revolucionáři všech druhů a barev. Je jedno, zdali se jednalo o Francii, Rusko, Německo – nebo kterýkoliv jiný evropský stát. Čínu plus další asijské země nebo jiné kontinenty nechávám stranou, neboť jejich kulturně společenské tradice neznáme a nikdy je nemůžeme zcela pochopit. Pod líbivými a chytlavými hesly získali pokrokáři na svoji stranu lid obecný, aby ho pak – když hloupě posloužil jejich plánům a účelu – nemilosrdně odkopli zpět do suterénu společnosti. Provokativně kladu řečnickou otázku: Dokažte mi, že to tak nebylo!
Ale každý, kdo se jen trochu zajímá o historii, ví že to tak vždycky bylo. Jenže si to ne každý z nás dokáže dát do souvislostí a hlavně včas. Tak, jako existují lidé například s nadáním na vědu, umění nebo sport, existuje ve společnosti velké množství lidí, kteří jsou citliví na omezování svobody. Je to důležité zejména v době, kdy většina společnosti buďto netuší nebo si nepřipouští, že k takovým trendům dochází. Je to typická jednosměrná ulice, která vede k pozvolnému ale jistému úpadku. Ovšem – zkuste se obracet v jednosměrce, to není jednoduchý manévr. Jednak sám o sobě, a za druhé proto, že na cestě k jejímu počátku vám budou stát v cestě ti, kteří nesprávný směr vytyčili. Takový návrat může trvat i několik generací. A pokud se ten zázrak stane a vše se vrátí k normálu, tak si naši potomci řeknou: Proboha, proč se na tu nesmyslnou a idiotskou cestu vydávali?!
Tuto otázku si kladu i já, když se probírám uplynulými dějinami. Na ty starší si netroufám, ale řekněme posledních dvě stě padesát let nám poskytuje dostatek doložených informací, abychom si mohli takový dotaz legitimně položit. Nebyla to jen nějaká zabedněnost a neinformovanost našich předků, která způsobila katastrofu, byla to mocenská hra, která na obyčejné lidi nebrala ohled a pouze je využila a zneužila pro své plány na cestě k ovládnutí společnosti.
Všechna ta hloupá hesla – Volnost, rovnost, bratrství!, Proletáři všech zemí, spojte se! - a podobně. A všechny ty „Boje“ - za mír, za pokrok, za... cokoliv, co se hodí k ovládnutí a ujařmení lidí. Skutečný obsah a hlavně účel byl samozřejmě jinde, a to říkám vahou člověka, který žil v bolševickém režimu sedmatřicet let, z toho devatenáct jako dospělý.
Pak jsme se – poněkud překvapivě – dočkali úplného zhroucení totalitního režimu. Devadesátá léta, která následovala, jsem prožíval s nadšením a nedám na ně dopustit. Bylo to období skutečné svobody, kterou jsme dlouhá léta tak bolestně postrádali. O to horší je současné vystřízlivění a zklamání. Opravdu si musíme prožít všechnu tu protektorátní bídu znovu? Nechtějte to po mě, nedokážu to prostě přijmout a vstřebat! Ale co se zbývajícím životem? Jak přežít a prožít zbývající dobu, která je mi zde vyměřena? Čeká mě zase návrat do vnitřní emigrace?
Před pár dny jsem zaznamenal v jednom italském filmu tento výrok? „Největší objev, který jsem udělal pár dní po 65. narozeninách je, že už nemůžu ztrácet čas děláním věcí, které dělat nechci.“ Nezávisle na tvůrcích tohoto díla jsem na to přišel již před několika roky také a snažím se žít v souladu s tímto krédem. Dává mi to přece jen určitou naději do budoucích let.
Leden 2021